K tomuto příspěvku mě inspiroval malý, celkem nevýznamný incident, kterého si pravděpodobně mnozí návštěvníci ani nevšimli. Po skončení zápasu SPARTA-DUKLA probíhala obvyklá vzájemná „děkovačka“ hráčů a diváků. I když – obvyklá- jak se to vezme. Když se vyhraje, tak hráči radostně poskakují před kotlem většinou nejhlučnějších fanoušků. Ti poskakují s nimi. Následně hráči obíhají „čestné kolečko“ a potleskem děkují ostatním návštěvníkům stadionu. Když se domácím nevydaří zápas ani výsledek, tak poskakují pouze hráči hostí před svým hostujícím kotlíkem či minikotlíkem. Hráči domácích v tomto případě neposkakují, ale pouze poklusávají a tleskají. Tleskají i někteří fanoušci, nepatřící mezi ty ostatní, kteří naštvaně odcházejí z hlediště. Pokud tedy neodešli již před koncem zápasu.

Když se vrátím k závěru výše zmíněného zápasu SPARTA-DUKLA, tak jsme byli svědkem toho druhého případu, tedy s ne moc povedenými výkony našich miláčků a s nečekaným výsledkem. Hráči tedy vlažně obíhali plac a tleskali promrzlým divákům, někteří potlesk opětovali. Ve chvíli, kdy se hráči dostali na úroveň půlící čáry, však kapitán domácích Marek Matějovský vystartoval k postranní čáře a cosi křičel do hlediště. Po chvíli se tam objevil i brankář Švenger a další domácí hráči. Celý „incident“ trval snad 20 vteřin, poté se hráči vrátili k potlesku tribunám a odklusávali do útrob stadionu. Z následné diskuze na stránkách našeho webu SF vyplynulo, že při výše zmíněné děrovačce jeden z diváků neunesl tuto, poněkud schizofrenní situaci a cosi, asi ne moc povzbuzujícího, křičel na hráče. Někteří z nich mu odpověděli. Tečka.

A teď pozor! Předmětem mého příspěvku vůbec není snaha o rozpoutání diskuze na téma morálky, jestli měl někdo právo někomu něco vytýkat, jestli měl ten postižený právo reagovat a pokud ano, tak jakým způsobem a už vůbec bych si nepřál, aby se případná diskuze pod článkem zvrhla v hádky zúčastněných diskutérů. Jde mi o samotný průběh pozápasové „děkovačky“, kterou vidíme na každém našem, nejen prvoligovém, stadionu.








V případě, že domácí zápas slavně vyhrají se určitě shodneme na tom, že asi žádný způsob oslav není přehnaný. Trochu méně juchavé pocity nás přepadají při výhře tzv. „s vytřeštěnýma očima“ no a tak bychom mohli pokračovat v případě prohry lichotivé nebo dokonce debaklu.

Na příkladu našeho stále ještě největšího rivala – sešívaného žebráka – si můžeme ukázat, do jak prekérní situace se fanoušek může dostat. Jejich Strašák-boys okopírovali od fanoušků nejmenovaných bundesligových týmů „sedací děkovačku“ se skandováním fanoušků i hráčů. Poměrně zajímavá záležitost, kterou vyšperkovali k dokonalosti tím, že fanoušci i hráči uráželi soupeře, čímž si vykoledovali pokutu k tíži své již skoro vytunelované pokladny. Problémy nastaly, když tento tým začal bojovat o holou existenci. Mančaft začal prohrávat, fanoušci se začali více či méně vztekat a hráči najednou nevěděli, jestli vůbec chodit děkovat. A pokud ano, jakou silou, jestli si mají sedat, jestli mají skandovat, nebo jen tlesknout a odejít. Naštěstí se mezi sebou málem poprali a tak to nějak vyšumělo. Pro mě osobně byla nezapomenutelná proslulá sešívaná děkovačka po historickém debaklu 0:7 od londýnského ARSENALU.

Přítomní fanoušci děkují hráčům za historický debakl, hráči vsedě děkují fanouškům, že se na to vydrželi dívat a všichni ostatní s údivem sledují co se to děje! Schíza jako levotočivá zatáčka :-)









Už dost sešívané lůzy, protože se mi zdá, že do trochu podobné situace se občas dostáváme i my. I na našich hráčích je někdy vidět, že se jim do děkovaček nechce, samozřejmě je to vždy po zpackaných zápasech. Když nepřijdou, tak jim zase fanoušci, převážně z kotle, s naběhnutou žílou na krku nadávají, že nemají úctu k…a bla,bla. Co tedy s tím?

Osobně preferuji děkovačky, jaké vidíme např. při zápasech anglických týmů. Zápas skončí, hráči uprostřed hřiště zatleskají divákům za jejich účast, fanoušci ve stoje zatleskají hráčům za vítězství, nebo alespoň snahu a rozprchnou se do okolních pivnic či restauračních zařízení, aby tam v pozápasové „tiskovce“ zhodnotili zápas. V případě slavného vítězství v derby či nad zvláště nenáviděným nebo nemilovaným soupeřem, bych výjimečně povolil uzdu fantazii a klidně si s nadšenými fanoušky zaskotačil.

Vím, že pozápasové děkovačky nejsou na Spartě tím největším problémem, myslím si dokonce, že nejsou problémem vůbec žádným. Jen jsem se prostě přistihl, že tam občas nastanou chvíle, kdy se nějak necítím ve své kůži. Asi ve stylu „mám vás rád, ale na poskakování to není“. Nebo je, už jen proto, že jsme SPARTA? Co vy na to?


recchi