Deník Sport odstavil přátelské utkání ČR – Malta na vedlejší kolej a věnoval titulní stranu rozhodnutí Ivana Haška kandidovat na předsedu ČMFS. Nešetří se superlativy jako „spasitel“, hvězdný tým a vlády se ujme ten nejschopnější. Nechybí rady do života typu, že český fotbal je plný vykutálených bafuňářů, kteří rádi otočí o 180 stpňů a že je potřeba zamést s hochštaplery. Přiznám se, že mne z té euforie poněkud mrazí v zádech. Není snad Petr Doležal typický bafuňář, kámoš pravomocně odsouzeného rozhodčího Pučka, nepracoval snad jako placený zaměstnanec Českomoravského svazu v éře Milana Brabce ? Je Jiří Kubíček vzor fotbalového funkcionáře nové generace nebo hochštapler ?

Je potřeba si klást podstatnější otázky. Třeba takový Jarolím, kandidát na trenéra národního mužstva. Podstatná část fotbalové veřejnosti sice sdílí poněkud jinou představu o trenérovi národního mužstva než je zrovna Jarolím, ale zřejmě by jej přijala, kdyby skončil v Edenu.

Sport však již začal testovat veřejnost, jestli by ustála krajní chcete-li extrémní řešení, které novodobý český fotbal nepamatuje. Nejenom tento deník přichází s myšlenkou, že by A tým české reprezentace a sešívky vedla jako hlavní trenér jedna a tatáž osoba. Jako hlavní argument může sloužit příklad hokeje. Karel Jarolím však zdaleka není Vladimír Růžička. Ten obě funkce zastává pouze z toho důvodu, že hokejový národ je zcela závislý na účasti hráčů v NHL a tamní české hvězdy i hvězdičky se s nikým jiným prostě podle vedení svazu nemíní bavit. Ani nesporné charisma, přirozená autorita i mimořádné zkušenosti s mezinárodním hokejem však Růžičkovi nepomohly k tomu, aby dokázal, že je tento model funkční. Naopak skončil na MS stejně špatně jako jeho předchůdce a ocitl se v roli poraženého. Způsob, s jakým zacházel s brankářem Mensátorem, zanechal navíc pachuť. Hokejové publikum však je nesporně tolerantnější a na Růžičku nikdo kvůli tomu pokřikovat Jude Slávie nebude.

Český fotbal na tom není zase tak špatně, aby jej musel zachraňovat Karel Jarolím jako trenér repre i Slávie zároveň. Ať se rozhodne, jak to dělali jeho předchůdci ze Sparty, Olomouce nebo v dobách federace Slovanu Bratislava nebo Trnavy.

Ivana Haška jsem obdivoval jako hráče od prvních utkání, i v době, kdy se mu mnozí smáli kvůli osobní obraně na Vízka, kdy se stal oporou Sparty díky bojovnosti a udivoval množstvím energie v poměru ke své subtilnosti, když neuhýbal ze soubojů a vedl mužstvo za vítězství, kdy v něj ostatní již přestávali věřit, jako doma ve čtvrtfinále Poháru UEFA s Hajdukem Split. Je to nádherná spousta vzpomínek, která z něj dělá jednu z velmi podstatných ikon historie našeho klubu.

Troufám si díky tomu tvrdit, že jsou to skalní fanoušci Sparty, kteří se k němu nikdy neotočí narozdíl od deníku Sport o 180 stupňů. Zároveň si myslím, že by v nastalé euforii Ivan Hašek měl zaslechnout i důrazné ne nápadu na zdvojení funkce trenéra národního mužstva a Slávie, které mu tímto posílám z Letné.

Možná mám takový názor sám, možná se stane i názorem Sparta Forever, to ukáže diskuse. Nicméně je vysloven s tím, že při tom nepoklepávám Ivanu Haškovi po ramenou s postranními úmysly, které mu dříve nebo později zkomplikují život, pane Hartmane.

Bruska