Českým fotbalem opět hýbe spor mezi odpůrci (Hřebík ven!!!) a obhájci (Hřebík… …dovnitř?) trenéra pražské Sparty, Jaroslava Hřebíka. Zkusme se na problém podívat z více hledisek, nejde totiž jen o jeho osobu, nýbrž hlavně o komunikaci a vazby ve vztahu trenér – mužstvo – vedení.

Pan Hřebík neuspěl. Opět. Neúspěšné štace tohoto trenéra, resp. angažmá, ze kterých byl odvolán kvůli neúspěšným výsledkům: Slávia Praha, Benešov, Hradec Králové, Plzeň, Sparta Praha, Dynamo Moskva.

Úspěšné štace mi nejsou známy, nechť je kdokoli doplní (nejsem historik ani statistik, mohu se mýlit). Bohužel pro něj, zvláště pak angažmá na vyšší úrovni (Sparta, Slávia, Dynamo Moskva) končila vždy totálním fiaskem a jmenovaný zpravidla nevydržel ani jednu celou sezonu.

V průběhu a hlavně koncem devadesátých let Sparta české lize kralovala. Bylo v podstatě jedno, kdo v danou chvíli trénoval a pokud se mu dlouhodoběji nedařilo, byl nahrazen a titul vybojován i tak. Převaha finanční i kvalitativní nad ostatními mužstvy byla zřejmá. Ve Spartě se vždy scházela hráčská elita a takový tým je pak potřeba pouze vhodně motivovat a nabudit. Hráčská kvalita a trénink pak spolu s pověstnou sparťanskou zarputilostí slavila většinou úspěch a nejednou i na poli mezinárodním.

Toto se změnilo až v sezoně 2001 – 02, kdy byl povolán p. Hřebík.

Jeho metody vedení, které se neúspěšně pokoušel aplikovat na mnoha předchozích štacích, se „překvapivě“ neosvědčily ani zde. Vydávat výborné výkony (hlavně pak skvělý dvojzápas s Feyenoordem Rotterdam či památné bitvy s Bayerem Mnichov či Realem Madrid) tehdejšího týmu v Lize mistrů za dílo a hlavní zásluhu tohoto člověka, žijícího zpravidla nějaký čas z práce svých předchůdců, bylo a je oblíbeným mementem jeho obhájců (zpravidla taktně mlčících o ostatních pohárových zápasech té doby – Panathinaikos Athény aj, o ligových výbuších v té době, brzdění kariéry technických hráčů – Slončík, Zavadil, Zelenka, aj., odehrání většiny zápasů v jedenácti či dvanácti hráčích a dalších „hřebíkovinách“, které zásadním způsobem ovlivnily a poznamenaly Spartu na dlouhou dobu dopředu). Pravda je však pochopitelně někde jinde a viděli ji nejen diváci prvního letošního vystoupení Sparty v Lize mistrů. Ostatně už si o tom povídají i vrabci na střeše (nejen letenského stánku). Navíc, připisuje-li někdo trenérovi úspěchy mužstva, nechť ve výčtu nezapomíná ani na neúspěchy. Být trenérem je v první řadě o odpovědnosti za mužstvo a tedy i za jeho výsledky.

Pomineme-li nepodložené informace o rozvráceném kolektivu, plném vzájemných sporů mezi hráči původního kádru (Poborský, Pergl, dříve Pacanda), s novými příchozími hráči (např. Slepička, Lukáš, Kisel) a hlavně pak s tzv. Hřebíkovými koňmi (Hašek, Petráš) a p.Hřebíkem samotným, výrazně ovlivňující vztahy v kabině (o čemž se „překvapivě“ mluvilo i během prvního angažmá p.Hřebíka – a to se jednalo z 90 % o jiný kádr), nemůže si divák a fanoušek nevšimnout hned několika věcí.

Za prvé:
Hráči neví, co mají hrát. Překvapivé množství akcí končí centry či přihrávkami naslepo, narážečkou do autu, „vysunutím“ útočníka, který není v pohybu, příp. v pohybu jinam. Přechodová fáze po získání míče je v drtivé většině případů tristní a zpravidla se děje takto: Obrana si míč párkrát hodí mezi sebou, poté je míč a) nakopnut do útoku a okamžitě ztracen, b) rozehrán na střední záložníky, dále do křídla, postup je zabrzděn kličkou zpět a do hřiště a nahrává se zpět. Následkem toho jakákoli možnost přečíslení padá, neboť se soupeř v klidu vrátí a jakýkoli výpad zachytává v obraném rozestavení.
Dle mého jasná chyba trenéra – právě p. Hřebík je z TV či tisku znám jako „vševěd“ co do taktiky, rozestavení a způsobu hry v jednotlivých fázích zápasu. Teorie, rozebírání hry a kritika druhých mu zvláště jako spolu komentátorovi evidentně jde, ale kdykoli došlo na lámání chleba (aplikace v praxi), trenér vždy vyhořel.


Za druhé:
Hráči jsou valnou většinou času otráveni. Čest výjimkám typu Sivok či Blažek – odolným hráčům a hecířům, kteří vesměs odvádí vysoký standart (pochopitelně limitovaný „souhrou“ s ostatními). Pokud se nedaří hra ani výsledky, vázne komunikace a hráče zjevně nebaví ani trénink, těžko mohou odevzdat stoprocentní výkon a třeba i přidat něco navíc. Kdo z diváků viděl v poslední době dobře zahraný centr od K. Poborského či některou z jeho pověstných fint – patičku, pokus o lob, netypický signál s kýmkoli jiným…? Akci, která může nakopnout ostatní, upachtěný nebo naopak krásný gól - akci, která ostatní strhne…? Nikdo si nenabíhá do volných prostorů, hráči většinu času jen stojí (nepochybně ve svém vyčleněném prostoru), nikdo nechce udělat chybu. Takhle se vyhrává, bojuje…?
Nemluvě o tom, že se v týmu postupně rozrůstá alibismus. Máš svůj prostor a ten máš hlídat. Tak ho radši hlídej, stačí neudělat chybu a sestavu máš jistou. Otázkou je, kdo bude útočit. Ale třeba se ten jeden zoufalec vepředu trefí. A když ne, my to tady vzadu nějak odbráníme… …alespoň takhle vypadaly zápasy s Ajaxem i Libercem. Kvalitní mužstvo potřebuje prostor pro svoji hru a ne soubor taktických omezení, pokynů a příkazů.
Ve Spartě posledních let se vždycky dařilo hlavně trenérům typu Chovance či Haška (naposledy Straky) – srdcařům, za kterými hráči šli, bývalým úspěšným hráčům, ke kterým měl kádr respekt. Trenérům, kteří uměli hráči pomoci psychicky, motivovat je a nesvazovali je přemírou taktiky a příkazů. Jak dopadl např. p. Jarabinský či právě p. Hřebík se svým absolutistickým a odtažitým přístupem, je všeobecně známo. Trenér musí trénovat mužstvo ku obrazu svému, ale také dle toho skládat mužstvo. Stejně jako tažného koně nenaučíte porážet ve sprintu koně závodního, neuděláte z Doška či Zelenky hráče typu Hartiga nebo Baroše. Navíc, předělávat hotového hráče jde dost těžko a ve Spartě se většinou (částečně ku škodě odchovanců) pracuje právě s hotovými hráči. Možná by to p. Hřebíkovi někdo měl sdělit.

Za třetí:
Kolektiv jako by neexistoval. Čím dál častěji a bohužel i čím dál dříve v průběhu každého ze zápasů se ukazuje ve tvářích hráčů beznaděj a frustrace. Hlavně noví hráči (Kisel, Poláček, často i Matušovič) často předvedou individuální akci, přejdou přes jednoho či několik protihráčů, ale ve finální fázi nemají komu nahrát či jsou přesilou bránících hráčů soupeře vytlačeni z pozice pro vlastní zakončení. Hráči typu milánského Adriana či londýnského Henryho, aby akci vymysleli, provedli i zakončili, to nejsou, ale těmi v lize nedisponuje nikdo (a ani v současném Ajaxu nejsou), takže házet výsledky či střeleckou impotenci současné Sparty na toho kterého hráče je alibismus a tvrzení „mimo mísu“. Pan Hřebík trénuje Spartu podruhé a stejně tak se i podruhé objevuje syndrom známý jako Hřebíkova deka. Hráči nám „nechtějí“. Buď má p. Hřebík neuvěřitelnou smůlu (narazil na dva takové kolektivy a jenom on – o jiném trenérovi mi to není známo) a nebo je viníkem tohoto stavu právě on a jeho metody a přístup k hráčům.

Za čtvrté:
Nasazení, bojovnost, zarputilost – chuť a síla bojovat. Chybí. Otázkou je, co s tím. Asi i odpůrci předcházejícího trenéra Straky si vzpomenou na mnoho příkladů, jak hráče motivoval právě on, v minulosti sám bojovník k pohledání. A mohou / mohli se těmto metodám či jeho emotivnímu chování i smát, ale výsledky typu Sparta x Slávie 2:0 (2x Homola) mluví za všechno. Zmíněný Jiří Homola, leckým označován za nejslabší článek sestavy, se stal hráčem, který zlomil dvěma góly nejen tradičního rivala, jeho gól znamenal například i postup Sparty přes Ferencvároš Budapešť do hlavní části LM 2004-05. A stačilo jen hráče motivovat, podpořit ho a dát mu důvěru. Kde je dnes konec tomuto hráči…? Hraje třeba za b-tým?
Nechci a nebudu popírat, že zrovna Homola stejně tak mohl za jedinou trefu maďarského soupeře (první zápas v Maďarsku) či za podobu výsledku na hřišti Manchesteru, netvrdím ani, že on je ten pravý pro současnou obranu (jeho kiksů, které stály mužstvo výsledek, bylo více), ale mluvíme o motivaci a psychice v souvislosti s prací trenéra. Sparťanské kolečko – symbol soudržnosti týmu a odhodlání – dnes díky výkonům a složení kádru budí v mých očích spíše rozpačitost, ale kdo tento zvyk zavedl…? Nesnažím se tím dělat s p. Straky spasitele, ale byl to on, kdo hráče pozvednul a motivoval v době, když se mužstvu nedařilo (jaro 2004). Má vůbec p. Hřebík motivační schopnosti nebo je to jen kondiční trenér s hlavou plnou taktických variant, které neumí pedagogicky vysvětlit? Jestli ano, mohl by je při své práci začít využívat. A přiznejme si, kdy, když ne teď…?

Za páté:
Zbytečné cestování sestavou a potlačování kreativity a invence – toho, co odlišuje výjimečné hráče od průměru. Je Sivok dobrý v záloze? Dejme ho do obrany. Chybí nám Sivok v záloze? Šup tam Matušoviče, co na tom, že nám do útoku zbývají jen dva hráči – navíc zjevně s problémem v souhře s mužstvem a absolutně z formy. Jedeme do Liberce? Dáme pět záložníků a on to tam jeden útočník sám určitě zvládne. Hrál Kisel ještě v Liberci parádně vpravo? Dejme ho teda doleva, co na tom, že hraje „přes nohu“. Je zvláštní, že tyto věci trenér (který je s mužstvem denně v kontaktu) nevidí a vidí je fanoušci, vidí je novináři a vidí je i odborníci komentující dění v celém fotbale. Zlozvyk pana Hřebíka vzít hráče z postu, kde prokáže kvalitu a dát ho na jiný, je bohužel dost častým úkazem a hře mužstva vysloveně škodí.

V zájmu objektivity (je-li u fenoménu „Hřebík“ vůbec možná) se pokusme najít na jeho konání i pozitivní kroky. Ovšem ať už jde o nedávné zařazení Kisela z levé na pravou stranu (konečně) po boku Poborského nebo snad okamžité zařazení ex-mosteckého Poláčka do sestavy, pořád se nemohu zbavit pocitu, že je to jako chválení pekaře, který na desátý pokus upekl dobrou housku. A smutné je to, že p. Hřebík je vždycky poslední, koho dané zlepšení či změna napadne. Pokud někdo může zmínit něco dalšího pozitivního, nechť tak udělá, ale v této chvíli mě nic dalšího nenapadá.

Pokud se ještě jednou ohlédnu do historie, nemohu si odpustit ještě jedno srovnání a snad i pár citací. Už pan Škorpil, v roce 2001 údajně prohlásil cosi v tom smyslu, že Liberec po příchodu p. Hřebíka do Sparty mění plány, odhazuje skromnost a jede na titul. Z této doby je rovněž historka, kdy se jednalo o zájmu či nezájmu Sparty o královehradecká „dvojčata“ Piták, Skácel. Ovšem trenér se vyjádřil v tom smyslu, že takoví hráči nejsou perspektivní a že mu do jeho systému nezapadají… Po vyhazovu p. Hřebíka přišel k týmu Jozef Jarabinský a asi ani on dodneška netuší, co s tím mužstvem bylo (viz. např. výsledky z LM a poháru UEFA – Genk, Denizli, apod.). Ivan Hašek to po Jarabinského odvolání glosoval slovy: „Spartu nezdeformoval Jarabinský, tohle jsou stále ještě následky práce J. Hřebíka.“
Pokroucené vztahy v týmu a bohužel už zažité zlozvyky jako alibismus a čekání na hru soupeře z přetaktizovaných tréninků páně Hřebíka zůstávaly hráčům pod kůží ještě dost dlouho (částečně i pod vedením dalšího trenéra – Kotrby) a až většinová obměna kádru poté toto vymítila. A p.Hřebík, tak jako „dobří holubi“, se vrátil…

Příznivci p. Hřebíka často zmiňují fakt, že zajíci se počítají až po honu (na otázku, kdy ten hon skončí, už zpravidla mlčí) a ať tento dostane čas na koncepční práci. Pominu-li fakt, že tak to u nás nejen ve sportu (bohužel) zpravidla nefunguje a že tento čas nedostává žádný z trenérů a přesto musí fungovat, podívejme se na to podrobněji.

Pan Hřebík, v porovnání s ostatními trenéry – ať už ve Spartě nebo jinde v lize, dostal víc než kdokoli jiný.

Pro pořádek:
- mužstvo přebral před zimní přípravou – tzn. měl možnost hned v začátku se s hráči seznámit, pracovat na souhře, kondici, systému hry, atd.
- vzhledem k náskoku Sparty (devět bodů na druhé mužstvo) mohl v jarní části ligy v klidu experimentovat a mužstvo „ladit“ – a údajně dle vlastních slov ladil – na Ligu mistrů
- přes velmi špatné jaro, nespokojenost fanoušků, tragické výkony i výsledky a ostudu při „oslavách“ mistrovského titulu, měl dál plnou podporu vedení a klid na další – letní přípravu
- model přípravy si určil sám, měl k dispozici kvalitní soupeře, terény, ideální podmínky
- v podstatě řídil příchody hráčů a dostal téměř všechny, na které si ukázal (sci-fi představa pro trenéry ostatních mužstev)
- měl bez boje zajištěno místo v hlavní části Ligy mistrů, tzn. neměl přípravu nabouranou kvalifikačními předkoly a ani světovým či evropským turnajem




Výsledky jeho práce jsou tyto:
- titul v Gambrinus lize (vzhledem ke zmíněnému náskoku téměř povinný…), provázený špatnou hrou, překonáváním negativních rekordů (nejvyšší prohra v lize, několik prohraných zápasů za sebou, aj.)
- špatná atmosféra v kabině, psychická nepohoda
- nudná, neúčelná, pro soupeře lehce čitelná a na pohled tragická hra a co hlavně, špatné výsledky, vše navíc bohužel přeneseno z jarní části loňské sezony do té letošní
- vyřazení řady perspektivních (minimálně v lize nadprůměrných) hráčů (Voříšek, Pacanda, Johana, Pergl) bez adekvátní náhrady (následky - Sivok často na stoperu – chybí v záloze, kraje obrany bez náhrady, hráči z lavičky nehrají téměř vůbec, lavička náhradníků bez herní praxe ve složení Herzán, Petráš, Došek, Pergl, Jeslínek není hodná mistra ligy a tradičního účastníka evropských pohárů, případná „záplata“ Voříšek odešel, další univerzál – záložník či obránce Pergl – po zranění nehraje, aj.)

Pro srovnání se nabízí trenér Straka, odvolaný údajně kvůli špatným výsledkům.
Podmínky:
- mužstvo dostal v rozjeté sezoně, bez možnosti s ním pracovat v přípravě nebo ho nějak posílit
- odešel od „šlapajících“ Teplic, přestože ve Spartě dostal smlouvu jen do konce sezony, s cílem dostat se na druhé místo, znamenající možnost bojovat o Ligu mistrů
- mužstvo bylo psychicky dole, hráči tápali t.č. na třetím místě, s velkou bodovou ztrátou na vedoucí Baník Ostrava, nedařilo se

Výsledky:
- dotlačil Spartu na druhé místo a splnil tak úkol, daný vedením
- dočkal se i trofeje, s mužstvem vyhrál pohár ČMFS
- dvakrát (liga, pohár) s mužstvem porazil suverénního mistra té sezóny, Baník Ostrava, navíc jednou na jeho hřišti
- zvednul hráče psychicky, motivoval je a „naučil“ znovu bojovat, zlepšil herní projev
- získal si fanoušky i média svým bezprostředním chováním (což se, jak je v Čechách zvykem, později obrátilo proti němu)
- v létě 2004 jako první trenér v české historii úspěšně přešel přes dvě předkola Ligy mistrů
- navzdory neúspěšným výsledkům v Lize mistrů pod jeho vedením vedla Sparta po šestnácti zápasech domácí ligu o devět bodů a přesvědčivě kralovala
- v LM nestačil jeho tým na Manchester United (0:0, 1:4), Olympique Lyon (1:2, 0:5) a Fenerbahce Istanbul (0:1, 0:1)


Jak už jsem psal, neberu p. Straku jako spasitele. Vystoupení „jeho“ týmu v Lize mistrů se výsledkově naprosto nezdařilo. Můžeme diskutovat o tom, jestli mohla Sparta získat víc než jeden bod s Manchesterem United, klubem z TOP 5 na světě s téměř neomezenými finančními i hráčskými možnostmi. Nebo jestli mohla získat nějaké body s Lyonem, francouzským mistrem, jenž se v sezoně potkal s vynikající formou a o pár týdnů později rozprášil německého mistra Werder Brémy 3:0 a 7:2. Ztráty s tureckým soupeře bolí fanouška o to více, že nutné nebyly. Na druhou stranu, bráno objektivním pohledem, už mnohokrát měla Sparta v Lize mistrů štěstí plnou brašnu (postup přes Lazio Řím, aj.) a možná i to teď chybělo. Přes to všechno, za Františkem Strakou je vidět kus práce a více než dost „zajíců“ po jeho honu - u mužstva byl polovinu jara a celý podzim. Srovnávání s trenérem Hřebíkem a s jeho výsledky značně pokulhává. Straka s přehledem zvládal jarní Gambrinus ligu i domácí pohár s kádrem, jehož složení neměl možnost ovlivnit, Hřebík měl už dvě přestupová období, dvě přípravy a kádr si tvořil sám. Nezvládá dodnes.



Jediné argumenty, které mi byly dány z úst těch několika obhájců současného trenéra, se kterými komunikuji, byly tyto: Pohledný zápas s Norimberkem a vítězství, hráči jsou líní, za což trenér nemůže, trenéra nechtějí a Straka byl ještě horší.
Dle mého (bráno odzadu), Straka měl výsledky na všech frontách (viz výčet výše), Hřebík nemá nic (krom prozatímního bodu z LM, kterou nemůžu zatím hodnotit, neboť je odehrán první zápas). Pokud trenér není schopný hráče „přesvědčit“, aby běhali, bojovali, hráli pro tým a dodržovali stanovenou taktiku, pokud je nedokáže dostat k sobě na jednu loď, je špatným psychologem a manažerem. A jako takový nemůže vést kolektiv úspěšně, nemůže být dobrým trenérem a je špatné, že nadále setrvává. Více než polovinu současné sestavy si trenér vybral sám a fakt, že za ním hráči nestojí a že je neumí motivovat k bojovnému výkonu, je špatná vizitka hlavně a jenom jeho. Krom toho, soubor hvězd není hvězdný soubor, řekl by klasik. Že toto p.Hřebík neví (nebo s tím při tvorbě kádru nepočítal) a nemá krom slabě hrajícího veterána Haška jiného tzv. nosiče vody či dříče na černou práci, je evidentní. Zápas s Norimberkem jsem neviděl, nicméně Slávie v přípravě porazila i Lyon a její fanoušci i hráči se plácali po zádech a zmiňovali náš lyonský debakl. Když došlo na lámání chleba a hrálo se o něco, bylo to sešívaným k ničemu – tak jako nám nějaký Norimberk. Na druhou stranu, můžeme se jen ptát, jestli by současná Sparta na místě Slávie přes Anderlecht Brusel přešla.
Krom toho, tak jako zápas s Norimberkem skončily dva jedna i zápasy s Plzní a Mostem, zápasy rozdílné jako den a noc. Ovšem se společným jmenovatelem. Kvalitní hra v první půli, vyklizení pole v půli druhé (trenérem pojmenované jako pohodové kontrolování průběhu zápasu). Od zápasu s Plzní šly výkony Sparty dolů a až povinná a v bolestech se rodící výhra nad nováčkem z Jihlavy tento pád zastavila. Bohužel ne nadlouho.

Snad ještě k tomu srovnání dvou posledních trenérů – stejnou dobu, jako byl u mužstva F. Straka, je u mužstva p. Hřebík. Zatím měl o přípravu více. Výsledky známe všichni, předposledním byla ustrašená remíza s Ajaxem Amsterdam. Devadesát minut úporného bránění, nudného fotbalu a tři střely na bránu soupeře, to vše v domácím prostředí. Kritika nejen zahraničního tisku byla naprosto oprávněná. Navíc se zdá, že kouč ztrácí nervy. V zápase s Ajaxem vypustil v závěru taktické střídání a soupeř v nastaveném čase vyrovnal. Přinutil dohrát Sivoka (přestože střídat ještě mohl), který po hřišti čtvrt hodiny kulhal a minimálně třikrát si dle vlastních slov řekl o střídání. Že si hráč zjevně nevymýšlí a že mu opravdu něco je, potvrdily nejen několikeré obstřiky během hry ale i pozdější lékařská zpráva – čtyři týdny mimo hru. Stažení velmi slušně hrajícího Matušoviče z útoku do zálohy a příchod trápícího se Doška už je pak jen smutným příkladem hřebíkovské ódy na fotbal.

Posledním výsledkem jeho trenérských metod byl pak „galakoncert“ na hřišti Slovácka. Za stavu 1:0 pro domácí postupně stáhne ze hřiště všechny konstruktivní hráče zálohy. Posílení mužstva a závěrečný tlak vypadá u trenéra Hřebíka takto: Stáhneme nejzkušenějšího hráče - kapitána Poborského, důrazného a rychlého Poláčka a přímočarého Kisela, vesměs hráče zkušené a rozehrané (byť nehrající ve formě) a nahradíme je následovně: Ondřej Herzán – od začátku ligy (a prakticky ani v loňském ročníku) za A-tým nehrál, absolutně bez formy a zkušeností, vícekrát neosvědčený hráč, Pavel Pergl – hráč po dlouhodobém zranění, bez zápasové zátěže, nerozehraný, Jiří Jeslínek – sedmnáctiletý odchovanec bez jakékoli zkušenosti s první ligou. Výsledek? Místo vytvoření jakéhokoli souvislého tlaku a pokusu o vstřelení branky domácí přidávají v závěru druhý zásah a zápas v klidu dohrávají. A co jsme slyšeli od trenéra po zápase? „První poločas velmi bojovný, celý zápas plný nevyužitých šancí… …a naši hráči dali do zápasu všechno…“

Nemám pocit, že by pan Hřebík v zimní přípravě, přes celou jarní část loňského ligového ročníku a hlavně pak v letní přípravě naladil Spartu pečlivě (díky čemuž se údajně na jaře výsledkově nedařilo). Nemám ani pocit, že Spartu ladil dobře – ostatně k čemu bylo půlroční ladění týmu, vykoupené trapnými výkony, mizernými výsledky a pošramocenou pověstí klubu, když v létě odešlo snad šest nebo sedm hráčů a stejný počet přišel…? Asi jako nechat vyměnit celý vnitřek pračky, zaplatit opraváři za práci a náhradní díly pět tisíc a pak si za sedm koupit pračku novou a starou vyhodit…


Pro ilustraci si prohlédněme řeč čísel. Ladění mužstva v posledních zápasech, např. posledních pět loňských klání plus letošní, zatím odehraná, tzn. jedenáct ligových duelů. Výsledky? Čtyři výhry (doma Brno, venku Plzeň, doma Most, doma Jihlava), jedna remíza (doma Brno) a šest porážek, to vše při skóre 11:15. Interesantní čísla, po devíti měsících u mužstva. Úsudek o úspěšnosti trenéra, jeho přínosu hře a produktivitě týmu (jeden vstřelený gól na zápas, pasivní skóre… …ano, bavíme se stále o Spartě), či snad o šancích tohoto týmu přilákat svou upracovanou hrou do ochozů letenského stadionu p.Křetínským vysněných 15.000 diváků na ligové zápasy, tento úsudek nechť si každý udělá sám.

Nabízí se ještě jedno srovnání. Před trenérem Strakou trénující p.Kotrba už nějaký pátek působí v Brně. Přišel do zachraňujícího se týmu bez výraznějších posil a i když nebyl spásou, tým se nakonec zachránil, tzn. minimálně ho udržel na stejné úrovni. Pan Hřebík přišel do týmu, který v lize neměl konkurenci a během velmi krátké doby z něj udělal mužstvo, které se štěstím dokáže porazit tři nováčky a ve zbytku ligy vyhoří jako papír.

Mluví se neustále o času pro práci a trpělivosti, ale trpělivost skončila posledním přípravným utkáním před sezónou. Nevyřazujme Spartu z klubové elity, společnosti, ve které se v každém utkání v rámci domácí ligy čeká vítězství a pohledná hra. Německo má svůj Bayern, Itálie Juventus či Milán, Španělsko Real či Barcelonu, Anglie Manchester, Arsenal nebo Chelsea a třeba Ukrajina Šachťor Doněck či Dynamo Kyjev a vůbec nejde o pozici v Lize mistrů. Takto to prostě funguje ve špičkových klubech v rámci jednotlivých soutěží a Sparta špičkovým klubem v rámci domácí soutěže bezpochyby je. Nemusí se pokaždé vyhrát, ale musí se za tím jít, bojovností, nasazením a vůlí. Velkolepá prohlášení o budování perspektivního kádru, trpělivosti (až se po dvou letech sehraje…) a další sliby jen maskují trenérovu neschopnost. Stále se zmiňují pohárové úspěchy při prvním Hřebíkově působení. Jenže to hrála Sparta agresivně, napadala rozehrávku soupeře hned v zárodku – žádný tvořivý koncert, ale toto stačilo, aby byl stadion na její straně a aby se nejeden soupeř dostal do úzkých. Nejenže současná Sparta tímto stylem zdaleka nehraje, tento styl v české lize tak jako tak nefunguje, protože proti Spartě v rámci domácí ligy nikdo fotbal hrát nebude. Tato defenzivní taktika je u nás nepoužitelná a tým potom nedokáže udělat nic s výsledkem, zvlášť pokud inkasuje jako první. Nemluvě o tom, že v závěru zápasu výkonnost prudce klesá, zatímco ještě před rokem byla Sparta drtivými závěry vyhlášená a střílela v nich důležité góly. Přitom v zápase s Ajaxem, jakmile začala Sparta a hlavně pak Matušovič uplatňovat napadání soupeře a aktivní vysunutou hru, šlo se do vedení…

Shrnuto: Slabiny pana Hřebíka jako trenéra jsou následující. Neumí hráče motivovat, neumí s nimi odpovídajícím způsobem komunikovat, i v lize „ordinuje prešovský beton“ s jedním útočníkem, potlačuje v technických hráčích jejich přednosti. Současné mužstvo buď špatně sestavil nebo ho neumí koučovat. Hra nemá systém a hráči jsou vysíleni, aniž by se dostávali do šancí. Neumí využít předností jednotlivých hráčů a nezvládá základní trenérské postupy (taktika a způsob střídání, reakce na tempo a vývoj zápasu, atd.).

Čeho se ještě do konce podzimní části této sezony dočkáme, nevím. Ostatně více času trenér téměř jistě nedostane, p. Křetínský počítat umí a dříve či později bude muset uznat svou chybu ohledně jeho angažování. Nepochybně ji nepřizná přímo a dočkáme se sdělení obecného a vyhýbavého, jak už to u manažerů jeho typu bývá. Otázkou je, co všechno se ještě může pod vedením stávajícího kouče pokazit. Téměř jistě to bude Liga mistrů, dále se nabízí pohár ČMFS a Gambrinus liga. Ale jsou tu i další věci a nejde o trofeje. Kariéry a osudy jednotlivých hráčů, jméno a pověst klubu, důvěra fanoušků, reprezentace českého fotbalu. Toto všechno svým konáním p. Hřebík nepřímo ale poměrně zásadně ovlivňuje.

Jaké bude jeho skóre?

Jedno je jisté. Sparta hledá trenéra nebo by určitě měla začít.