Při plánování každoročního jarního výletu jsem si určil 3 základní kritéria. Teplejší podnebí než v Čechách, maximálně 6 hodin letu a samozřejmě v cílové destinaci nějakej pěknej fotbal. Bod č. 3 mi ale dost komplikovala repre pauza na přelomu března a dubna ve většině fotbalových soutěží. Co teď? Vydat se asi po osmé do italské Apulie na Serii C? Nesmysl, bude předvelikonoční čas a v mém oblíbeném Monopoli a okolí bude asi milion turistů s růžovými kufříky na kolečkách. Střihnout si nějakej Balkán? Tam zase ty nižší soutěže za moc nestojí. Pak ale přišlo znamení, „vaší pozornosti možná unikl nový příspěvek uživatele Raja Casablanca“, pak že ty sociální sítě člověka jen omezují! Mrknu na program jejich utkání a voilá, 6. zápasy skupin Africké Ligy mistrů, 1.4. od 15h. doma Raja i Wydad, což jsem samozřejmě věděl, že je nesmysl a že se s termíny ještě bude hýbat. To už mě ale pramálo zajímalo, protože moje fascinace atmosférou klubů z Casablanky je větší, než obava z cestovních komplikací. Následoval nákup letenek a zjištění, že z běžně dostupných letišť tam nic přímého neletí a riskovat přestup v Miláně, na 2 samostatné letenky, s nevyzpytatelným Wizzem se mi moc nechtělo. Zvolil jsem radši tedy cca 5 hodinový let z Varšavy do Marrakéše. Zjišťování informací ke zmiňovaným utkáním bylo těžší, než jsem předpokládal, resp. nikde nic! Na Fb profilech klubů na mé dotazy nikdo nereagoval, jejich web se mi ani nenačetl, konverzace s bezednou studnicí mouder a ikonou fotbalových tribun p. BDzL.O mě taky moc optimismu do žil nenalila, nicméně Sparťanské DNA velí jasně, když to nepůjde silou, půjde to větší silou. Jedu!

Po příletu do Marrakéše nás vítá 37st. horko, takhle o moc teplejší podnebí jsem si zase nepředstavoval, ale ani to nenutí většinu místních odložit lehké péřovky. Po částečné aklimatizaci zkouším vyhledat on line vstupenky na utkání z marocké SIMky. Termíny se aktualizují, Raja doma 31.3., Wydad 1.4., obojí od 22h., nicméně vstupenkový portál hlásí na oba zápasy vyprodáno, super, tohle jsem přesně potřeboval. Nemaluji však bejbla na zeď, do prvního utkání mám ještě 3 dny čas, navíc muslimská země, ještě k tomu v době Ramadánu,… pivní degustátor jako já tady má opravdu hodně volného času na prohlídku místních pamětihodností.

Po prohlídkách a přenocování ve městech Fés a Meknes přichází dopolední příjezd do příjemně chladnější Casablanky, cca 23st., a nastává den D! Hned z nádraží míříme ke stadionu Mohameda V. ve snaze koupit vstupenky, avšak narážíme na mobilní plotové zátarasy, uzavřené pokladny a pár skupin hlídkujících policajtů. Tudy cesta nepovede. Odjíždíme na hotel s tím, že se ubytujeme, zkulturníme zevnějšky a pak se vydáme shánět vysněné vstupenky do víru velkoměsta. Při check in nám recepční ukazuje co vidět ve městě, kudy do nové mediny, do staré at´ určitě ani nechodíme, že tam je pro evropana nebezpečno atd., ale můj interes je úplně jiný. Na jasnou otázku, zda je schopen sehnat vstupenky na večerní Raju nejdřív kroutí hlavou se slovy, že tribuny marockých fotbalových stadionů jsou plné naprostých bláznů, a že to vůbec není dobrý nápad, nicméně po mém ujištění, že tohle přesně já potřebuji, se dal do hledání vstupenek na různých portálech, většinou v arabštině. Po nějakém čase ovšem dospěl ke stejnému resultátu jako já, vyprodáno! Když už ve mně byla malá dušička a začínal jsem propadat skepsi, přišel jeho kolega s otázkou, jestli máme nějaký problém. Po zasvěcení do problému nám všem suše sdělil, že jeho bratr je aktivní člen Curva Sud, a že nám lístky klidně za 30 min. sežene, ale ne za obvyklou cenu, ale poněkud vyšší. Aniž bych se zeptal, jaká ta vyšší cena je, vyhrkl jsem, chci! Já bych mu v tu chvíli slíbil i jednu ledvinu a kus jater. Po cca 60 min. se skutečně pokojem roznesl, v ten okamžik, nejlibější zvuk, klepání na dveře. A za nimi stál posel, svírajíc vstupenky. Namísto 50,- MAD chtěl 70,-, dal jsem mu 200,- za dvě (500,- CZK) a v tu chvíli jsme byli všichni šťastní jako nikdy.

Raja Casablanca – Simba S.C. (Tanz.) 3:1

Na stadion přicházíme asi 90 min. před utkáním, v útrobách míjíme hojně navštěvované rozprostřené modlitební koberečky a po výstupu na ochoz severní tribuny zírám jako prvnička. Jižní tribuna je již plně zalidněná, vlajky vlají a éterem se nesou libozvučné chorály v podání domácích ultras. Napadá mě, co se asi tak bude dít během utkání. Asi hodinu před zápasem už jsou hustě zaplněné i ostatní tribuny a se začínající rozcvičkou hráčů nastává fanatický support celého stadionu, včetně starců, žen a dětí, který občas vystřídá nenávistné bučení na hráče hostujícího týmu. Populární tam také je nějaký pokřik o Izraeli a holocaustu, nerozuměl jsem, ale odhaduji, že tamní obyvatelstvo asi na návštěvu nezvali. Se začátkem zápasu se Curva Sud prezentuje trojnásobnou precizní choreografií, kterou zbytek stadionu odměňuje potleskem. Až na sektor hostů, který zel prázdnotou, se do fandění zapojují všechny tribuny, včetně hlavní. Support graduje se vstřelením vedoucí branky domácích těsně před přestávkou. O poločasové přestávce místní prodejci po tribunách roznáší, pro návštěvníka evropských stadionů, až úsměvné občerstvení. Vodu, sušenky různých druhů a lízátka. Stadionem se také nese zřetelný odér marihuany nebo hašiše. Nevím, nejsem znalec tohoto odvětví. Na začátku druhého poločasu hosté srovnávají a na tribunách atmosféra lehce uvadla. To se však rychle mění, domácí maniaci se opět dostávají do transu a po vedoucím a následném potvrzujícím gólu se dočkám i svého nejoblíbenějšího chorálu „Cellate la boca, si la vida loca, marijuana w coca, somos curva sud….“, který jede nekonečně dlouho jižní tribuna, pak celý stadion, pak děleně podle sektorů jak mexická vlna a nakonec dlouhé minuty opět celý stadion. Zklámáním pro mě byla absence pyrotechniky, ale bylo mi místními vysvětleno, že Ramadán je měsíc střídmosti, tudíž je tento oslavný prvek pro ně v tuto chvíli nepřípustný. Divnej svátek.

Po tomto zážitku bylo zřejmé, že musíme druhý den i na Wydad. Snaha přebookovat ubytování nedopadla dobře, bylo již plno, takže nás čekalo dopolední stěhování. Bylo mi jasné, že takovou kliku ohledně vstupenek mít dvakrát po sobě asi nebudu, ale neodradilo mě to zkusit. Avšak nový ubytovatel byl francouzský seladon důchodového věku, užívající si na sklonku svého života na africkém vejminku. Komunikace s ním byla možná pouze v jeho mateřském jazyce, navíc o fotbal moc zájem nejevil. Poskytl mi sice adresy na různé vstupenkové portály, nicméně se stejným výsledkem – VYPRODÁNO. Vyrazili jsme tedy cca 6 h. před utkáním opět ke stadionu, kde bylo již o poznání živěji oproti včerejšku. Policajti se ptají, co tam děláme, tak jim říkáme, že sháníme vstupenky. Jeden z nich na to konto zastavuje místního klučíka, cca 15 let, něco na něj mumlá, ten po chvíli z batohu vytahuje 2 vstupenky. Říkám si, ty vole, tak tady jedou ve kšeftu s lupenama i benga. Pak se ale ukázalo, že někteří policajti jsou všichni stejní a zmíněného mladíka ten fízl zadržel a násilím táhnul do antonu. K nám poté přistupuje další, ať počkáme, ale to se nám ani trochu nechce a ihned mizíme pryč. Po asi 30 min. potulky na mě na ulici kyne překupník, jestli chceme vstupenky. Na můj souhlas vykřikne „za 10 minut“ a mizí v protější ulici. Po asi 20 min. se skutečně vrací, držící za rameno nějakého mladíka, následují je dva policajti, což mě úplně důvěrou nenaplňuje. Přes ulici na mě signalizuje, ať jdeme za ním. Moc se mi nechce, ale když vidí mojí ostýchavost, vyráží už sám vstříc k nám. Podává mi 2 lístky a ustupuje. Nežádá peníze? Divné! A v Maroku ještě divnější! Chvíli na sebe asi ze 2 metrů čumíme, až mu říkám „no kolik“? On ještě okamžik civí a pak řekne, „možná 200,- MAD za 2 vstupenky do Zóny 5“. Bylo to zvláštní, ale vtisknu mu do ruky ty 2 kila a radši mizím.

Wydad Casablanca – J.S. Kabylie (Alg) 3:0

Na stadion vyrážíme s bolestmi břicha, přejedení po vydatném iftaru, nafouknutí jak balónky (iftar je v době Ramadánu první jídlo dne, servíruje se zhruba po 19h., fakt divnej svátek) asi 2 hod. před výkopem. Na první pohled je znát, že bezpečnostní opatření jsou ještě o level jinde oproti včerejšku. Do jaké míry to bylo dáno tím, že se jednalo o zápas s týmem z nenáviděného Alžírska, nedokážu posoudit. Na naše vstupenky do zóny 5 bez problémů procházíme první kontrolou ještě na ulici, stejně tak druhou před stadionem. Problém nastává při vstupu na stadion, kdy mi pořadatel nejdříve utrhne lístek, aby mi vzápětí řekl, že se do zóny 5 vstupenky na dnešek vůbec neprodávají a přivolává policii. Policajt se nás nejdříve arabsky, pak francouzsky a nakonec i anglicky ptá, kde jsme lístky koupili. Oba se svorně tváříme, že mu vůbec nerozumíme, což ho moc neuspokojuje a své otázky neustále opakuje. Pak mu říkáme, že na hotelu nám je sehnali. Tahle lež se mi povedla, vstupenky mi vrací a posílá nás k jiné bráně. Tam nás však další pořadatel odmítá vpustit, že vstupenka není kompletní, že je už utržená. Vysvětlete si francouzsky, že by byla kompletní, kdyby jí ten umělec na předchozí bráně nejdřív neutrhl. Naštěstí jsme evidentně nebyli sami se vstupenkou do zóny 5, protože se před vchodem sešikovala horda domácích ultras a vstupní bránu vzali útokem. Nastalého zmatku jsme využili a prošli na naprosto přeplněnou jižní tribunu. Ještě nám nějaký mladík v pořadatelské vestě u poslední plechové brány, kterou už nikdo neměl sílu kontrolovat stihl předat vzkaz „Welcome to Hell“ . Na stadionu bylo vyjma jednoho prázdného sektoru a sektoru hostí, kde bylo přítomno cca 30 fanoušků, naprosto přeplněno, podle mě byla kapacita překročena o několik tisíc lidí, plno bylo na schodech, ve východech ze sektorů, na obvodových zdích, prostě všude. A když spustili ten koncentrovanej fanatismus, tak mě to až chvílemi dojímalo. Se začátkem zápasu, stejně jako předchozí den, precizně propracované tentokrát jen dvojnásobné choreo, navíc v arabštině, takže vůbec netuším, co tam bylo. Avšak oproti prvnímu utkání byl support celých 90 min. na top úrovni, nechyběli ani dělené pokřiky mezi jednotlivými sektory, velmi povedená akce se svítilnami na telefonech, množství velkých vlajek na severní tribuně, prostě ne v pekle, já tam byl v ráji. Že Wydad na hřišti přesvědčivě zvítězili bych si v tom permanentním bugru ani nevšiml. Věčná škoda té absentující pyrotechniky, ale asi to o těch ohních a Ramadánu bude pravda, no. A když se domácí po zápase chtěli na rozloučenou fotit s exoty z Evropy a já jim dal balíček Sparťanských samolepek, po letmém kouknutí na vrchní v balíčku asi dva z nich hned „Sparta is club from Prague!“.

Jirka Stupka


Co se aktuálně mezi fans děje a co číst dále?

Cyklovýlet na Spartu do Pardubic

Fotbalová horečka - Špunti na tripu

Co týden dal a dá jaro 2023 (12.díl

Srdeční záležitost v Pardubicích - report ze zápasu Pardubice - Sparta

Kalendář - druhý report z výhry nad Českými Budějovicemi v semifinále Mol Cupu

Přes Dynamo do finále - první report ze zápasu Sparta - České Budějovice v semifinále Mol Cupu

Co týden dal a dá jaro 2023 (11.díl)

„Urob si sám“ - report z výhry Sparty nad Brnem

Co týden dal a dá jaro 2023 (10.díl)

Fanoušek měsíce - Heppig

Vydařená sobota - druhý report z výjezdu za Spartou do Bolky na zápas s Hradcem

Juniorův první výjezd - report ze zápasu Hradec Králové - Sparta

Co týden dal a dá jaro 2023 (9.díl)

Co týden dal a dá jaro 2023 (8.díl)

Maminka má vždycky pravdu - report z výjezdu na ligová zápas Baník - Sparta

Béčko vládne Prazer - report ze zápasu Sparta B - slavia B

Co týden dal a dá jaro 2023 (7.díl)

Jak jsme "ukončili" teplickou štaci Jirky Jarošíka - report z výhry Sparty nad Teplicemi

Víte, co je „Kvintesence“? - report z výjezdu na Mol Cup do Liberce

Co týden dal a dá jaro 2023 (6.díl)

Co týden dal a dá jaro 2023 (5.díl)

Nic náhodě - report z výhry Sparty nad Jabloncem na Letné

Hřeje nebo studí? - report z výhry Sparty nad Mladou Boleslaví

Speciální edice trika Legendy Železné Sparty

Setkání fans s legendami 2023

Jak sobolí trus - report z utkání Sparta - 1. FC Norimberk