Po roce do Jablonce, po roce trénink v horách. Ale jinak to nešlo. Na lavičce Sparty byl zpátky King Brian I. Bylo potřeba zkontrolovat, jestli je loňská bídná sezona za námi.

Tentokrát výjezd začal už ve čtvrtek, kdy jsem se šel podívat na Unlimited setkání s vedením klubu. Unlimited byl i čas některých tazatelů – místo jednoho, dvou dotazů klidně pokládali pět, takže na řadu témat bohužel nedošlo. Naštěstí se po akci dalo hodit řeč s Brianem.

I z toho, co říkal, bylo jasné, že o víkendu začne s Kuchtičem vepředu. Mimochodem, zmínil zajímavou věc ohledně možných odchodů a motivace hráčů jako Kairinen nebo Birmančevič – ti si tu motivaci musí najít sami. Protože aktuálně na ně není jediná nabídka. Nemají kam přestoupit. Celkově byl vidět rozdíl v auře, kterou vyzařoval on, oproti té, co měl loni Lars. Skvělý trenér, ale vedle charismatu „bosse“ Briana působil spíš jako „tréňa“.

Ale zpět k výjezdu do Jablonce. Rozhodl jsem se zopakovat loňský horský výcvik na kole. Na podzim mě čekají Road Classics, takže se nabízelo projet si po delší době trasu kolem Jizerek. Z kraje Prahy je to do Jablonce 100 kilometrů – zhruba čtyři hodiny v tempu. Jenže ouha! Plánovaný odjezd mezi čtvrtou a pátou se zpozdil o tři hodiny. Proč, prozradím až na konci. Jen řeknu, že jsem tímhle důvodem pobavil spoustu lidí a souvisí to s titulkem tohoto reportu.

Cestu směrem na Liberec už znám – jel jsem ji na Slovan, loni do Jablonce a částečně i na zápas v Boleslavi. Až k Turnovu je to, kromě stoupání u Kosmonos, v podstatě rovina. Pak už se začalo stmívat, ale s tím jsem počítal. Baterka to jistila. U Kopaniny mě ale čekalo překvapení. Loni jsem tudy jel zpátky do Prahy a pamatuji si to jako příjemný sjezd. Jenže opačně… Vybral jsem si nejpřímější cestu místo serpentýn a užil si kilometr a půl šlapání do 14% stoupání. Do Jablonce jsem dorazil před jedenáctou. A reálně – město duchů. Po rekonstrukci centra by člověk čekal, že to v pátek večer bude žít. Nežilo. Večerky nikde, restaurace a bary zavírají brzy, takže nakonec nezbylo než vzít zavděk kebabem.

Druhý den, v den zápasu, rychlá snídaně a přesun do Liberce na stokilometrovou trasu. Jel jsem ji už loni. Pozitivní bylo, že první stoupání přes Bedřichov, Královku a Josefův Důl až na Knajpu jsem dal nejrychleji v životě! Méně pozitivní bylo, že po projetí Raspenavy a návratu k Liberci mi při stoupání do Kryštofova údolí došla šťáva. A dál už to nešlo. Holt 200 kilometrů a téměř tři tisíce nastoupaných metrů si vybraly daň. Než se trápit, radši jsem se vrátil do Liberce a svezl vlakem do Jablonce. Tam jsem ještě stihl místní pivovar Volt – doporučuji hlavně jejich APA Protinožce, který opravdu stojí za to. Zároveň jako dokreslení, jakou pozici má fotbal v tomhle městě, může sloužit diskuse s výčepním, který vůbec neměl ponětí, že se dneska hraje fotbal! K sedmé večer už mi na mobilu svítila sestava, bez žádného výraznějšího překvapení. Sprcha na ubytku a spěchalo se na Střelnici. Panoráma s Ještědem při západu slunce vytvořilo opět parádní atmosféru. K tou borci v nových, černo-rudých dresech na hřišti, kotel za brankou narvaný k prasknutí – zkrátka ideální nastavení pro večer plný dobrého fotbalu.

Začátek ze strany Sparty nebyl špatný, ale opět přišlo obligátní neproměňování šancí. Krasniqi, pak Kuchta… pánové, tohle se prostě musí dávat. Stačil jeden náběh za obranu, chyba Vindahla a domácí šli do překvapivého vedení. Do konce půle navíc kromě gólovky našeho Uchenny měli víc ze hry.

Do druhé půle sáhl Brian do sestavy – přišli Rrahmani a Sadílek a hned to bylo znát. Kuchta sice jednu šanci zazdil, ale podruhé, z těžší pozice, se už nemýlil. Zbytek zápasu už byl spíš bez šancí, a tak remíza byla spravedlivá. Vyzdvihl bych Uchennu, který zvládl odehrát většinu zápasu se žlutou kartou, Kadeře za skvělý a profesionální návrat na české trávníky a možná překvapivě Kairinena. Naopak kromě Vindahla se zápas nepovedl Cobbaultovi, jehož chyby odpovídaly chybně natisknutému jménu na jeho dresu a Krasniqimu, který má sice všechno, ale zároveň nic.

Po zápase ještě plácnutí s hráči u autobusu a spát. Ostatně, město už spalo taky. V neděli zabalit batoh a dohnat rest z předchozího dne – výšlap na Ještěd. Bolelo to, ale poprvé jsem jel nahoru po liberecké straně a ta panoramata za tu dřinu stála. Nahoře padl polední „kozlík“ a pak rychle dolů přes Český Dub směr Praha. Do Matky měst jsem dorazil v šest večer. Večer, který ještě zpříjemnila remíza 99,99999% favorita na titul s Hradcem Králové.

A na závěr… proč to tříhodinové zpoždění? Rodina odjížděla do Polska na dovolenou. Dceři jsem zabalil do auta její kolo. Když jsem si pak šel do sklepa pro své, zarazil jsem se. Bylo v něm o kolečko víc. Dceři jsem „horáka“ do auta naložil, ale bez předního kola. Takže teď mám možnost otestovat, jak rychle dorazí z Prahy do Polska mezinárodní EMS balík.

Suma sumárum 340 kilometrů, 4300 nastoupaných metrů a 15 hodin v sedle. Fotbal je zkrátka jen záminka!

Czechmate87


Co se aktuálně mezi fans děje?

CHOREO NA ZÁPAS S MLADOU BOLESLAVÍ

Poznávání - report z výjezdu za Spartou do Jablonce

Fanoušek měsíce - Alex

Novinky ve Stylsportu - léto 2025

Startuje podzimní část Tipovačky 2025/26

Dětská trička ve Stylsportu

Letní trika ve Stylsportu

Fanynka měsíce - Janina