Když jsem poprvé viděl zvenčí fotbalový chrám nejstaršího londýnského klubu Fulham, hned jsem věděl, že nebude trvat dlouho a podívám se tam na některý ze zápasů Premier League. Tamní Craven Cottage považuji po odchodu Highbury za jednoznačně nejhezčí stadion na ostrovech. Těžko najdete podobné místo, kde na vás dýchne ta pravá atmosféra staré dobré fotbalové Anglie. Vybral jsem si utkání FFC s Manchesterem City, slibující napínavý boj o záchranu v soutěži, kterou neměli zejména domácí Cottagers zdaleka jistou. Navíc židle pod manažerem Chrisem Colemanem nebyla po předchozích sedmi utkáních bez vítězství zrovna nejstabilnější. Ačkoli o tom před zápasem nikdo nahlas nemluvil, všichni tušili, že případná porážka s nevyzpytatelným soupeřem, vedeným bývalým skvělým fotbalistou Stuartem Piercem, může být tím vůbec posledním, co mladý Walešan na lavičce Cottagers zažije...

Když už jsem zmínil Highbury, bývalý domov Arsenalu, musím dodat, že v současné době by se mu v zájmu vlastního zdraví měli všichni fandové Gunners vyhýbat. North Bank a Clock End byly již srovnané se zemí, z legendární East Stand zbyla pouze kostra přední stěny, zkrátka celé místo vypadá, jako po náletu. A není to vůbec hezký pohled. Potěšila mne alespoň skutečnost, že známé hodiny z Clock End již našly své místo na novém Emirates Stadium. My jsme zde však kvůli jinému klubu a hodinu a půl před utkáním nasedáme v centru na linku metra District lane ve směru Wimbledon. Vagony jsou přeplněné lidmi v bíločerných dresech Fulhamu, mimo pracovní dny zde nejezdí metro zrovna často a ani kvůli zápasu nedošlo ke snížení intervalů (cca 10 minut) mezi spoji. Vystupujeme, stejně jako stovky ostatních ve stanici Putney Bridge, a po asi čtvrthodinové procházce podél Temže a pěkným Bishops Parkem, kde v přátelské atmosféře průběžně zpívají své chorály fanoušci obou týmů, přicházíme před stadion. Udělám pár obrázků historické stěny a známého štítu s nápisem "The Fulham Football Club", který je v nezměněné podobě dominantou vnějšku stadionu již po mnoho desítek let. Vyzvedneme vstupenky, koupíme program a zajímavě provedený fanouškovský časopis s ještě zajímavějším názvem ("There's only one F in Fulham") a míříme na tribunu Hammersmith End, kde se tradičně schází nejvěrnější a nejhlučnější fandové domácího týmu.

Hned první pořadatel, na kterého jsem na stadionu narazil, mě nepotěšil informací, že nesmím na stadionu fotit. Bál se prý, že bych poté fotky prodával, což se tady nesmí. Myslím, že to říkal všem, u jejichž foťáků hrozil větší, než trojnásobný zoom :-) Jelikož tento pořadatel vypadal jako dvojče Mika Tysona, vzal jsem si jeho radu poslušně k srdci a foťák na dobré dvě minuty (dokud na mne viděl) schoval do batohu. Při pohledu na rozcvičující se hráče vidím, že domácí se dnes budou muset obejít kromě dlouhodobě zraněného Jimmyho Bullarda i bez Franka Quedrueho, Collinse Johna a Papa Bouba Diopa. Na tribuně je cítit troška napětí, během sezony mysleli diváci spíše na evropské poháry, než na boj o záchranu, ovšem již zmiňovaná dlouhá série sedmi zápasů bez výhry vše změnila. To sektor fanoušků Citizens je naladěn na vítěznou notu, s výjimkou reprezentanta Micaha Richardse přijel jejich tým v nejsilnější sestavě a s prakticky jistou záchranou mohl hrát uvolněně. Byl jsem překvapen, když při čtení sestav obou týmů se nedostalo největšího aplausu McBridovi či Volzovi, jak jsem původně předpokládal - suverénně největší oblibě se u diváků totiž těší Vincenzo Montella, ačkoliv pro dnešek usedl jen na lavičku. Pár minut před výkopem je stadion zaplněn téměř do posledního místa a může se začít. "Come on you whites!" Fulham má od prvních minut převahu, ale do vyloženě gólové šance se nedostává. Až když Alexej Smertin trefuje parádně zpoza vápna odražený balon, půlka stadionu už zvedá ruce nad hlavu. Bohužel Isaksson v brance City jeho bombu reflexivně vyráží na roh. Skvělý výkon podával zejména na pravé straně zálohy Wayne Routlege, který si svými technickými parádičkami vysloužil mnohokrát aplaus tribun. Hosté se dostali do první vážnější šance kolem dvacáté minuty a hned zapršelo. Joey Barton nedal po rychlém protiútoku Anti Niemimu nejmenší šanci a technickou střelou k tyči poslal ManCity do vedení. Útočná dvojice Cottagers McBride, Helguson byla i nadále neškodná a diváci opět začali vyvolávat Montellu, který se už rozcvičoval. V té době však byl stav utkání již 0:2, když se opět po rychlém brejku trefil americký rychlík DaMarcus Beasley. A šlo se do kabin.

I po změně stran byl obraz hry stejný, domácí se snažili, ale obrana Manchesteru, vedená výborným Richardem Dunnem, se zdála být nad jejich síly. Pětatřicet minut před koncem se Craven Cottage rozdunělo jako nikdy předtím ... "Montella, oh oh, Montella, oh oh oh oh." Italský forvard nahradil islandského tvrďáka Helgusona a krátce předtím se na hřišti objevil i bývalý parťák Jana Kollera z útoku Anderlechtu, Tomasz Radzinski. Hned první jejich akce mohla skončit úspěšně, hostující Onuoha totiž zahrál v pokutovém území rukou. Rozhodčí ovšem nezapískl a z protiútoku se radovali opět City - trefil se Darius Vassell a bylo vymalováno. Fulhamští měli mnoho příležitostí ke snížení skóre, ale branka švédského reprezentanta Isakssona byla snad zakletá. Střely, centry, kombinace po zemi, nakopávané balony, nic se neujalo. Až v 75 minutě vykřesal jiskru naděje krásnou hlavičkou po rohu Simona Daviese Carlos Bocanegra, ale závěrečný drtivý nápor za bouřlivého povzbuzování tribun další gól nepřinesl. Utkání tedy skončilo 1:3 a stařičkým stadionem se neslo "Coleman out". Den na to byl Chris Coleman opravdu odvolán... Na stadionu zůstáváme společně s pár dalšími fanoušky ještě nějaký čas po závěrečném hvizdu a užíváme si hezké fotbalové odpoledne v tom pravém fotbalovém chrámu. Venku poté potkáváme skvěle naladěné hráče City, v čele s kapitánem Bartonem, říkajícím si svými výkony dlouhodobě o pozvánku do nároního týmu Albionu, posbíráme od nich pár podpisů a pak definitivně opouštíme Craven Cottage.

Cottagers sice prohráli, ale přesto mám radost. Viděl jsem moc hezký fotbal, navštívil nádherný stadion a zažil tu specifickou atmosféru... Atmosféru klubu, kde tradice ještě stále vítězí nad penězi. Právě to si ještě více uvědomím při cestě zpět do centra, kdy míjíme Stamford Bridge, a všechny myšlenky na klasický anglický fotbal na chvilku přebije smrad špinavých rublů z této továrny na peníze. Někomu se takovéto týmy třeba líbí víc, mě si však nikdy nezískají. Nikdy, dokud budou existovat kluby jako právě Fulham. Jen na jejich stadionech totiž člověk pozná, o čem ten anglický fotbal vlastně je.

alvaro_recoba