Už když jsme se, ještě před reprepauzou, vraceli ze zápasu se Zlínem z Letné zpět domů, padl v autě návrh, že bychom mohli další kolo vyrazit za Spartou do Hradce. Hraje se sice v neděli, ale už od 18 hodin, takže by byl reálný návrat do Budějc ještě před půlnocí. Boží prostoto, jak jsme jen byli naivní. Pravděpodobnost, že by snad obyčejný smrtelník sehnal na toto utkání vstupenku do sektoru hostů, se rovnala pravděpodobnosti hlavní výhry v nějaké loterii. V den prodeje jsem seděl přikovaný k počítači ve chvíli, kdy udeřila ta hodina H, tedy čas, kdy byl prodej lístků odstartován, jsem klikl na patřičný odkaz a ejhle. Ještě ani minuta neuplynula a lístky byly vyprodány. „To snad ani možné není“, jsem si říkal. Ale bylo! Zíral jsem na obrazovku compu jako z jara a nevěřil vlastním očím. No co se dá dělat, z výjezdu nic nebude. Tak jsem si aspoň poplakal na internetu a považoval celou záležitost za odpískanou. Zvláště pak, když mě jenom několik kroků dělilo od toho, abych, při snaze lístky opatřit, nalítl podvodnému překupníkovi.
Naštěstí, pořád ještě existují i dobří lidé a tak, když se jedna nejmenovaná SF celebrita dozvěděla, že budějcká výjezdová skupina dopadla s nákupem jako sedláci u Waterloo, nabídla se, že se nám pokusí vstupenky sehnat. Nicméně, i k tomuto slibu jsem byl poměrně skeptický. Přece jen, sektor hostů v Hradci nabízí pouhých 500 míst, takže získat tři vstupenky se zdálo býti nemožným úkolem. Nevím jaké má tento, stále ještě nejmenovaný dobrák možnosti, nevím ani jaké má kontakty a vůbec netuší, kam až sahají jeho prsty. Co se ale zdálo býti jako mission impossible, se nakonec podařilo zrealizovat. Celý týden na tom makal, nejspíš s tím otravoval kde koho, průběžně mi dával vědět jaký je stav, no a nakonec, v sobotu v 9 večer mi přišla zpráva „dvě hodiny před zápasem ti pošlu na mobil tři lístky“. Co na to říct, než „díky Juro, nevím jak jsi to udělal, ale do Hradce jedeme“.
V neděli v poledne se scházíme a vyrážíme směr Hradec Králové. Sice je to s lehkým mrazením v zádech, protože vstupenky v rukou nemáme a je to pěkný kus cesty, kterou bych nerad podnikl zbytečně, ale komu už bych měl věřit, když ne panu Novákovi. Vlastně jsem si jistý, že to všechno musí klapnout. Příjezd do Hradce proběhl bez problémů, parkování jsme našli hned proti stadiónu naprosto bez problémů a vše vypadalo přímo sluníčkově zalité. Hradečáci slavili 120 let od založení klubu a pojali to luxusně. Mě nejvíc zaujaly vystavení veteráni, čímž nemyslím fotbalisty z dob minulých, ale moc pěkná autíčka. A samozřejmě občerstvení. Nechápu, že to co jde a funguje v kdejaké díře, nemůže fungovat na Letné. Já jsem si dal opravdu skvělou bavorskou klobásu, k tomu výborný chléb a kozí rohy, co hrdlo ráčilo. Vybrat jsem si mohl i jestli chci hořčici kremžskou, obyčejnou, nebo třeba kečup. Celá tato paráda za 110 a k tomu půl litru bezinkové limonády za pade. A celá tato paráda se dala konzumovat pěkně v sedě u stolů. Škoda jenom, že tím ty skvělé okamžiky našeho výjezdu vlastně skončily a pak už to bylo jenom horší a ještě horší.
Když se to, jak to napsat slušně, začne kazit, tak to jde postupnými drobnými kroky, zprvu nenápadně, zato však vytrvale a se stále se zvyšující intezitou. A tak tomu bylo i tentokrát. To, že se sluníčko schovalo za mraky a začalo docela hustě pršet, to byla jenom taková drobnost, která ovšem ve spojení s tím, že se trochu zkomplikovalo předání lístků znamenala, že jsme se nemohli jít schovat na staďák pod střechu, ale museli čekat v dešti na „kurýra“, kterého jsme v životě neviděli a který nikdy neviděl nás. Sice jsem promokl jako myš, ale pětadvacet minut před výkopem jsem konečně třímal v ruce ty papírky, které naší trojici opravňovaly ke vstupu na tribunu. Říkal jsem si, že to je snad jediná a poslední kaňka na našem hradeckém výjezdu. Bohužel jsem se mýlil. Vlastně nás už nic k potěšení nečekalo.
Co se týká fotbalu, tak pouze stručně. Ona to totiž opravdu žádná velká hostina nebyla. Už ve třetí minutě rozvlnil síť za zády brankáře Uchena. Bohužel to bylo po centru hradeckého Daridy a byla to síť za zády brankáře Vindahla. A jako by to nestačilo, v sedmé minutě se trefil Darida sám a prohrávali jsme o dvě branky. Pak sice, téměř bleskově snížil Birma, ale to bylo od hráčů Sparty vše. Úplně nejhorší na tom ale byl fakt, že v první pětačtyřicetiminutovce byl Hradec docela normálně lepší. To, co předváděla naše obrana mi přišlo jak zdařilý kabaretní výstup, kterým chtějí
naši hráči přispět k oslavám domácího klubu. A ani ostatní hráči naší sestavy nám žádnou kvalitu nenabídli. Po přestávce jsme sice opticky hradecké přehrávali, jenže bez jakéhokoli gólového efektu. Směr, jakým se to bude ubírat nám naznačil v pětapadesáté minituě Kuchtič, který pohrdl, pokolikáté už, jasnou gólovkou. A pak jej úspěšně napodobovali i další jeho spoluhráči. Oni tu koncovku snad ani netrénují, nebo v bráně při tréninku nestojí gólman. Vždyť to už pomalu odporuje nejen zdravému rozumu, ale i počtu pravděpodobnosti, co my dokážeme všechno zahodit. I přes to, že jsme druhou půli herně opanovali, gólově jsme to vyjádřit nedokázali a připsali jsme si první ligovou porážku v této sezóně a vedení v tabulce přepustili antikristům.
S kyselým xichtem jsem opouštěl tribunu a spěchal k autu. Domů nás čekala dlouhá cesta a před námi pracovní pondělí. To jsem ještě netušil. Už výjezd z parkoviště stál za to a docela připomínal výjezd z Letenské pláně. Když už jsme se konečně dostali na silnici směr Budějce, tak to přišlo. Najednou se rozsvítila kontrolka dobíjení. Okamžitě jsem pochopil, že to je malér. Domů přes dvěstěpadesát kiláků, na hodinkách 9 večer a auto začíná stávkovat. Bylo mi jasné, že bez dobíjení domů nedojedu. Měl jsem tedy dvě možnosti. Buď to odstavím hned, nebo pojedu kam mě to až doveze, než vytluču baterii. V neděli v noci mi to stejně nikdo neopraví a mě čeká potupná cesta domů na odtahovém vozidle. Ještě že si platím poměrně rozsáhlou pojistku s neomezenou asistencí. Tak jsem vypnul rádio, klimatizaci, dálková světla ani nepouštěl a jel jsem vstříc svému osudu.
Dojeli jsme dál, než jsem čekal. Auto mi dalo jasně najevo, že s přepravou končíme, až na konci Ždírce nad Doubravou. Ještě jsem to stačil strčit na pumpu, abych nepřekážel na silnici a to bylo vše. Volám na asistenční službu, chvíli se dohaduji s osobou, která drží hotovost na téma co vlastně znamená pojem neomezená asistence a nakonec padá rezultát, že přijede technik, který posoudí, zda snad není vozidlo schopno opravy v nejbližším servisu v termínu 24 hodin, nebo jestli mě odtáhnou na místo mnou určené, tedy do servisu v Budějcích na Zavadilce. Hodinu tedy čekáme a pak přijíždí borec, který může být ledasčím, ale rozhodně ne automechanikem. Má to ale jednu velkou výhodu. Snadno ho přesvědčím, že za jeden kalendářní den v servisu určeném pojišťovnou možná dokáží odhalit poruchu na dobíjení, ale rozhodně nezvládnou sehnat náhradní díl (já to tipuji na alternátor) na Chryslera třiadvacet let starého, který se notabene už 15 let nevyrábí. „Technik“ tedy auto chvíli obchází a pak volá na pojišťovnu, aby jim sdělil, že odtah transport vozidla a posádky domů je tím nejrozumnějším řešením. Ještě mi řekne, že se mi ozve odtahovka, která pro mě přijede a pak už jen práskne do koní a mizí v dáli.
Naše budějická trojka odchází na kafe na pumpu a všem nám je jasné, že doma hned tak nebudeme. Po čtvrthodině se mi rozezní telefon a odtahovka mi hlásí, že pro mě přijede asi za třičtvrtěhodinku. To už bude pondělí. A opravdu, chvilku po půlnoci přijede odtah, na plošinu nakládá auto, do kabiny nás tři a jedeme konečně domů. Řidič, který nás vezl byl poměrně řečný a tak nám cesta při nezávazném klábosení docela rychle utekla. Ve 2 hodiny 45 minut skládáme auto u servisu na Zavadilce, klíče od vozu hážu mechanikovi do schránky, volám taxi a hurá domů do pelechu. Do práce jdu až na noc, takže čas na odpočinek stále ještě je. Jestli si ale myslíte, že toto je úplný konec naší anabáze, tak se pěkně pletete. Dročka mě odvezla na druhou stranu Budějc kde bydlím, já z auta vystupuji, přicházím ke dveřím baráku a v tom mě to trkne. Do prkenné ohrady, já nechal klíče od domu a bytu v autě. Zírám na zamčené dveře jako prase po první ráně a v duchu rekapituluji situaci. Stojím před zamčeným domem a klíče mám v autě před autoservisem. V autě zamčeném a klíče od něj jsou zamčeny ve schránce servisu. Je čtvrt na čtyři a Pája, můj automechanik přichází do práce až v osm ráno. Do té doby je ze mě regulérní bezdomovec.
Protože však každá situace má nějaké řešení, ať už dobré či špatné, mám nápad co s tím. Deset minut pěšky od mého bydliště se nachází mé pracoviště s nepřetržitým provozem. Vyrážím tam, pochlubím se kolegům, co jsem to za pitomce a požádám o azyl do ranních hodin. Pak usedám do kouta na židli a konečně se trochu uklidňuji. Ach Bože, tohle byl tedy výlet opravdu za všechny prachy. Svému milovanému autíčku v duchu nadávám a vyhrožuji, že ho svrhnu ze skály okamžitě, jak jen se znovu rozjede. Ale asi ne. Co bych si bez té zatracené bezedné kasičky na peníze počal. Ráno sedám na MHD, v servisu vyzvedávám klíče od bytu, vracím se k domovu a zalézám do pelechu. V pondělí v devět ráno konečně končí můj výjezd za Spartičkou do Hradce. Hlavně že jsme přežili a snad to příště bude lepší.
Ave Sparta
Ivoš
Co se aktuálně mezi fans děje?
A to mi byl Hradec vždycky sympatickej...
Fanoušek měsíce - Kraken
Díky, moc rád jsem vás na Letné zase viděl - report ze Sparťanské tečky
Komentář: Sparťanská tečka
Trakařem na derby
Když si dáš dárek sám sobě - report z utkání Sparta - Zlín na Letné
Po čtyřicáté, ale stále jako poprvé - report z výjezdu do Rigy
Osobnosti - report z utkání Sparta - Dukla na Letné
Na Spartu v Budějcích musím jít, i kdyby z Prahy přijeli třeba vodní pólisté
Nenaplněná očekávání - report z utkání Sparta - FC Riga
K Araratu pro postup - report z výjezdu za Spartou do Arménie
'Na shledanou v lepších časech" - report z výjezdu do Liberce
Fanoušek měsíce - Roman P.
