Bacha, je to strašně dlouhý a tak to snad ani nečtěte :-)

Nápad

Jako fanoušek ACS jsem za posledních 14 let projel skoro celou Evropu a na těchto výjezdech tak mohl poznat atmosféru, jaká při fotbalových zápasech panuje jinde než u nás. Určitá část mapy ale zůstávala pořád prázdná a to jihovýchod, který je, co se týče divácké kulisy na stadionech prezentován jako pekelný a to bylo něco, co mě strašně lákalo. Ten nápad jsem měl v hlavě už dlouho, ale definitivně jsem se rozhodl až po druhé brance v Bernu, kdy jsem se v totální beznaději schoulil na sedačku, přetáhl kulicha přes obličej a s vidinou nulové šance na jarní pokračování výjezdů v pohárové Evropě hledal něco, čeho bych se mohl chytit a co by mi snížilo aktuální strašné zklamání.

Plánování

Po návratu do Čech jsem začal brouzdat na internetu a na stránkách www.liga.cz vymýšlet různé varianty možného tripu. Jako první mě v hlavě blesklo Bělehradské derby mezi Zvezdou a Partizanem, ale konec dubna byl až příliš daleko, okolo tohoto zápasu nebylo naplánováno žádné další významné derby a není to zas až taková dálka, abych si na to někdy v budoucnu nemohl zajet sólo. Zaměřil jsem se tedy víc na jih a hned mi do oka padlo Istanbulské derby mezi Fenerbahce a Galatasaray. Navíc se stejný víkend měl hrát basket mezi stejnými soupeři, akorát v obráceném gardu a tak jsem si říkal „no snad nebudou blbci a nedají to na stejný den“ a basket v těchto končinách mě co se týče vyhrocené atmosféry, také hodně lákal. Když na další víkend byl naplánován zápas Panathinaikos vs PAOK, měl jsem prakticky jasno. Prostě dva fanouškovské víkendy a mezi tím památky, relax a hlavně Thermopyly což byl de-facto primární cíl a můj sen.

Ten kdo mě zná, tak ví, že jsem poseroutka, a i když jsem už párkrát letěl, výrazně upřednostňuji dopravu autem. Začínám tedy plánovat trasu, program, hotely a dostupnost vstupenek. Když už mám hrubý rozpočet, kontaktuji lidi z mého bližšího fanouškovského okolí, protože zas nechci tak dlouhou dobu strávit s někým „neprověřeným“ a celý trip se strachovat, že se něco posere. Jde tedy prakticky o lidi, které jsem letos vezl do Malmö, Zwolle, Neapole, Bratislavy a Bernu, či se na ně mohu 100% spolehnout. I přes počáteční nadšení postupně všichni odpadávají až na Pepu, s kterým jsem původně ani nepočítal, ale když jsem zjistil, že si koupil boty za 6.000 Kč, tak jsem ho také přidal do skupiny s tím, že je reálný předpoklad, že bude mít dost peněz i na tuhle avantýru :-)

První nemilé překvapení je skutečnost, že Panathinaikos vs PAOK je přehozen o týden, navíc na stejný den jako Fenerbahce vs Galatasaray a tudíž se Istanbulské derby pro nás stává prioritní s tím, že během zimy stejně ještě dojde ke spoustě změn a finální program budeme znát až týden před odjezdem, kdy budou upřesněny termíny a časy potencionálně zajímavých zápasů. Zkouším tedy kontaktovat Michala Kadlece přes FB, což se jeví jako velmi naivní, protože se nezobrazuje ani přečtení. Po dvou týdnech mu zkouším poslat dopis přímo na klub do Turecka, ale odezva také žádná. Na FB Michala vidím, že je právě v Uherském Hradišti a vím, že nám tam jeden místní kdysi něco zařizoval, tak kontaktuji „kuchiho“, jestli by se s ním nedalo nějak spojit a pořešit to. To se sice nedaří, ale posílá mi alespoň odkaz na Sport Invest Group, která ho zastupuje, což se ukázalo jako klíčové - díky kuchi ;-) Na jejich stránkách získávám kontakt na Markétu Marasovou, které zkouším zavolat a zeptat se, jestli by to jako nějak nešlo. Markéta je až překvapivě vstřícná a slibuje, že se dnes stejně s Michalem musí spojit, tak se pozeptá co a jak. Následuje informace, že by to jako šlo a ať pošleme sken pasů, adresu hotelu, kde budeme v Istanbulu bydlet apod. Po další kontrole termínů zjišťujeme, že basket je v Istanbulu přehozen prakticky na stejný čas, jako fotbal, ale otvírá se možnost navštívit jiný a to PAOK vs Olympiakos na cestě zpět. Tam se navíc dají koupit lístky přes net a hometicket, plus máme ještě záložní variantu s místními, kteří pro kamarády nedávno zajišťovali lupení na stejné týmy, ale na fotbal. Koncem února přichází další přesun termínů, kdy basket v Soluni je přeložen až na pondělí, ale na sobotu se otevírá možnost Hajduku Split vs Dinamo Zagreb.

Odjezd máme naplánován na pátek ráno, ale teprve v úterý nastávají ty pravé točky. Nejprve zjišťuji, že basket Galatasaray vs Fenerbahce je posunut na pondělí, kdy jsme ještě v Istanbulu a lupeny se dají sehnat přes www.biletix.com s tím, že nám je doručí přímo na hotel, tudíž jasná volba a okamžitá koupě. Dosud jsem se s Markétou vůbec nebavil o penězích za lístky od Michala a tak jí kontaktuji, jestli náhodou nemám někam poslat peníze, načež mi odpovídá, že šly sehnat jen nejdražší lístky za 340 TL jeden, tedy 3 500 Kč a že mi pošle fakturu. No sice jsem doufal, že by je jako hráč mohl mít Michal od klubu zadarmo, ale ta cena byla pořád poloviční oproti zahraničním zprostředkovatelským webům, které měly nejhorší místa na stadionu za dvojnásobnou cenu, takže cajk. Ještě ten samý den se dozvídáme, že po výtržnostech v Řecké fotbalové lize je o týden odložena odveta čtvrtfinále poháru mezi AEK a Olympiakos na středu, kdy jsme zrovna v Athénách, takže po pár telefonátech a emailech dostáváme zprávu, že byl spuštěn prodej, kam se ihned oba s Pepou registrujeme a po několika hodinách získáváme vstupenky i na tuto libůstku. Sice máme vstupenky dvoje, protože po koupi jednoho nepřišlo potvrzení s možností hometicket a tak jsme je pro jistotu koupili oba, ale ve výsledku nás to fakt netrápilo :-) Když už jsem v tom nakupování přes net, tak ještě pro jistotu kupuji dvě vstupenky do Jablonce na příští sobotu, co kdyby se nám náhodou do toho Splitu nechtělo, a raději jsme dali přednost Spartě na severu Čech. Takže stačí už jen stáhnout mapy do Nokie a můžeme vyrazit.

V plánu jsou tedy dvě varianty:

1, Niš, Edirne, Istanbul, Istanbul, Thermopyly, Athény, Athény, Černá Hora, Split
2, Niš, Edirne, Istanbul, Istanbul, Thermopyly, Athény, Athény, Bělehrad, Jablonec

Hotely přes www.booking.com máme všechny zarezervovány s možností bezplatného storna a tak tomu necháváme volný průběh.

1. den - pátek 6. 3. 2015 - přesun do Srbska

S Pepou jsem domluven, že ho naberu v Brně v 8:00 a tak ze severní části Prahy vyjíždím v 5:40. Celou dobu to vypadá na výborný timing, ale na 194 km D1 je bouračka, která vytvoří 10 km zácpu a i přes částečné objetí kolony dorážím na místo srazu o půl hodiny později. Další část cesty je ale už prakticky prázdná a i Maďarsko Srbské hranice jsou bez zdržení, takže k hotelu v Niš přijíždíme po 1.162 km o patnáct minut dříve oproti plánu, tedy v 18:45. Po cestě se vše dá platit eurem - dálniční známka Slovenská, Maďarská elektronická i mýtné brány v Srbsku. Hotel je čtyřhvězdičkový s vlastním parkovištěm za uzamykatelnými vraty, což velmi kvituji. Pokoj byl vynikající, protože jsme měli de-facto čtyřlůžák s dvěma ložnicemi, což ocenil především Pepa, který si ve všech ostatních hotelech následně stěžoval, že hrozně chrápu. Vyrážíme omrknout centrum města, od kterého jsme vzdáleni asi 100 metrů, ale vzhledem k únavě po cestě, která se naštěstí dostavila až nyní a nikoli za volantem, si vystačíme s něčím rychlým teplým do žaludku = McDonalds, mrknutím na Nišskou pevnost a pomník Konstantina I. Velikého, který se zde roku 274 narodil a který jako římský císař legalizoval křesťanství - tedy alespoň to píší na wikipedii :-)











2. den - sobota 7. 3. 2015 - přesun do Turecka

Původně jsme chtěli vyrážet hodně brzo, abychom v Plovdivu stihli místní derby Botev vs Lokomotiv, ale to bylo také nakonec přeloženo. Tento hotel máme jako jediný bez snídaně a tak po ranní sprše vyrážíme v 8:45 na další část cesty. Na rozdíl od včerejška kdy jsme prakticky pořád jeli po dálnici, nás tentokrát čekají spíš státovky a tak i přes výrazně kratší vzdálenost očekáváme dlouhou štreku. Až na hranice s Bulharskem, kde jsme byli za hodinu a půl to docela šlo. Ani na čáře jsme se nezdrželi, ale hned po vyjetí prvního kopce nás zastihla sněhová vánice, která nás provázela přes celé Bulharsko. Následovaly poznámky typu „proč jsem si měl brát plavky, když tady sněží?“ apod. Navíc místní silnice jsou opravdu v katastrofálním stavu, takže děs, běs. Bílá tma, nás provázela celý den, ale těsně před hranicemi s Tureckem se krajina jako lusknutím prstu změnila z bílé na zelenou a po sněhu ani památky. Na obávaných hranicích s Tureckem nakonec čekáme pouze 24 minut, během kterých nás 2x kontrolují Bulhaři a 4x Turci. Mimochodem je to jediná hranice, kde po nás požadují úředně potvrzený dokument, že jsem oprávněn cestovat se služebním vozem do zahraničí.

Město Edirne, které je hned za hranicemi, jsem vybral úmyslně, abychom už spali v Turecku a nemuseli se tak ráno obávat možného většího zdržení na hranicích. Druhým důvodem byla mešita Selimiye, která není tak profláklá jako mešity v Istanbulu, přestože se má rozhodně čím chlubit. Její čtyři minarety jsou se svými 75m nejvyšší po Mekce a má 999 oken - tisícím oknem už prý Sinan (největší stavitel mešit všech dob) nechtěl pokoušet osud. K hotelu přijíždíme v 17:15 místního času, tedy po 7,5 hodinách cesty a 493 km. Máme ho přímo v centru, o čemž se přesvědčujeme vzápětí, kdy i přes zavřená okna je slyšet hulákání z 200m vzdálené Selimiye. Parkujeme hned před recepcí, která je sice hezká, ale už je znát typický Turecký odér. Pokoj je opět super, jedna velká ložnice a snad ještě větší kuchyň s posezením. Jen WiFi nefrčí tak jak bychom si představovali.

Vyrážíme do města, kde potkáváme týpky s mikinami Besiktas i Galatasaray, obchody s šálami všech tří Istanbulských klubů a fan shop čistě Fenerbahce, kde si kupuji alespoň zapalovač pro případ, že bychom se na zítřejším zápase dostali do nějakého konfliktu, co jsme jako zač. Je už večer, nikde žádní turisté a tak se rozhodneme jít do Selimiye, abychom poznali skutečné prostředí, jak to tam jako chodí. Před vstupem si sundáváme boty a jdeme dovnitř. Je to fakt pecka. Mimo pár modlících se muslimů je úplně prázdno a o to více působí ohromná stavba. Zdržíme se jen chvilku a vyrážíme na večeři. Typických restaurací tu moc není, zato bistro je na každém rohu a tak volíme místní Donner Kebab, který nás bez problémů nasytí. Zajdeme i za centrum do podivných, potemnělých uliček, kde se všude válejí psi, což nepůsobí zrovna vábně a tak se vracíme zpět na hotel. Kupuji ještě jednu místní bonboniéru pro rodinu, abych alespoň něco přivezl, a v tom mi zvoní mobil. Je to Markéta, která se hned na úvod hrozně omlouvá, což ve mně nevyvolává zrovna příjemný pocit. Prý to Turci podělali a lístky na hotelu nemáme, ale mluvila s Michalem, že nám je předá zítra osobně v tréninkovém centru Fenerbahce, ale musíme tam být do 11:30, kdy Michalovi končí trénink. Říkám si OK, tak alespoň uvidíme Michala osobně, ale tréninkové centrum je až 26 km za mostem přes Bospor, takže se vzdáváme snídaně s tím, že nebudeme riskovat místní zácpy a vyrazíme brzy ráno.

















3. den - neděle 8. 3. 2015 - konečně fotbal

Od hotelu vyjíždíme v 7:30 a hned se napojíme na nádhernou, úplně prázdnou tříproudou dálnici. Na první mýtné bráně zajíždíme úplně vpravo mimo snímače, a pokoušíme se zeptat nějakého metaře, kde si můžeme koupit dálniční známku. Ten nám ukazuje, ať jedeme dál a tak neprotestujeme. Na benzínce jeden místní řidič umí anglicky a tak nám vysvětluje, že si jí můžeme koupit na další čerpací stanici, která je odsud vzdálena 70 km. Přijíždíme tedy na Shellku, ale tam zas nikdo anglicky neumí. Vyřeší to až nějaká paní, která na nás začne mluvit Rusky, což jsme se sice nikdy neučili, ale rozumět je dobře, takže nám vysvětluje, že další mýtná brána je při vjezdu do Istanbulu a tam je po pravé straně budova, kde známky prodávají. Spasibo a jedeme dál. U vjezdu do města opravdu budka je a pán se ptá, kudy a kam na Tureckých dálnicích pojedeme a podle toho nám prodává nálepku za 5 TL nabitou na 30 TL - celkem tedy za 350 Kč. Při průjezdu mýtnou branou to na nás začne blikat a houkat, ale nepřikládáme tomu větší význam - asi je to tím, že v Edirne jsme mýtnou bránu objeli.

V 10:15 už přejíždíme Fatih Sultan Mehmet Köprüsü a dostáváme se se Sněhulákem (tak já říkám mé firemní bílé Octavii Combi) do Asie. Nikde žádnou zácpu nakonec nepotkáváme a tak u tréninkové centra parkujeme už v 10:30. Pepa trvá na tom, že první jeho krok na Asijskou pevninu musím vyfotit, protože je na ní poprvé, prý „malý krok pro lidstvo, ale velký pro Pepu“. Rukama nohama vysvětlujeme místní ochrance, co vlastně chceme, načež nám přijdou říci (no říci - složí ruce, dají si na ně hlavu a zavřou oči), že Michal spí a máme počkat do 11:30. Není problém, přeparkujeme auto, a jako správní čeští turisté vybalujeme poslední řízky. Jdu ke stromečku a Pepu raději zamykám v autě, když se ke mně začne přibližovat typický Turek „Ahóój“. Asi blbě slyším, tak jen kývnu hlavou, načež on spustí „ty vole, co tu děláš s pražskou SPZ“. Nakonec se z něj vyklube Turek Jimi, který už 20 let žije v ČR, takže se pouštíme do obsáhlého rozhovoru, což naprosto nechápe zamčený Pepa v autě, protože velmi dobře ví, jak jsem na tom s angličtinou a tak naší konverzaci přes zavřené okno vůbec nepobírá. Když vidím, jak se nahýbá k zadním dveřím, aby si alespoň kličkou otevřel zadní okno, tak ho odemykám. Jimi tu je s dalšími dvěma týpky z Čech, kterým také zařizovala lístky Markéta a tak jdeme do blízké kavárny na pokec. Z Jimiho se stává skvělý průvodce a zodpovídá nám všechny naše přiblblé dotazy.

Za hodinu pro nás přichází ochranka, že můžeme dovnitř a tak chceme zaplatit, ale Jimi je výrazně proti, protože v Turecku nikdo neplatí sólo, ale platí jen jeden a my jsme prý jeho hosté. V hlavní budově už na nás čeká Michal, s kterým se pouštíme do půl hodinového rozhovoru o všem možném. Je velmi otevřený a převážná část našeho rozhovoru se ani nedá publikovat - je to fakt týpek :-) Každému nám předává klubové kreditky, které slouží jako vstupenky, kdy na zadní straně máme mimo osobních údajů i své fotky. Kluci přijeli k tréninkovému centru MHD a tak jim nabízíme svezení do města, což velmi kvitují. Na hotel už jedeme přes vnitřní most Boğaziçi Köprüsü, před nímž se dostáváme do 20ti minutové zácpy, která je dle Jimiho ještě velice malá. On je vůbec hrozný ďábel. Na dotaz kdy přijel do ČR a jestli uměl naší řeč, odpovídá, že přijel v šestnácti a uměl pouze Turecky a milovat - to řekl samozřejmě trochu jiným výrazem :-) Ve městě se ho pak ptám, kdo tady má na přechodech a křižovatkách vlastně přednost - „no ten kdo je rychlejší a věří si“ a když po přechodu přebíhá pes, reaguje „jestli máš hlad, tak přidej“. Má snad ještě 50 hlášek ale ty jsou opravdu nepublikovatelné. Jinak ve městě se vůbec nepoužívají blinkry, ale místo toho se troubí. Kluky vyhazujeme u našeho hotelu, kam přijíždíme přesně v 14:00 a který je 300m od Grand Bazaru, kam se jdou podívat. Vyndáváme bágly a do auta mi nasedá pikolík, který mě naviguje úzkými uličkami do parkovacího domu. Dalších 310 km za námi. Po cestě na hotel si se mnou snaží povídat, ale po chvilce zjišťuje, že to nemá moc cenu.






Hotel je čtyř hvězda a podle toho také vypadá, takže jsme velmi spokojeni. Moc se nezdržujeme a vyrážíme na fotbal. Kupujeme Istanbul card za 7 TL, kterou nabíjíme na 15 TL – celkem tedy 220 Kč a pěšky míříme k přístavišti. Nějakému čmoudovi padá kartáč a tak na něj voláme. On se otočí, začne nám strašně děkovat, a že jako čistič bot nám za upozornění zdarma vyčistí boty. Já už čuju nějakou podlost a tak si boty nechává čistit jen Pepa, který se ještě jednou ujišťuje, že je to opravdu zdarma. Přibíhá druhý čmoud, a že zdarma vyčistí boty i mě, načež namáčí kartáček do vody a chce mi vydrhnout plátěné tenisky. „No ty si se snad posral, vždyť mám mokrou i ponožku“, odkopávám mu kartáč a odcházím. Pak se ještě otočím na Pepu, po kterém samozřejmě chtějí zaplatit a nenechávají se odbít, tak jim dává alespoň 5 TL místo požadovaných 15 TL. Než jsme došli k trajektu, tak před námi „čistě náhodou“ spadl kartáč ještě dalším třem čističům bot, na což už pochopitelně nereagujeme. Samozřejmě, že se čmoudi, po chvilce sami bez upozornění otočili, a pro kartáč vrátili. S klukama máme spicha u trajektu, ale ještě jsou v Bazaru, takže se naloďujeme bez nich. Trajekt je hodně narvaný, většinou fans Fenerbahce, ale k mému velkému překvapení je vidět skupina chlapů s mikinami a šály Galatasaray, kterých si vůbec nikdo nevšímá. Jak se později dozvídám od Jimiho, není to tady zdaleka tak ostré, jak si myslíme. Sem tam někdo někoho pobodá, ale je to jen výjimka, která je ale velmi dobře medializovaná. Plujeme asi 10 minut a už vystupujeme na Asijské části Istanbulu. Všude jsou stánky se suvenýry a tak si za 10 TL – 100 Kč kupujeme místní šálu. V ulicích směřujícím ke stadionu je neskutečně živo, prostě karneval. Daří se nám najít bistro, kde mají pivo, což je zde opravdu unikát a tak si hned jedno dáváme.

Moc dlouho neposedáváme, protože je hodina a půl do výkopu a tak se přesouváme ke stadionu. U něj je živo ještě víc a žádný pořadatel se s námi nechce bavit, kam jako máme jít, protože na „kreditce“ nic uvedeno není. Jedním z blízkých vchodů, kdy po prohlídce a načtení karty se na monitoru objeví naše fotka přes celou obrazovku, se dostáváme na stadion. Jinak je ale prohlídka rozhodně menší, než na výjezdech se Spartou v ČR. Ani se zrcadlovkou s teleobjektivem není sebemenší problém. U dalšího vchodu již na tribuny nás ale elektronická brána, která po přiložení karty označuje sektor, řadu a místo nepouští, a pořadatel se s námi opět nechce bavit, že prý nám měla přijít SMS kde vlastně sedíme. Zkoušíme to u dalšího, kde opět nepochodíme, ale naštěstí se objevuje místní anglicky mluvící fanoušek, který se nám snaží pomoci a začne na pořadatele řvát. Když nepochodí ani on, řekne nám, ať ho následujeme a ze stadionu vycházíme ven. Při cestě potkáváme naše kamarády, kteří jsou stejně v hajzlu, jako my a tak se k nám připojují. Dovede nás až před vchod pro VIPáky, kde opět něco řve na pořadatele a ten nás za chvilku pouští. Na recepci ochranka projede naše karty počítačem a konečně nám sdělí, že jsme správně. Moc, moc, moc děkujeme tomu Turkovi, co nás doprovodil, a jdeme k výtahu. Tam Jimi potkává nějakého známého zpěváka a hned se s ním chce vyfotit. Když se ho následně ptám, co byl zač, tak odpoví „to je naše největší hvězda“, ptám se „něco jako Karel Gott?“ načež Jimi „nikdo není jako Karel Gott“ :-) Vůbec nevíme, co máme zmáčknout a tak jedeme až nahoru do šestého patra, odkud nás ochranka vyhodí, že máme jít po schodech dolů. Vyhodí nás ale ze všech pater, až v jedničce nás pustí.

Načtou nám karty a zjišťujeme, že sedíme hned za střídačkami, kde jsou krásná kožená křesla. Ty jsou tam ale úplně zbytečná, protože stejně všichni stojí :-) Už hodinu před zápasem jsou sektory za oběma brankami plné a i zbytek stadionu už je slušně zaplněn. Zápas je pochopitelně vyprodaný - cca 52.000 diváků. Bouří to, atmosféra fakt pecka, prostě kvůli tomu jsem sem jel. Při nástupu hráčů hostí málem ohluchnu, ten řev a pískot je opravdu famózní. Na celém stadionu jsou pouze fanoušci domácích. Hosté při těchto rizikových zápasech na stadion nesmí. Při rozcvičení běží domácí hráči k tribunám a ženám dávají bílé růže k MDŽ. Jimi sedí vedle mě, a i když je fanouškem Galatasaray, ochotně mi překládá chorály a především pak nadávky na jeho klub. Jestli něco do této doby bylo nepublikovatelné, tak tady to platí desetinásobně :-) Hráči nastupují na trávník a konečně zažívám pravé fotbalové peklo. Domácí za brankou roztahují transparent přes celou tribunu s kanárkem (domácí), který kope do lva (hosté). Jimi se tomu směje a vypráví, že se to domácím fans 3x za sebou při vytahování roztrhlo a tak na to nyní mají profi firmu. Michal nehraje a není ani na lavičce. Později se dozvídáme, že seděl vedle jednoho z party od Jimiho v našem sektoru, stejně tak jako ostatní hráči ať už současní, tak bývalí.

Fotbal je docela slušný, hlavně nasazením vysoce převyšuje naší ligu, ale nás spíš zajímá atmosféra, kterou si fakt užíváme. Emoce jsou všude okolo nás na maximum. Týpek v obleku s kravatou se toho vůbec nebojí a skáče na střechu lavičky domácích, což vedle něj sedícího pořadatele nechává naprosto klidným. Když pak domácí brankář vytáhne konečky prstů střelu mířící do branky, kleká si tento VIPák na zem a provolává Alláhu akbar. Pyro bohužel žádné není. Kvůli prošpikování stadionu kamerami a adresnému ticketinku, kdy Vás už při vstupu přes první kontrolu snímají kamery, není moc šance, jak se maskovat a hlavně nikdo nechce dostat stopku, protože fotbal je pro místní náboženstvím. Zápas klidně mohl skončit 3:3, loženky na to byly. Když už se zdá, že branku dnes neuvidíme, skóruje v 81 minutě Dirk Kuyt a stadion se otřásá v základech. Pak už jsou vidět spíš zdržovačky a simulace. K nadšení domácích sudí ukončuje zápas a za brankou se začíná vytahovat další velké choreo, kde kanárek vítězoslavně stojí nad lvem polo zakopaným v hrobě. Po zápase ještě půl hodiny zůstáváme v Loby, ale i tak jsou ulice při cestě k přístavu pořád plné slavících fanoušků.

Dobíháme trajekt, abychom na další nemuseli čekat půl hodiny, a přeplouváme zpět do Evropy. S klukama ještě zajdeme do restaurace, kde si od Jimiho necháme doporučit jídlo. Bohužel mají jen jedno pivo, prý se tam moc neprodává a tak se ho čistě sobecky ujímám já. V televizi běží rozbor zápasu, kdy se ke každé sporné situaci vyjadřují čtyři „odborníci“, kteří na sebe pořád řvou. Prázdným nočním centrem se pak pěšky přesouváme na hotel, kde po dalším perném dnu usínáme jak miminka.








4. den - pondělí 9. 3. 2015 - peklo na basketu

Po snídani máme odpočinkové dopoledne, kdy se převážně povalujeme na pokoji. Na recepci, nám sdělují, že vstupenky na basket stále ještě nedorazily a tak začínáme být trochu nervózní. Krásná a hlavně ochotná recepční následně udělá asi pět telefonátů, než dostane číslo na řidiče s naší zásilkou a sděluje nám, že lístky tu budou za půl hodiny - no sláva. Prý klidně můžeme jít do města, že je převezme, ale než se vykopeme, je půl hodina pryč a na pokoj volá jiný recepční, že kurýr je tu, ale předá nám zásilku pouze oproti mému pasu. No ještě že jsme tak pomalí. Lístky jsou, nálada je tedy super a můžeme vyrazit do města. S kulturou to moc nepřeháníme a tak to vezmeme jen do mešity Sultan Ahmed, okolo Hagia Sofia a muzeí do Grand Bazaaru, kde kupujeme nějaké ty cetky pro blízké. Cena se dá většinou srazit o více jak polovinu. Máme ještě spoustu času a tak Pepa volí delší procházku po městě a já Thajskou masáž, kterou mám v rámci hotelu zdarma.










Asi tři hodiny před začátkem basketu vyrážíme. Tramvaj je plná k prasknutí a to přes to, že jezdí každé dvě minuty. Před Abdi İpekçi Arenou, která spíš připomíná fotbalový stadion, kupujeme šály Galatasaray, též za 100 Kč za jednu. U pokladen si ještě někteří fanoušci kupují lístky, což nás trochu překvapuje, mysleli jsme si, že je opět beznadějně vyprodáno. Prohlídka je opět jen lehká, ale mince se musí házet do nějakého průhledného boxu. Zajímavé je, že peněženku vůbec nekontrolují a tak procházím nejen s mincemi, ale i se zapalovačem - pochopitelně ne tím Fenerbahce :-) Zrcadlovka opět bez problému. Uvnitř haly se ptáme, kam vlastně máme jít, a pořadatel nám ukazuje hlavní vstup. Tomu se mi nechce věřit, protože lístky jsem kupoval nejlevnější do rohu nahoru. Sektor ale opravdu odpovídá a tak máme krásné polstrované sedačky prakticky přímo na středu. Kotel domácích je přes celou protilehlou a už hodinu před utkáním je plný. Jede chorály, které díky akustice haly vytvářejí husí kůži. Nakonec je hala prakticky plná, takže z kapacity 12.500 odhaduji návštěvu něco okolo 11.000. Když jdu ještě před začátkem na čouda, přiběhne ke mně bengo, že mu mám odevzdat zapalovač, prý tu můžu mít jen sirky. Také u stánku nevrací drobné, ale kartičky, s kterými se pak dá platit. Basket vidím naživo poprvé, ale nás opět zajímá spíš atmosféra, která je tedy opravdu mňamózní. Nakonec je kotel prakticky celá hala, prostě pecka. Zahanbit se nenechají ani týpci z VIPky, kdy se jeden snaží napadnout VIPáka Fenerbahce - hodně komické. Klasičtí fans hostí opět na toto derby nesmí, takže je celá hala oranžovo rudá. Utkání je vyrovnané, ale domácí nakonec vítězí 92:88 což je překvapení, protože kurz byl na ně přes pět.

Na Istanbul card už nemáme kredit a zastávka tramvaje je stejně moc daleko a tak se s taxikářem domlouváme na ceně 40 TL - 400 Kč do hotelu. Tam jsme asi za 10 minut, protože taxikář předjíždí i houkající benga - prý se tady tak jezdí normálně. Překvapuje nás, že bez problémů přiznává, že je fanoušek Fenerbahce, stejně tak, jako recepční i pikolík. I v Grand Bazaaru byly vidět jen vlajky Fenerbahce.








5. den - úterý 10. 3. 2015 - přesun do Řecka

Po snídani se v 9:00 vydáváme na další část cesty. Než jsme vyjeli na dálnici, popojížděli jsme 20 minut v zácpě, kterou jsme ale očekávali daleko větší. Hlavní tah do Řecka nevede po dálnici, ale silnice je krásná rovná, takže se jelo úplně v pohodě. V poledne přijíždíme k hranici, kdy nás navigace vede pořád rovně, i přes to, že celnici máme po pravé ruce. Pak je cesta přehrazena kulometným hnízdem, z něhož vystupuje voják a samopalem nám mírně naznačuje, že jedeme fakt blbě. Pak už se trefíme správně a prakticky bez zdržení vjíždíme do Řecka. Tam nás čeká krásná dálnice, která je ale bohužel velmi často přerušována mýtnými branami. Na jednom úseku dálnici zasypalo kamení, ale naštěstí jen v opačném směru, takže naše cesta naprosto bez problémů. Máme trochu strach ze zítřejšího počasí a hlavně se už nemůžeme dočkat Leonida, takže se s krátkou zajížďkou na něj jedeme podívat už večer. U pomníku parkujeme v 18:45, oblékáme naše barvy a jdeme vzdát hold.

Možná se to někomu bude zdát směšné, ale to místo mě prostě dostalo. Emoce byly na maximum. Mírně nasvícený a hlavně bez lešení se nad námi tyčil Král Králů. Na druhé straně silnice je pak na pahorku deska s nápisem "Poutníku, vzkaž Lakedaimónským, že tady mrtví ležíme, jak zákony kázaly nám.“ Bylo to silné. Tma už je opravdu velká a tak nasedáme do auta a přesouváme se na hotel do malého městečka na úpatí hor. Ten je dvouhvězdičkový a oproti předchozím opravdu výrazně skromnější. Dokonce se nás ptají, jestli se budeme sprchovat teď, nebo až ráno a kdy tedy mají pustit teplou vodu. Jsme jediní hosté, ale pokoj je čistý, takže cajk. Chceme jít na večeři, ale nikde nevaří, takže nás nakonec maminka recepční vezme za ruku a dovede do restaurace, kde už máme úspěch. Sice jsme tam opět sami, ale obsluha je velmi ochotná a nosí nám jeden místní pokrm za druhým. Dalších 948 km za námi.











6. den - středa 11. 3. 2015 - Thermopyly a AEK

V 9:00 odjíždíme opět k Monumentu, kam dorážíme po půl hodině. Naštěstí zde není žádný autobusový zájezd a jsme tu sami. Nastává obsáhlá foto dokumentace a zkoumání „posvátného“ místa. Míříme k blízké budově, kde očekáváme, že by mohlo být muzeum. Jako první na nás vykoukne obchod se suvenýry, které se vše váží ke slavné bitvě. Chceme koupit všechno, ale nakonec nás to dohromady stálo „jen“ asi 5.000 Kč. Prodavačka je nadšená a informuje nás, že mají i 3D kino s patnácti minutovým filmem což samozřejmě bereme. Ještě se rozloučíme s Leonidem a vyrážíme do Athén.















Žádná zácpa, takže před druhou už jsme na tříhvězdičkovém hotelu v centru. Nejprve dostáváme malý pokoj, ale po stížnosti na recepci, že pokoj má mít balkon, dostáváme jiný, dvakrát větší, s balkonem i výhledem na zaparkované auto. Dáváme pár pivek a pomalu vyrážíme na fotbal. Metro máme hned u hotelu, ale abychom nemuseli přestupovat, popojdeme si necelý kilák na linku, která jede přímo k Olympijskému stadionu. Čím více se blížíme, tím více začíná být ve vagonu černo žlutých šál. Ty si kupujeme hned po výstupu - 140 Kč za kus. Musíme projít celým Olympijským parkem, kde už jsou desítky tisíc fanoušků. I tento zápas je vysoce rizikový a tak i na něj nesmí fanoušci hostů. V Istanbulu jsem si bral zrcadlovku, protože mě Jimi ujistil, že to tam není problém, ale tady mám jen telefon. Kontrola opět jen zběžná, stačilo ukázat vytištěnou vstupenku. Zato cajtů všude jak blech. Druhá kontrola už skenovala vstupenku, ale Pepovi nešla načíst. Zkusili to 4x, pak mávli rukou a v pohodě ho pustili.







No byla to nádhera, narvaný vyprodaný stadion - na webu AEK byla následně uvedena návštěva 64.256 i s údajem o vybraném vstupném 959.520 €. Atmosféra dle mého ještě lepší než na Fenerbahce. Možná je to způsobeno tím, že AEK hraje aktuálně až 2. ligu a Olympiakos je pro ně úhlavní nepřítel, s kterým se nemohou potkat jinak, než právě v poháru. Všude byla cítit nenávist a fanatismus. Konečně jsme se dočkali i pyra a to v množství rozhodně větším než malém. Byl to tak trochu i silvestr, protože co 10 minut, letěla z kotle raketa až nad stadion. Dělobuchy bouchaly ostošest, by se Otík Černý posral :-) Stadion má sice atletickou dráhu, ale zaplať pán bůh za to, protože svíce létaly jedna za druhou a bez dráhy by se snad ani nezačalo. No bouřilo to slušně, perfektní zážitek, fakt klika, že nám to takhle krásně přeložili. Malá rada pro ty, co by tam někdy jeli bez lístku. Stačí si udělat kopii jednoho hometicketu, s tím se dostanete přes první kontrolu a do hlediště se pak dostanete cca ve 20. minutě, kdy už druhá kontrola u vchodu není. Fotbal jako takový nic moc, spíš boj a nepřesnosti, než nějaká velká krása. Domácí kotel je ověšen obrácenými vlajkami Olympiakosu a pak nastává v našich končinách něco nevídaného. Hools nabíhají na ovál s pyrem v ruce a postupně každou zapalují, na čemž by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby tak nečinili za bedlivého dozoru masy pořadatelů, kteří stáli hned u nich a pouze nečině přihlíželi. Žádné hašení, vše nechat v klidu dohořet. Sedíme na protilehlé a dost se procvičíme v dřepech. Při útocích hostů se totiž sedí a při domácích všichni stojí a bouří. Už jsem se obával, že se nedočkám žádné výtržnosti, když v 89. minutě střílí Olympiakos vítěznou branku, což má za následek náběh radikálních fanoušků AEK na plochu, kde honí hráče hostů a vrhají po nich svíce. Ti utíkají do kabin a zápas je po deseti minutách definitivně ukončen. No byl to zážitek. Do toho se spouští hrozný liják a tak je odchod z tribun o to rychlejší.

7. den - čtvrtek 12. 3. 2015 - Relax

Tento den byl plánován jako vyloženě odpočinkový. Vyrazili jsme jen očíhnout Akropoli, dali honosný oběd a jeli se mrknout na přístav do Pirea, kde jsme zašli i na stadion Olympiakosu, kde nám ve fan shopu prodavačka každému dala 200 stránkovou knihu na křídovém papíře s historií místního klubu v šesti jazycích. Trochu jiný přístup než u nás, kde chtějí zaplatit i za igelitku :-( Při pohledu na plán cesty, kudy bychom museli jet do Splitu, se rozhodneme, že by to bylo opravdu moc a volíme variantu č. 2, tedy stihnout Spartu v Jablonci. Večer pak chceme ještě omrknout pár ulic a najít nějakou putyku, když se hned v té první u hotelu potloukají samotní muži a v každém druhém vchodě svítí lucerna. Je nám jasné, o co asi jde a tak to musíme jít zkontrolovat :-) Dozvídáme se, že při Olympiádě byly ceny nad 100 €, v sezoně prý 30-40 €, ale že teď v zimě je to za 10 €, čemuž se smějeme a nevěříme. „Recepční“ nám potvrzuje, že cena je skutečně 10 € a tak čekáme, až někdo přijde, abychom viděli, co za tu cenu přijde za hrůzu. Netrvá to dlouho a přichází skupinka Řeků, kteří hned ve dveřích volají, že chtějí „Lili šokoláde“. No a za minutku přichází nádherná mladá černoška v bílém spodním prádle a odvádí si jednoho z nich na pokoj. Velmi důsledně kontrolujeme, čím platí a opravdu to byla desetieurovka! Ani druhá baba, není vůbec k zahození a tak s vypadlými bulvami a vyplázlými jazyky odcházíme. Dáme ještě pár pivek v bistru naproti hotelu a hurá do hajan.








8. den - pátek 13. 3. 2015 - přejezd do Bělehradu

Máme před sebou opět pořádný kus cesty a tak vyrážíme už v 8:00. První čtyři hodiny cesty proprší, což je pořád lepší, než ostré sluníčko. Z dálnice sjíždíme před Soluní a nabíráme směr Makedonie. Sice je to státovka s jedním pruhem v každém směru, ale dostatečně široká na to, aby v protisměru jedno auto jelo v odstavném pruhu, druhé v normálním a třetí je předjíždělo přes dvojitou plnou čáru. Tento styl řízení chápu ve chvíli, kdy odstavný pruh má nejhladší povrch a tak se místním pravidlům přizpůsobuji. Jinak v Řecku obecně platí, že přes plnou čáru se předjíždí běžně a přes dvojitou také, akorát o něco rychleji. V půl jedné přijíždíme k Makedonským hranicím a vypadá to docela hladce až do poslední kontroly, kdy musím otevřít kufr a celník vizuálně kontroluje, co tam máme.

Když už chce odejít, posune jednu mikinu a tam vidí bonboniéru z Turecka. Problém je v tu chvíli na světě a musíme auto odstavit ke kompletní prohlídce. Vystupujeme, všechny zavazadla vykládáme na stůl, podle příkazu stahujeme všechny okna a otevíráme motor. Postupně celník poklepává na různé části karoserie. Ptá se mě, jestli mám psy, že jsou u spolujezdce na zemi chlupy, což potvrzuji, načež přichází další dva a začínají do různých otvorů strkat dráty s minikamerou. Kontrolují i provozní kapaliny, sundávají dekly a pomalu začínám mít trochu obavu, jestli nám někdo něco do auta nedal, třeba když bylo zaparkováno. Kontrola hygienických potřeb je také zajímavá, když z tuby vysypávají červené tablety Ibalginu a podrobně zkoumají obal. Těsně před odjezdem jsem si několik prášků odsypal do pytlíčku, ale pak je raději vrátil do původní tuby - no co kdyby :-) Do tuhého jde, když přichází čtvrtý celník a v ruce má rozbrušovačku. To už mácháme rukama, že jsme byli na fotbalech a basketu a že nejsme fetky z Bohemky. Celník tedy chce vidět fotky, které máme stažené na notebooky, ale ten krám takhle dlouho snad ještě nenabíhal. Ukazuji mu fotku s Michalem a ze zápasů načež naštvaně mávne rukou, ať jako jedeme.

No uuufff. Po více jak půl hodině zdržení tedy jedeme dál. Silnice i dálnice jsou v Makedonii dost hrozné, ale pořád lepší než ty v Bulharsku. Alespoň, že se na nich mýtné dá také platit eury. Už se těším na Srbské silnice, ale těšil jsem se zbytečně. Hlavní tah je totiž kompletně předěláván na dálnici a tak jedu asi 100 km po objížďkách, které mě dost
vyčerpávají. Na poslední části cesty z Niš do Bělehradu jedeme sice po dálnici, ale už je tma a k hotelu dojíždíme až v osm večer. Těchto 1.142 km mi dalo opravdu zabrat a poprvé jsem za volantem cítil únavu. O co byla horší cesta, o to více překvapil úplně nový hotel, s krásným prostorným pokojem, úžasně pohodlnými postelemi a velmi ochotným personálem. Sice je to tří hvězda, ale naprosto luxusní. V hotelové restauraci si Pepa objednává láhev červeného a já do sebe házím pivka, ale jsem tak unaven, že shazuji lahev, které ještě stačím zacpat hrdlo, načež při uvolnění postříkám vše okolo :-) Usuzuji, že jsem fakt hotový a raději si jdu lehnout.
















9. den - sobota 14. 3. 2015 - výjezd do Jablonce

Abychom stihli Spartu v Jablonci, vyrážíme už v 8:00. Po nastartování se Sněhulákovi rozsvítí kontrolka chladicí kapaliny, a tak mu musím dát ještě napít. Čeká nás už prakticky jen dálnice a cesta ubíhá ještě lépe, než jsme čekali. Ceduli Praha míjíme v 16:22, Pepu vyhazuji na hotelu a za pět minut už jsem doma. Stačím se ale jen vykoupat a převléci do čistého a už ho zase vyzvedávám. V Jablonci mě pak přemlouvá, ať pět minut jezdím po parkovišti, protože tachometr nulovaný v Bělehradu hlásí ujetých 998,4 km, a že chce mít 1.000 km, což odmítám. Přesouváme se do hospody, kde už jsme zase mezi svými. Samotný fotbal byl takový nějaký „nijaký“ s loženkami na obou stranách, ale branka nakonec nepadne, což je škoda, protože to mohla být pověstná třešnička na dortu. Zajímavé je, že se nám za celý Hell Trip nic nestalo, ale v Jablonci blbnou pánové G a Z s berlemi a při cestě na záchod Pepa omylem schytává ránu holí do hlavy :-) Hlasatel nás informuje, že je vyprodáno, tedy 6 108 diváků - no když zavřu obě oči a otočím se zády, tak OK. Cestu zpět do Prahy dávám ke svému vlastnímu překvapení v pohodě, u hotelu se loučím s Pepou, kterému děkuji za bezproblémový výjezd a ve 23:43 už parkuji před domem. Konečný stav tachometru hlásí 5.392 km.












Vyúčtování

A kolik nás tahle avantýra nakonec stála? Rozhodně méně, než jsme čekali - 16 355 Kč na hlavu.

10 040 Kč za PHM - 5 392 km - 292,35 l. - Ø spotřeba 5,42 l. na 100 km - Ø cena nafty 34,34 Kč za litr

4 242 Kč silniční poplatky - Slovensko 10 €, Maďarsko 14 €, Srbsko 24 €, Bulharsko 5 €, Turecko 35 TL,
Řecko 66 €, Makedonie 4,5 €, parkoviště v Istanbulu 2x 8 €

7 798 Kč za hotely - Niš The Only One Apartment 25 € - Edirne Ottoman Palace Hotel 45 € - Istanbul, Antik Hotel 2x 40 € - Louta Ypatis Hotel Rex Politi 25 € - Athény Apollo Hotel 2x 35 €, Bělehrad Hotel Fortuna 35 €

10 630 Kč vstupenky - 2x 3 500 Kč Fenerbahce vs Galatasaray, 2x 524 Kč Galatasaray vs Fenerbahce, 4x 594 Kč AEK vs Olympiakos, 2x 103 Kč Jablonec vs Sparta

Dva dny po té

Tvrdá realita návratu do práce. Dostávám ale od Pepy zprávu, že právě dorazil šéf s prémiemi a tak má výjezd zadarmo - pecka! Já pak ve schránce nalézám vyúčtování předpisu úhrad za rok 2014 a výsledkem je přeplatek 13.506 Kč. No není to skvělé? :-D Už bych zase někam jel ;-)
Bylo to náročné, ale byla to NAPROSTÁ PECKA, na kterou do smrti nezapomenu!

Sektor