Není příliš obvyklé psát komentář k zápasu, který má ve fotbalových kronikách již zaschlý inkoust, ale vracím se k němu proto, že některým fanouškům leží v žaludku ještě teď a dosud se vedou spory, jak to tehdy doopravdy bylo. Ano, jedná se o 14.květen 2006 a ligovou derniéru Sparty s Plzní. Rozhořčení vyšumělo, k danému tématu se vyjádřilo spousta zainteresovaných (namátkou prezident Chovanec, oba trenéři Straka s Grigou, hráči Martin Hašek, Tomáš Sivok a další) a můžeme se tedy ohlédnout a znovu si shrnout, k čemu tehdy došlo.
Sparta se zmítala v obrovské krizi počínající kdesi na jaře 2005, jejíž ukončení bylo v nedohlednu. Klub ztrácel na čelo tabulky propastných 14 bodů a hrozilo mu, že po dlouhých letech nebude hrát evropské poháry. Jedinou šancí zachránit si dobré jméno byl úspěch v poháru ČMFS, jehož semifinále se hrálo již tři dny po zmíněném zápase. Co teď? Vypustit poslední ligové kolo a soustředit se jen na pohár? Bohužel to nešlo. Za prvé, nejít stoprocentně do soutěžního zápasu by to bylo hazardování se jménem Sparty a za druhé, osud chtěl, aby na Letnou přijela právě se zachraňující Plzeň vedena trenérem Františkem Strakou, který neměl jinou možnost, než uhrát na svém milovaném stadionu tři body a čekat, jak dopadne konkurenční Jihlava. Každý věděl, že kdyby se tato shoda náhod opravdu stala, trenér Straka by dal svou radost z pokoření lidí, kteří mu před rokem ukřivdili, velmi viditelně najevo. Dále tu byla sedmá velmoc, která na Spartě nenechá nit suchou a při každé, byť sebemenší chybičce, jí propírá ze všech stran a ještě dlouhé týdny dokáže umě neúspěch připomenout. V neposlední řadě šlo o fanoušky, kteří se i v krizi přišli v hojném počtu pěti tisícovek rozloučit se sezonou a další zklamání už by bylo nad jejich trpělivost. Ne! Prohrát se nesmělo!
Trenér Griga poslal na hřiště nejsilnější sestavu, na tribunu posadil jen kapitána Sivoka, kterého údajně šetřil na semifinále poháru, ale bylo více než zřejmé, že chtěl předejít všem spekulacím, protože Sivok a Straka našli během působení ve Spartě společnou řeč a netajili se svým přátelstvím. Z kdysi Strakovy sestavy tak v základní sestavě nastoupili jen brankář Blažek a tehdy z alkoholové závislosti léčící se Jan Šimák. Ostatní hráči přišli již za Jaroslava Hřebíka či přímo za Stanislava Grigy a neměli tedy sebemenší důvod nějak Františku Strakovi pomáhat.
Další nepříjemná rána pro sparťanské hráče nastala hned při vstupu na trávník, neboť jejich vlastní vlajkonoši vyvěsili transparent „Chceme Plzeň v 1.lize“, čímž nepřímo vyjádřili podporu soupeřovi. V tu chvíli stál trenér Griga se svými jedenácti vyvolenými proti všem. Proti soupeři vedeným Františkem Strakou, proti novinářům, proti svým fanouškům. Jakou měli oporu? Kompletně nepovedená jarní část ani pískající fanoušci jí rozhodně nebyli. A přesto věděli, že vyhrát musí, protože by po zápase nastalo peklo.
Osud ale chtěl, aby se zápas vyvíjel přesně podle plánu novinářů, Straky, domácího i hostujícího kotle a celé republiky, která se na další klopýtnutí Sparty doslova třásla. Mladí plzenští hráči začali zápas s nevídaným sebevědomím, nejen že se nestáhli před vlastní bránu, ale útočníci Krbeček s Kousalem napadli rozehrávku našich nejistých zadáků až na úrovni sparťanského vápna. Nerozehraný Luboš Loučka udělal chybu už v 5.minutě a Martin Fillo životní trefou vymetl šibenici v Blažkově bráně. Z našich hráčů čišela touha vyrovnat, ale nemohoucnost byla silnější. Jediný, kdo zůstal nad věcí, byl Honza Šimák. Provětrával plzeňskou obranu, povedl se mu úžasný přímák, ale gól ne a ne přijít. Naopak Krbečkovo osedlání Tomáše Řepky k šoku všech posoudil rozhodčí Racek jako faul našeho kapitána a Plzeň kopala penaltu. Celou sezonu se Spartě nedařilo zvrátit nepříznivý stav a třeba jen vyrovnat a najednou před ní byl úkol otočit zápas třemi góly. Téměř nemožné. Do přestávky byla snaha bezzubá, a tak Griga zariskoval a poslal na hřiště čerstvé hráče Poláčka s Kolářem. Jenže za čtyři minutky vzal osud definitivně do rukou sudí Racek další velmi přísnou penaltou. Zvrátit stav 0:3 už nebylo v silách Sparty. Vyloučení nejlepšího hráče Šimáka po šlapáku ve středu hřiště bylo třešničkou na dortu pro všechny, kteří se z ostudy Sparty těšili.
Jak zápas dopadl víme… Po jeho skončení trenér Straka neudržel emoce a šel poděkovat i „svému“ sparťanskému kotli. V euforii poté začal pumpovat i k fanouškům na tribuně, někteří to vzali jako dodatečné poděkování za krásný podzim 2004, ostatní jen nevěřícně kroutili hlavami. Je na každém, co v tu chvíli cítil.
Nepíši tento článek jako omluvu hráčů, to v žádném případě. Ale jsem si stoprocentně jistý, že žádný z účastněných zápas nevypustil schválně. Stále ještě hraji fotbal aktivně a znám ten pocit, kdy se snažíte, ale vypadá to, jako by se proti vám všechno spiklo. Špatná forma, brzký gól, rozhodčí, vnější tlak, to vše se na vás chtě nechtě podepíše a nenecháte na hřišti to, čeho jste schopni. A že výkon proti Plzni nebyl náhodný, potvrdil snad ještě horší výkon v následném existenčním utkání s Brnem, kde měla Sparta ohromné štěstí, že brněnští hráči byli ještě zoufalejší, než borci v rudém. Sezona tak mohla být nakonec dohrána celkem důstojně.
Můžeme být jen rádi, že současný tým bojuje o navrácení ztracené slávy a že trenéři Michal Bílek s Horstem Sieglem a Zdeno Frťalou dělají vše pro to, abychom podobné články a úvahy již nikdy nemuseli psát.
Ondra
