Dnes slaví své 132. narozeniny nejslavnější, nejúspěšnější, nejkrásnější český fotbalový a zároveň nejstarší pražský fotbalový klub (jízda na kole a ani literární řečnění opravdu není kopaná) Sparta! Přejeme Ti, ty naše osudová lásko, vše nejlepší, ať vzkvétáš a rosteš do krásy, bez ohledu na to (a možná navzdory), kdo je právě tvým prozatímním správcem, či kdo zrovna sedí v kancelářích na Letné či jinde a budeme za tebou stát, i když nás budeš sem tam i zlobit či přidělávat vrásky svými vrtochy. Tak to prostě je, v dobrým i ve zlým.

A nám fanouškům přejeme co nejvíce radosti s naší Spartou a co nejméně toho různého kňučení, fňukání, stěžování si či nadávání na sociálních sítích nebo různých fórech a platformách, je to někdy až nedůstojné a ostudné, važme si toho privilegia, že můžeme fandit tomu nejlepšímu, co naši předci vytvořili a nechovejme se jak nějaké svíčkové báby. Trochu hrdosti, sparťani!

A jako již tradičně si opět připomeňme slova jednoho z velkých sparťanských fanoušků, básníka Františka Nepila.

K tomu, aby člověk propadl oné bezmezné a bezvýhradné lásce ke klubu, k lásce až za hrob, k lásce za kterou by se ve středověku upalovalo, pokud by takovou vzbudila v někom žena, k takové lásce nestačí jenom chladná obrazovka. Na tak nevykořenitelný cit se musí slyšet i burácení tribun a musí se cítit jejich chvění, na ten se musí alespoň jednou za život jít v průvodu šťastných vlajkonošů, doprovázeném stejně šťastnými artritickými fandy v důchodu, a ovšem i policejními psy a jejich psovody. Na zeživotnění takového citu si fanoušek musí někdy v životě, když mu to pánbůh dopřeje, sáhnout kradmo na svého propoceného hráče, když odchází do šatny, či vidět zblízka jeho pokopané nohy a jiné šrámy, které utrpěl v zápase…

Když naši prohrají, to je to, co ženy nikdy nepochopí. Ten bezedný žal, který člověka zachvátí, když naši prohrají. To hoře, tu trpkost, tragiku a bezútěšnost života, jenž ztratil svou nejpodstatnější hodnotu. Života, z něhož rázem vyprchalo všechno, co ho posouvalo k velkoleposti a co mu dávalo vyšší smysl, co ho posouvalo za hranici opojnosti a zázraku. Žena nikdy nepochopí, že nastala chvíle, kdy člověk potřebuje padnout s hlavou v dlaních a bez hlesu ležet jako zestárlý slon, který doputoval na samý konec svého života, jenž doputoval v džungli na místo, kam chodí staří sloni vydechnout svou utrmácenou duši. Žena to nikdy nepochopí, protože si svůj hodnotový žebříček vytvořila v pravěku…

Jediné co má žena udělat, když pochopí, že naši prohráli je, posypat se celá popelem a mourem, roztrhnout si roucho, začít se stříhat dohola a propuknout v hořký kvílivý pláč. Jedině to může vrátit člověka do světa reality, jedině tehdy je schopen poskytnout jí slova útěchy, která by ovšem jeho samotného neutěšila. Tehdy jí totiž konejšivě řekne: „Ále neřvi, vždyť voni zase vyhrajou“. Není-li žena schopna se posypat popelem, roztrhnout své roucho a naříkat, může člověku tu těžkou ránu, kterou utržil, jakž takž začít hojit vhodně volenou, věcnou, inteligentní otázkou. Ale zdůrazňuji, že věcnou a inteligentní otázkou. Taková otázka například zní: „A kterej kretén to soudcoval?!“

Po prohraném zápase říkám na adresu hráčů, trenéra, výboru, realizačního týmu a kde koho: „Vy hňupové, vy trotlové, vy janci, vy mameluci,… hrajete jako ponocní, protože jste líní lemplové a lajdáci, jste nezodpovědní až běda“

Když naši vyhrají, to je to, co ženy nikdy nepochopí. To bezbřehé štěstí, které člověka zachvátí, když naši vyhrají, to blaho, tu úchvatnost, to vytržení mysli, tu nádheru života, jenž získal svou nejpodstatnější hodnotu, života do něhož rázem vstoupilo všechno, co ho posunulo k velkoleposti a co mu dalo vyšší smysl, co ho posunulo k hranici opojnosti a zázraku. Člověk potřebuje padnout na kolena a s planoucíma očima vizionáře vděčně hledět k nebesům, která jemu nedokonalému a hříšnému umožnila doputovat k branám ráje.

Po vyhraném zápase říkám na adresu hráčů, trenéra, výboru, realizačního týmu a kde koho: „Vy moji zlatí kluci, vy pacholci mí milovaní… hrajete jako Česká filharmonie, hrajete jako Paganini, jako Aljechin či Jean Gabin, Metropolitní opera, Filadelfská filharmonie či Dustin Hoffman, však vám to mí kocourkové nezapomenu.“

Ano, vítězství člověka polidšťuje, vyhrají-li naši, vrací se pohoda do rodiny. A protože je rodina je základ státu, vrací se pohoda do celého státu.

Stal jsem se fanouškem klubu (AC Sparta) s nímž snáším, chci snášet a budu snášet všechno dobré i zlé, do smrti smrťoucí, až na věky věků.


Ať žije SPARTA!

Redakce


Co se aktuálně mezi fans děje?

K narozeninám ACS nákrčník darem!

Umění války - report z utkání Sparta - Teplice

Radovanovy radovánky - report z utkání Sparta - Raków

Takhle už ne...report z výjezdu vlakem do Karviné

Klokan je divné zvíře - report z utkání Sparta - Bohemians

Nejlepší zápas b týmu na podzim - report z utkání Sparta B - Viktoria Žižkov

“Kvůli tvýmu fotbalu” - report z výjezdu za Spartou do Rijeky

Formativní léta - report z výjezdu za Spartou na Slovácko

Fanoušek měsíce - Sodomák

Sobota na amatérském fotbale

Nálož - report z derby na Letné

Předkrm - report ze zápasu Sparta - Shamrock

Už je to třináct let, nikdy nezapomeneme, Seniore

CHOREO NA DERBY - přijď pomoci s přípravou

Proti větru i mlhou… aneb 322kilometrový cyklo-výjezd do Ostravy

3 góly a 3 body z Ostravy - report z výjezdu vlakem na Spartu do Ostravy