Není sporu o tom, že Karel Poborský má rád fotbal. Dokázal to mnohokrát na hřišti svými góly a nebo přihrávkami, které znamenaly míč v síti. Protože jsem poněkud staromódní fanoušek musím dodat, že do mé paměti se Karel Poborský nezapsal tolik jako Tomáš Skuhravý nebo Horst Siegl popřípadě Josef Chovanec či Michal Bílek, když šlo o góly a přihrávky. Naučil jsem se však obdivovat jeho schopností vnášet do hry překvapivý prvek, který vedl k vítězství nad soupeřem nebo prostě byť bez gólového efektu potěšil diváka v utkání, které by jinak nestálo za návštěvu, i když přineslo body.
Svoji staromódnost vidím v tom, že stále nemohu najít zalíbení v atletických typech fotbalistů, kteří zarputile brání, plní úkoly, odráží pouze míče, jak pravil Nick Hornby, a dělají vše pro zisk bodu či tří a to i za tu cenu, že fotbal nebude ke koukání. Historie fotbalu naznačuje, že destrukce získává převahu, i když v paměti fanoušků zůstávají především akce, které vedou k vítězství. Z tohoto důvodu jsem našel pro Karla Poborského i určitou slabost. Dokonce jsem toleroval některé jeho horší chvíle. Lásku k fotbalu nemůže hráč projevit vždy, když protihráč a co je horší i spoluhráč prostě dělá vše pro to, aby se fotbal nehrál. S takovým nekopou si prostě nezahraje, ať hraje proti vám nebo s vámi v jednom mužstvu.
Fanoušci to cítí, „trenér“ má pocit, že nastal konec světa teorií, které by tak rád uvedl do praxe, a sponzoři ví o fotbalu hovno, protože nezaměstnávají kupodivu za zlomek peněz, co investují, experty, kteří by jim prozradili některé zákonitosti, jak sport vlastně funguje. Někdo má rád fotbal, někdo má rád peníze. Mezi fanoušky a vlastníky kluby by tak mohla vzniknout propast. Fanoušci milují fotbal a majitelé by rádi měli ty peníze. Může se to zdá podivné, ale není mnoho fotbalistů, kteří by tento zcela odlišný přístup sjednocovali.
Ve Spartě to byl Karel Poborský. Umí hrát fotbal a byl tváří pro sponzory. Neznám funkcionáře dnes majitele klubu nebo trenéra, kteří by dokázali rozhodnout utkání na hřišti. Velmi dobře si však pamatuji na Václava Ježka. Existuje řada důvodů, proč jej považovat za nejlepšího trenéra v historii Sparty, jsou to výsledky, tituly, hrdost na mužstvo, které pod ním uspělo v evropských pohárech. Ježek narozdíl od Hřebíka Real Madrid na Letné skutečně porazil a vyřadil z poháru UEFA. O něm lze říci , že dokázal rozhodnout prostřednictvím hráčů. Každý další trenér, ať si to chce připustit nebo nikoli, bude v případě, že usedne na lavičku našeho týmu poměřován tímto géniem. Václav Ježek se pro nás stal nezapomenutelnou osobností, kromě jiné pro to, že dokázal z hráčů dostat 100, 200 nebo i 330 procent nikoli 10 až 15 jak to vidíme momentálně. Tím se Sparta stávala Spartou. Ščasný, Lavička, Hašek, Bílek, Skuhravý, Straka, Josef Chovanec, Jan Berger a řada dalších legendami. Někomu to může připadat k smíchu, ale každý z nich má rád fotbal jako hru a hrál jí s invencí a chutí. Byli skutečnými osobnostmi, nikoli nýmandy, kteří se za osobnost rádi vydávali.Kolik procent dostal Hřebík z Poborského, kolik procent vytěžil Křetínský z jejich spolupráce?
Na tyto otázky nemá smysl hledat odpověď,pokud se mezi vlastníky Sparty nenajde její příznivec, který ví díky čemu klub získával kredit, tituly a přinášet peníze. Existuje ? Najde se včas, dokud duo Křetínský Hřebík ze Sparty neudělá ruinu ? Rádi jej uvítáme.
Bruska
