Nemyslel jsem si, že tohle někdy napíšu, ale dnes nemohu jinak – je dobře, že derby se slávií v semifinále domácího poháru dopadlo tak jak dopadlo. Vidím v něm totiž příležitost, aby se věci konečně pohnuly kupředu.

Zrekapitulujme si, co jsme minulou středu v Edenu vlastně viděli. Oba kluby, které proti sobě nastoupily, mají zhruba stejné finanční možnosti, podmínky, tréninkové zázemí, vliv a domnívám se, že i podobnou INDIVIDUÁLNÍ kvalitu hráčského kádru. Jak je tedy možné, že konfrontace mezi nimi byla tak jednoznačná a zdrcující? Či možná ještě lépe – co měla (a má) slavia proti nám navíc, že v tomhle děsivém večeru tak dominovala?

Ona má systém. Má jasnou vizi a herní koncepci, které se drží. Zcela přijala, že s ní nevyhraje každou bitvu, které se zúčastní, možná někdy schytá i výsledkový debakl. Ona se zaměřila na získávání hlavních válek. A s tím, jak se v praktikování své vize zdokonaluje, pak stoupají i její možnosti, respekt a síla. S koncepcí získávají smysl nákupy a kroky vedení. Fanoušci odpustí porážku, protože vidí, že to někam vede.

U nás je to naopak. Na dlouhodobé cíle vyhrát válku jsme rezignovali ve prospěch dílčích bitev. Ty se dají získat penězi, najmutím schopných hráčů. Náš kádr je dostatečně silný na to, aby ledacos ukopal i bez nějak nosného herního systému, jen svojí kvalitou. Jenže pro to, aby se tahle krátkozraká strategie rozsypala jak domeček z karet, pak stačí vlastně velmi málo:

* když z jakéhokoli důvodu vypadne někdo z klíčových hráčů. V týmu se systémem ho nahradí někdo jiný, protože ví, co má dělat. U nás to však na kvalitě hry musí být nutně poznat. A taky je.
* když narazíme na někoho, kdo je objektivně ještě lepší než my. V české lize to nemusí být vzhledem ke kvalitě kádrů ligových týmů tolik znát, ale hrát letos v Evropě, domnívám se, že bychom si výsledkově vytrpěli mnohem víc…

Každopádně každé další „rozsypání“ končívá vyhazovem trenéra. Mnohdy, jako v posledním případě, zaslouženým. Najdeme ale i případy, kdy na naší lavičce seděl odborník, který se určitý herní systém zavádět snažil. Nedovolal se ale dostatečné opory a podpory vedení, pokud začal ztrácet ony jednotlivé bitvy. Nehovořil s ním společným jazykem ve jménu společné vize. Mluvím o Víťovi Lavičkovi a především pak o (a pojďte do mě) Jaroslavu Hřebíkovi.

Šance Rosický

Položme si otázku, co mají, oproti řadě našich minulých lodivodů, společného Pavel Vrba a Jindřich Trpišovský – současní nejúspěšnější čeští trenéři s vizí. Osobně vidím jeden hlavní znak – těsné sepjetí s osobou sportovního ředitele, se kterým tvoří až skoro nerozlučnou dvojici a který jim svým respektem a vlivem významně kryje záda při jednání s vedením i hráči. Někdo, kdo za všech okolností bojuje s nimi, ne proti nim. Prostě když se řekne Vrba, napadne nás k tomu jméno Šádek, u Trpišovského zase automaticky vyvane na mysli Nezmar.

Z náznaků z médií a vlastních pocitů se domnívám, že podobnou pozici měl ve Spartě za dlouhou pouze Zdeněk Ščasný. Jenomže, ten zase nedisponoval vizí.

Ano, Ščasného (bez)koncepční agonie nastala i vinou Tomáše Rosického. Já jsem však přesvědčený, že právě on, persona v nejlepších letech s ryzím sparťanským srdcem, vystupováním, respektem, kontakty a mimořádnými zkušenostmi ze zahraničí, je na místě sportovního manažera konečně trefou do černého. Věřím, že právě on je vhodným „parťákem“ do podobně silné dvojice, jakou mají naši největší konkurenti.

Volbu trenéra, která nás v blízké době čeká, proto považuju za naprosto zásadní pro další budoucnost. Další krok vedle by, kromě dalšího prodlužování naší koncepční ztráty a systémového chaosu, mohl znamenat oslabení Rosovy aury, a to už by nám vlak mohl ujet úplně. Teď už se zkrátka musí ukázat na to správné jméno. A tím, kdo tak učiní a plnou vahou své autoritou ho zaštítí, by měl být právě Tomáš Rosický.

I my musíme na hru Sparty koukat jinak

A tady se znovu dostáváme k devastačnímu utkání na slávii. Chce se mi věřit, že právě tohle představení mnoha lidem z řad fanoušků i z vedení definitivně otevřelo oči.

Však ani totální fotbal v podání souboru kouče Trpišovského nebyl ze začátku žádný válec. Jenže sešívaní z nastolené cesty neuhnuli a ve spojení podpory vedení a čínských peněz stvořili opravdu znamenitý celek. Touto cestou se musíme vydat i my, a místo zlatoústých alibistů najmout mladého progresivního kouče s jasnou vizí a plánem. Tomu dát adekvátní podporu a hlavně čas.

To se týká i nás, fanoušků. Hlavně ze začátku působení takového kouče sledovat spíše hru než výsledky. Odpouštět nedostatky, ale zároveň se naučit vidět progresy. Smířit se s tím, že třeba první sezónu titul pravděpodobně nezískáme, ale brát ji spíše jako investici do budoucnosti. Tomu přizpůsobit naši podporu.

S jakou herní koncepcí může český klub uspět v Evropě?

V čem konkrétně byla slávie v tom neustále zmiňovaném zápase lepší? V čem spočívala její dominance? V kvalitě hráčů? To ne. Viděli jsme tým, který je o parník agresivnější a odolnější, působí lépe fyzicky připravený (což je ve srovnání programů obou mužstev fakt odstuda), má dobré postavení, neustálé napadání a hráče, kteří to všechno dodržují. Připomíná vám to něco? Podobnou charakteristiku měla i Plzeň, když se byla schopná opakovaně dostat do Ligy mistrů a taky….Sparta. Ta, která pod Jaroslavem Hřebíkem na začátku tisíciletí strašila Evropu, ale i slavná generace devadesátých let.

Ta současná chce kombinovat a dominovat. Proto dříve přišly drahé posily ze zahraničí. Ale zeptejme se sami sebe – to platí i pro zápasy v Evropě? Opravdu si myslíme, že budeme dominovat třeba v zápase s Reálem, s Liverpoolem, s Juventusem? Ne? Jak ale potom taktiku změnit, když máme tým plný křehkých techniků, kteří při minimálním kontaktů padají k zemi a díky tomu nejsou dlouhodobě schopni zvládnout třeba efektivní bránění standardních situací?

Slávie nám v praxi ukázala stokrát omletou pravdu, že tým znamená víc než sebekvalitnější jedinec a připomněla systém, který svého času přinášel ovoce i nám. Který bolí, ale při správném zvládnutí může i český tým vystřelit k evropskému úspěchu.

Koho na to tedy najmout?

Nejvtipnější na tom všem mi vždycky přišlo, že systém, o kterém píšu, dlouhodobě pumpuje Jaroslav Hřebík všem týmům své strahovské mládežnické akademie (jejich výsledky tomu také odpovídají). S nadsázkou se dá říct, že tak hrají všechny sparťanské týmy kromě áčka… Myslím, že nastal čas, aby se k němu vrátil i náš první tým. „Hřebíkových žáků“ už úspěšně trénuje celá řada, a jejich šance na získání neprestižnějšího trenérského místa v zemi nejsou vůbec malé. Martin Hašek, Václav Jílek, David Holoubek ani Michal Horňák by určitě nebyli špatným řešením. Přeci jen se mi ale zdá, že v jejich případě to chce ještě nechat pár měsíců „dozrát“.

Pak jsou tu zkušení harcovníci. Sázka na jistotu.

Pavel Vrba by tým zvedl, ale mám obavy, že v jeho případě by bylo až moc vidět, že je to jen žoldák bez špetky upřímného sparťanského srdce. Což by se v praxi asi dříve nebo později projevilo úprkem za první lepší nabídkou. A navíc, mezi námi – taky je vám tak nesympatický? :)

Velkou otázkou je Ivan Hašek. Tahle persona by ve Spartě každopádně být měla, ale nejsem si jistý, jestli zrovna na pozici trenéra. Odloučení od „velkého“ evropského fotbalu měl přeci jen až moc dlouhé. Navíc ani v arabském světě, kde dlouhodobě působí, není sběračem nějak pronikavých úspěchů…

Ideální variantu vidím v zahraničí, konkrétně na Slovensku. Je pro mě trochu překvapením, že se v souvislosti s novým sparťanským koučem moc neskloňuje jméno Adriána Guľy. O tuhle kapacitu, kterou tamější média překřtila na „slovenského Guardiolu“ jsme se zajímali i v minulosti, ale majitel Žiliny, kde v té době působil, o tom v té době nechtěl ani slyšet. Ve své kariéře dokázal dlouhodobou koncepční prací před Žilinou vycepovat i Trenčín, momentálně působí u slovenské „jedenadvacítky“. Co jsem zachytil, přesunu na Letnou by se nebránil. Je mladý, ale zároveň v ideálním zralém věku, aby velkou výzvu u nás zvládl.

Derby se slávií v semifinále poháru snad celému sparťanskému národu ukázalo řešení jeho dlouhodobé herní agonie – nastavení jasné koncepce. Myslím, že po dlouhé době nastala skutečně příznivá doba k jejímu zavedení i díky osobě sportovního ředitele. Tomáš Rosický by měl dostat co nejvolnější ruce k výběru trenéra, který mu takovou koncepci pomůže uvést do praxe. Na jeho volbě nyní záleží tolik, jako už dlouho ne.

woytamar