Naše Sparta je dlouhodobě vážně nemocná. Peníze na kvalitní léky jejím majitelům nechybí. Ti je však do ní ládují chaoticky, bez jasně nastaveného a funkčního léčebného procesu, a tak se stav pacienta nelepší. Naopak, jakoby konzumace hromad těch nefunkčních léků víc a víc ničila sparťanskou vnitřní sílu… Stejně jako v reálném životě totiž platí, že jen léky všechny naše problémy nepřebijí. Zhýčkaný člověk dneška chce výsledky okamžitě. Něco mě bolí, tak si na to vezmu prášek. Rychlé, bezbolestné řešení. Ovšem občas přijdou chvíle, kdy jsou vaše potíže nakumulovány tak, že už prášek nepomůže, a aby se vám udělalo lépe, potřebujete léčbu radikálnější, časově náročnější a bolestivou. Sparta se v tomto bodě už nějakou dobu potácí. Především si musí přiznat, že je dlouhodobě něco špatně. A to je teprve začátek. Léčba bude bolet a pravděpodobně se potáhne déle. Ale už musí konečně začít.

Současnou Spartu vidím jako člověka, který onemocněl rakovinou a v důsledku oslabeného organismu dostal ještě těžkou chřipku. Je v pasti vlastního těla, slabý, křehký, zoufalý, pesimistický, v agónii a s elánem na bodu mrazu. Troufám si tvrdit, že asi každý doktor by v tomto bodě doporučil začít s léčbou chřipky, jejíž příznaky našeho pacienta v dané chvíli objektivně omezují více. Podobnou strategii ostatně zaujalo i sparťanské vedení. Odvolalo trenéra Stramaccioniho a nahradilo ho Pavlem Hapalem. Dobrá volba. Dnešní Sparta podle mého názoru potřebuje na úplném začátku své léčby především napravit pošramocené vztahy ve svém nesourodém kolektivu. Hapal, aspoň podle toho, co se o něm říká, by na tuto výzvu stačit mohl. Proto, i když to výsledkově zatím tak úplně nevypadá, jsem přesvědčen, že krátkodobě jeho přítomnost na lavičce náš tým zvedne. Týmu se uleví a výkony v důsledku toho půjdou nahoru. To je právě ten lék, který vyléčí chřipku.

Ovšem co potom? Jsou dvě možnosti, jak pokračovat. Když chřipka odezní, může člověk propadnout bezbřehému optimismu a euforii, že už je mu dobře a nedělat nic. To však trvá jen do doby, kdy mu rakovina, která ho užírá zevnitř, způsobí další zdravotní problémy a v konečném efektu ho může i zabít. Nebo využije chvilkově nabyté síly a pustí se do dlouhodobé, bolestné a náročné léčby rakoviny, která mu dá šanci na úplné uzdravení.

Sparta poslední léta volívá první možnost a v případě přibývajících zdravotních problémů nastupují léky s krásnými efektními obaly a bombastickými recenzemi na jejich účinek. Ovšem důkladná a hlubší léčba už po mnoho let neproběhla.

V tomto článku nabízím pohled a názor sebe - obyčejného fanouška Sparty Praha, na to, jak provést takovou očistnou kůru. Rozdělil jsem ji na čtyři body, které níže rozepisuji – procitnout a přehodnotit dnešní strategii internacionalizace Sparty, vytvořit charakterní mužstvo se sparťanským srdcem, dát tomu čas a změnit způsob vedení.

* Procitnout a přehodnotit dnešní strategii internacionalizace Sparty
Aby bylo jasno, rozhodně nechci říct, že všechny naše zahraniční akvizice jsou zbytečné a znovu se má stavět jen na českých hráčích. Cizí prvek je v současném nejen fotbale velice cenným oživením. Kvůli konkurenci, okysličení do kabiny nebo kvalitám, které dostupným českým hráčům vzhledem ke specifikům naší fotbalové školy prostě chybí.

Hodně skeptický jsem však k přivádění takzvaných hotových hráčů z „vyspělé“ fotbalové ciziny. Myslím, že vidět spasitele v hráčích přivedených z ciziny za 50 - 100 miliónů korun je tak trochu past přesně podle pořekadla „za hodně peněz málo muziky“. Stačí se podívat, v jakých výškách se pohybují dnešní přestupové částky za špičkové hráče v Evropě. Tehdy nám dojde, že částka 100 miliónů korun, ze které se drtivé většině Čechů zatočí hlava a protočí panenky, v evropském kontextu zase nic tak speciálního není. Za tu skutečnou špičkovou kvalitu hráče spojenou s vítězným charakterem a touhou nezpohodlnět a neustále se zlepšovat, se v Evropě platí na prestižnějších evropských adresách minimálně i desetkrát tolik. Proto čekat od kluka, za kterého dáte 76 miliónů korun a má výplatu, o které se tu předtím nikomu ani nezdálo, že je to nějaký nadpozemský fotbalista, který si tu bude všechny vodit a sám rozhodovat zápasy, je prostě naivní. Kdyby to tak bylo, rozhodně nezůstane do 27 let v izraelské lize a najde si ho silnější hráč než Sparta za podstatně větší peníze. Myslíte si, že byl Johnatan Biabiany na svém postu nejlepší v naší lize? Podle mého názoru by se pár hráčů z naší soutěže minimálně na stejné úrovni jako on našlo. Akorát, že nikdo z nich nemá ani zdaleka reálnou cenu 100 miliónů korun a požadavky na výplatu jako on. Říkejme tomu „evropská přirážka“ a jako taková je zdrojem mnoha přeceňování a následných těžkých zklamání z ceny hráče v poměru k jeho výkonům. To samé platí pro trenéry. Odborník z jiného města zkrátka nemusí být vždy nutně lepší než ten náš.

Není však důvod k tomu myslet si, že český klub nemá nárok vidět ve svých řadách skutečně špičkového evropského hráče. Musí si ho však sám vychovat. Tak jako se to Spartě povedlo třeba s Bony Wilfriedem, Tomášem Rosickým nebo Teplicím s Edinem Džekem.

Investice do práce s mládeží spojená s nákupem prostor na strahovském kopci a stanovení jednotného koncepce herního stylu všech mládežnických kategorií osobně považuji za nejlepší krok současného vedení za celé jeho působení. Fakt, že naše fotbalová akademie bývá zařazována mezi deset nejlepších v Evropě, je toho důkazem. Proč toho nedokážeme ještě víc využít a naši akademii ve spojení s příjemnou lokalitou pro život a dobré přestupní adresy dále na západ více zpropagovat u zahraničních talentů a těm dát potom adekvátní šanci?

Myslím si, že práce s cizinci, kteří zde získají vděčnost a hlubší pouto k celé organizaci, by měla v našich podmínkách probíhat právě přes intenzivní zaměření na jejich výchovu od útlého mládí přes mládežnické týmy. Jiná mi nedává smysl.

Sem by se měly investovat ty stovky miliónů.

* Vytvořit charakterní mužstvo se sparťanským srdcem
Tento bod úzce souvisí s tím předchozím. U kterých hráčů i trenérů je největší pravděpodobnost, že svůj tým nemají jen jako dočasný zdroj příjmů, ale nechají za něj na hřišti srdce?

U odchovanců. Koneckonců všechny naše slavné týmy z minulosti tvořilo sparťanské jádro, které se doplňovalo hráči odjinud.

U dravých mladíků a talentů koupených z Čech ale i bližší nebo vzdálenější ciziny, kteří se chtějí posouvat dál.

Myslím si, že charakter a zdravě nastavená hlava je u hráče to nejdůležitější, co tvoří jeho cenu na trhu. V čem je výjimečný Cristiano Ronaldo? Jeho kličkami, technikou, rychlostí? Ne, to, co dělá z tohoto hráče světovou špičku, je hlava. Neznám Ronaldův způsob hospodaření s penězi, ale vzhledem k informacím o jeho platu se dá předpokládat, že nic dělat do konce života nemusí nejen on, ale i jeho děti a možná i děti jeho dětí. On ale tvrdě maká pořád dál, chce další úspěchy, další trofeje, být pořád nejlepší. Tomu podřizuje úplně všechno. Neuspokojilo ho, když se za peníze vydělané fotbalem dokázal solidně uživit, když si vydělal na auto, když přestoupil do Realu Madrid, když vyhrál první titul, když vyhrál první Zlatý míč… Ustát emočně tyto dílčí úspěchy a udržet si přitom hlad po dalším posunu je těžší než ten nejbrutálnější trénink. Dílčí úspěch přináší uspokojení. Ukolébá a člověk zvolní. Někdo sní o přestupu do zahraničí, někomu vlastně stačí hrát první ligu, někomu vydělat si na barák, někomu na auto, někomu dostatečný přísun peněz… Tímhle mentálním sítem projdou jen ti skutečně nejsilnější a nejlepší. Právě ti se na fotbalovém trhu platí doslova zlatem a těžko se jako hotoví objeví v české lize. I kdyby Křetínský na jejich výplatu prodal Škodovku. Takové si stahují jen ty skutečně top evropské kluby.

Zbývá tedy jediná věc – zkusit si podobné charakterní hráče sám vychovat. Je jasné, že klub nemůže suplovat rodiče. Koho však lze nasměrovat a vychovávat lépe – mladého kluka nebo pětadvacetiletého chlapa?

* Dát tomu čas
Tohle jste už někde slyšeli, že? Já také, ale myslím to poněkud důsledněji. Tento bod je asi nejkontroverznější a dovedu si představit, že kdyby k němu skutečně došlo, vzbudí v naší fanouškovské obci velké vášně. Ale já se obávám, že dříve nebo později k němu prostě už bude muset dojít.

Sparta v posledních letech střídá různé koncepce zhruba jako ponožky. Ovšem jedno zůstává stálé stejné - velkohubá předsezónní prohlášení. Titul je povinnost, chceme úspěch v Evropě, dominovat ve hře. Známe to všichni, slýcháme to minimálně každého půl roku.

Pokud se tvoří něco nového, potřebuje to trochu času. Pojďme tomu pomoci tak, že na to předem nebudeme sami vytvářet nesmyslný tlak. Napíšu-li to natvrdo, obětujme takovému novému začátku záměrně třeba sezónu nebo dvě.

Představte si vyjádření ve smyslu: “Sparta v tuto chvíli startuje novou strategii svého rozvoje, u které jsme přesvědčeni, že z nás v blízké budoucnosti znovu udělá klub dominující v české lize a konkurenceschopný v Evropě. Její správné nastavení si však bude žádat nějaký čas. Hlavním sezónním cílem jsou evropské poháry. Hlavním kandidátem na titul se letos být necítíme. Prosíme všechny sparťanské fanoušky o podporu a trpělivost. Společně časem znovu vystoupáme tam, kam patříme.“

Dovedu si představit, že by u části fandů vzbudilo velmi negativní emoce. Ale je to horší než stav, který zažíváme teď už několik let? Posily, optimismus, předsezónní silácké řeči a prognózy. A k tomu natěšení fanoušci, kteří se začínají bouřit a šířit negativní energii ve chvíli, kdy soutěžní zápasová praxe ukáže, že se vlastně zase nezměnilo vůbec nic. Tak se vymění trenér, kterému se dá čas přes nejbližší přestávku, nakoupí se pár posil, vydá se další velkohubé prohlášení plné optimismu, fanoušci jsou natěšení…a takto pořád dokola, do naprosté agonie.

Sparťani za svým klubem vždy ve velkém počtu stáli v dobrém i ve zlém. V hrdosti a věrnosti jsme nejlepší fanoušci v republice. Pokud s námi bude klub jednat na rovinu, bude to nakonec jenom ku prospěchu věci.

* Změnit způsob vedení
O nejvyšším sparťanském vedení vznikly v posledních letech stovky článků, analýz a komentářů. Nemá proto valný smysl, abych se na tomto místě obšírněji rozepisoval a hovořil o tom, na co již poukazovala hromada lidí přede mnou. Skoro patnáctiletá praxe prostě ukazuje, že projekt Daniela Křetínského, spravovaný skupinkou jeho kamarádů a známých z byznysu, dlouhodobě nefunguje.

Nezažil jsem osobně práci Křetínského týmu, ale selský rozum napovídá, že hlavním problémem bude personální přebujelost spojená s fakticky malou zodpovědností a minimálním tlakem. Tušíte, kdo zodpovídá například za splnění současných cílů? Kotalík? Hřebík? Svoboda? Křetínský? Ščasný? Rosický? Hapal? Minulé neúspěšné strategie odpověď na tuhle otázku nenabídly. Pokud vím, z vedení nikdo neodešel, naopak se ještě lidi přibírali. Hromadný bankrot a ztráta zaměstnání také asi nehrozí, protože Dan všechny finanční průsery zaplatí. A protože spoustu času musí věnovat i svému byznysu, bude často pryč a tak mají jeho spolupracovníci na teplých místečkách většinou klid… Ne, tohle prostě fungovat nemůže.

Vidím na tomto místě tři možnosti řešení.

* Křetínský se bude své nákladné investici intenzivněji věnovat a svým podřízeným osobně více šlapat na krk.

* Najme si diktátora, zkušeného, znalého, nekompromisního vládce. Někoho, jako je Šádek v Plzni, či koho dříve u nás ve zlatých devadesátkách představovali Košťál s Peltou. Někoho, kdo bude obracet každou korunu a tvrdě vyžadovat zodpovědnost a efektivnost v každém kroku. Správně se ptáte, kde ho vzít. To není lehký úkol. Jana Nezmara už jsme si nechali pláchnout do slávie…

* Spartu prodá.

Opět se obávám, že bez změny v této oblasti se nehneme ani o píď.

Pojďme si Spartu užít!

Prožíváme špatné období. Možná bude už brzy lépe, možná se v téhle agonii budeme plácat další léta, možná nás ještě čeká dno, které si teď ani nedokážeme představit. Ale jedno si nesmíme nechat vzít nikdy. Naši sparťanskou hrdost. Hrdost na víru, která z nás dělá největší sportovní kult v republice a legendu se světovou historií. To, spolu s letenským geniem loci nám jen tak někdo nevezme a majitelé, trenéři nebo hráči, kteří přicházejí a odcházejí, jsou v tom jen nepatrným zrnkem.

Ti, kdo musí tuhle víru opatrovat především, jsme my, fanoušci. Jeden můj známý jednou řekl: „Skutečné fandění není o výsledcích, ale o srdci“. Měl pravdu.

Proto už nás nikdy nechci vidět rozdělené. Ať už to všechno dopadne jakkoli, vychutnávejme a sdílejme tenhle poklad, protože máme být na co hrdí.

Už se těším zase příště na Letnou!

woytamar