I já jsem si vytrpěl sobotní zápas Sparty v Příbrami. Vytrpěl jsem si vlastně všechny její jarní zápasy. My, sparťani, jsem byli vždycky takoví, že jsme především koukali sami na sebe. Nebrečeli jsme, nestěžovali jsme si. Smiřme se prostě s tím, že nás Otepka a spol. přečůrali a že mladý sudí nás v ničem nepoškodil.
Spíše bychom se měli zabývat tím, proč k porážce došlo, proč Sparta hraje na jaře hůř než na podzim, proč Křetínský dělá kroky, kterým rozumí jen on a „Velký Jarda.“
Přiznám se, že jsem jedním z těch, kteří výměnu trenéra ještě nestrávili, na druhou stranu si dokážu udržet potřebnou dávku soudnosti a objektivity. Takže: Sparta hrála na podzim chaotický fotbal, který by v žádném případě nestačil na účast v Lize mistrů, kterou máme pro nový ročník jistou. To tvrdilo sparťanské vedení, když vyhazovalo Straku. Teď máme za sebou pět utkání jara, v nichž Sparta ANI JEDNOU nebyla lepším týmem. Její výhry byly dílem štěstí a nebo velké nemohoucnosti soupeřů. To si přiznejme.
Hřebík přišel, aby hře dal řád, myšlenku, aby, jak on s oblibou říká – hrála dobrým systémem ve správných prostorech. Tady by stálo za to, onu pověstnou větu přeložit do češtiny. Co vlastně znamená? V Hřebíkově podání nejde o nic jiného, než že hlavním jeho prostorem je vlastní polovina hřiště, na ní se pohybuje vše jedenáct sparťanů, výjimečně se jeden útočník zapomíná na půlce soupeře. Výsledkem je, že tím zcela neguje útočnou sílu Sparty, o nějakém přečíslení soupeře nemůže být ani řeč. A jelikož všichni sparťané jsou na své polovině, logicky si vzájemně překáží, vůbec nevědí co hrát a mají jediný úkol – nedostat gól. To se jaksi nedaří, vždyť v pěti utkáních jara jsme, zda-li se nepletu, SEDMkrát inkasovali. V Hřebíkově nesystému je pak trapné sledovat, jak Poborský je poloviční a na pravém beku doslova nulový a jsem zvědav, jak dlouho bude tohle Karla ještě bavit. A takových Hřebíkových přehmatů je spousta, nemá ani cenu je vypisovat.
Osobně bych naše hráče nezatracoval. Jsem totiž přesvědčený o tom, že Hřebík pokračuje ve své tradiční práci, která dosud žádný efekt nepřinesla. Vím, že mi jeho zastánci budou oponovat „jeho“ podzimem v Lize mistrů před třemi lety, ale tvrdím, že tehdy to byla jen souhra obrovských náhod a štěstí, že to tak Spartě vyšlo. Ostatně ve fotbalové historii by se takových případů našlo bezpočet. Ono totiž následné jaro bylo pravým obrazem Hřebíkova působení u mužstva. Hráči mluvili o dece, za což sklízeli spoustu posměšků, ale co nám tehdy naznačovali? Měli toho plné zuby, byli zatavení, sotva se hýbali. Hřebík prostě neumí trénovat.
O tři roky později je situace obdobná, nadáváme, že do hry nedávají srdce, že se plouží jako lemry, dostaneme tři góly v Příbrami. Po rozích, dva hlavou. Přitom v kádru máme excelentní hlavičkáře, dle mého nejlepší v lize – Sivoka a Johanu. Přesto dvakrát inkasujeme... To je to první, co stojí za povšimnutí. To druhé je televizní vystoupení asistenta Kotala před výkopem v Příbrami, kde doslova prohlásí: „Dobře jsme v týdnu potrénovali, zapracovali jsme na fyzičce!!“ Prosím, oni necelé dva měsíce po tvrdé zimní přípravě pracují v týdnu před utkáním na fyzičce. Výsledek? Mužstvo nemá sílu, je bez šťávy, o krok pomalejší, prohrává většinu osobních soubojů. Jarda Blažek do novin řekne: Byli jsme jak horníci. Kdo chce, tak si mezi řádky najde, co sparťanský gólman sděluje – třeba jen to, že kluci toho mají dost a místo lehkých nohou vláčí pytle cementu...
Hřebík přišel k mužstvu, aby ho připravil na Ligu mistrů. Proč tak nečiní? Sparta má dostatečný náskok na to, aby její trenér mohl začít zabudovávat nové hráče do mužstva, připravit je na herní styl, který by měl vést k lepším výsledkům v Lize mistrů. Zdůrazňuji k lepším výsledkům, nemám na mysli lepší hru, protože mně se Sparta v Lize mistrů, až na výjimky, herně líbila. Co udělá Hřebík? NIC! Vybere si pro jaro jedenáctku hráčů, se kterou hraje a tím vše končí. Sivoka, nejlepšího ligového defenzivního záložníka, zasune do obrany a tím ho úplně degraduje. Přivede si pětatřicetiletého Haška, kterého pošle na hřiště a chce na něm stavět tým. Tým, který má obstát v Lize mistrů. Zlikviduje Voříška, zdůrazňuji, že člena širšího kádru reprezentace, pětadvacetiletého fotbalistu, který by Spartě odvedl ohromný kus práce. Jen kdyby dostal pořádnou šanci. Na to stoperu mohl Kováče Voříšek klidně nahradit. Navíc je to charakterové takový hráč, že by rypákem ryl zem, jen aby mohl za Spartu hrát. A tak by se dalo pokračovat.
Bohužel, musím konstatovat, že i česká média jsou ke Hřebíkovi až neuvěřitelně vstřícná, neumím si představit jiného trenéra Sparty, který by s mužstvem hrál takový fotbal, dostal tři góly v Příbrami, co by bylo v novinách za bengál. Tady nic, klídek pohodička...
Pohodička to je možná pro všechny nesparťany, Hřebíka, Křetínského a spol. Pro nás, sparťany srdcem, to je bol. A obávám se, že bolest to bude po celou dobu, co Hřebík bude ve Spartě působit. Bude to bolest proti které nemůžeme nic udělat, protože Křetínský jen těžko se svými kumpány přizná, že s angažováním Hřebíka šlápli do hovna (omlouvám se za ten výraz). Budeme tedy trpět a v srdcích živit přesvědčení, že jednou zase bude líp, že se do našeho milovaného klubu vrátí radost, která tam nyní očividně není. Ale my to přežijeme. Přežili jsme pětasedmdesátej rok, přežili jsme Zachara a přežijeme i Hřebíka.
Rosanek