Zklamán neúspěšným sháněním vstupenek na EURO do Švýcarska, jsem se už pomalu smířil s tím, že letošní léto prožiji bez pořádného fotbalu. Koncem června však nastala pozitivní změna. Zavolal mi kamarád, že v půlce srpna odlétá do školy nedaleko Londýna a že v té době zrovna startuje nový ročník Premier league. Prý jestli nechci na víkend odletět s ním, že má možnost sehnat vstupenky na londýnské zápasy. Zajásal jsem a domluvili jsme se, že prioritou pro mě je vidět můj milovaný West Ham! Řekl, že by to neměl být problém a že se pokusí sehnat lístky ještě na Chelsea, která bude hrát druhý den. Hned ten den jsme si zablokovali letenky u společnosti Easy Jet a hotel. Tím, že se letenka zamluvila celkem včas (cca 2 měsíce dopředu) vyšla zpáteční na přijatelných 3.300,- Kč. No a zbývalo už se jen těšit a doufat, že to opravdu vyjde!
Chyběl týden do odletu a já začal být trochu nervózní. Kamarád dělal co mohl, ale vstupenky jsme stále neměli zajištěné. Na Chelsea už to bylo bez šance, ale West Ham snad dopadne! Den před odletem se dozvídám úžasnou novinu, vstupenky budeme mít připravené před zápasem přímo na pokladně v Upton Parku!!!
V pátek odpoledne jsme se sešli v Ruzyni na letišti, dali jsme si poslední české pivečko a vyrazili směr Londýn. V 18 hodin jsme přistáli na letišti Stansted cca 30 km severně od Londýna. Sedli jsme do autobusu společnost National Express a za 45 minut jsme byli v Londýně u stanice metra Stratford. Přesedli jsme na klasický červený dvoupatrový linkový autobus a přepravili se do čtvrti Barking, kde byl náš hotel. Hotel F1 je jeden z nejlevnějších v Londýně, pokoj pro dva nás vyšel na 96 liber za 3 noci, žádný velký luxus, ale na to přespání to úplně stačilo!
Sobotní zápas West Hamu se měl hrát od 15 hodin, takže jsme měli dostatek času. V Barkingu jsme sedli na metro a přepravili jsme se do centra Londýna. V rychlosti jsme prolétli střed města a prohledli si hlavní památky (Buckinghamský palác, Trafalgar square, Big Ben, Westminster). Ve stanici Westminster jsme opět sedli na metro a přejeli jsme na druhou stranu Londýna do stanice Upton Park. Z metra jsme vystupovali kolem čtvrt na dvě, a i když do začátku zápasu zbývalo ještě moře času, Green street již byla plná fandů kladivářů! Fanoušci v klubových barvách postávali před hospodami a občerstveními, popíjeli pivečko a těšili se na zápas svých hrdinů! Již od metra se na nás tyčil nádherný stánek kladivářů Boleyn Ground. I když jsem zde byl již potřetí, nemohl jsem se ho opět nabažit! Je to opravdu stará klasika, kam se na něj hrabou nové moderní arény! Po chvilce hledání jsme našli tu správnou pokladnu, kde opravdu byly na naše jména připraveny 2 lístky.
Stále bylo dost času, proto jsme se rozhodli, že si dáme ještě někde s místními pivko. Hned vedle stadionu jsme objevili hospůdku, ze které se ozýval hlasitý zpěv. Vstoupili jsme dovnitř a zůstali jsme u vytržení. Hospoda narvaná k prasknutí, všichni stáli a nepřetržitě zpívali a skandovali oslavné chorály na počest jejich klubu! Stoupli jsme si do rohu, dali si pivečko a hltali jsme jejich songy. Cca půl hodinky před výkopem se zazpívala klubová hymna, všichni hromadně odhodili poloprázdné kelímky od piva do vzduchu a pomalu se přemístili na stadion.
My jsme zaujali svá místa na úrovni brankové čáry ve spodní části hlavní tribuny, která se jmenuje Dr. Martens stand a sledovali, jak se stadion začíná zaplňovat. I když nebylo úplně vyprodáno (poloprázdný byl především sektor hostí), skvělých 33.000 diváků o sobě dávalo hned od začátku vědět!
Když přivedl hlavní rozhodčí oba týmy na plochu Boleyn Groundu , přivítal celý stadion kladiváře zpěvem klubové hymny „I'm forever blowing bubbles“. West Ham nastoupil se všemi hlavními oporami. K mému překvapení chyběl jen můj velký oblíbenec Ferdinand. Kladiváři vtrhli do zápasu ve velkém stylu po závaru před brankou Wiganu se nejlépe orientoval Dean Ashton a z otočky poslal domácí do vedení již ve 2. minutě zápasu. My a s námi celý stadion vybuchl radostí. Když v 9. minutě poslal Dean náš tým do vedení 2:0, znělo tribunami hromové „Dýýnóó, Dýýnóó“, na oslavu miláčka zdejšího publika. Za neustálého povzbuzování zaplněných tribun měli domácí ještě několik šancí, ale do poločasu se jim již žádná proměnit nepodařila.
Po přestávce vletěli hráči hostujícího Wiganu do zápasu jak polití živou vodou a hned ve 47. minutě snížil Zaki na 2-1. Od té doby musím sportovně uznat, že byl Wigan lepším týmem a měl několikrát blízko k vyrovnání. Naši borci naštěstí srdnatě bránili a těsné vítězství si již nenechali vzít. Tribuny se opět rozloučily se svým týmem zpěvem hymny a lidé se vydali k domovům.
Prožili jsme opravdu pěkné odpoledne. Navštívili jsme nádherný stadion, zažili jsme báječnou atmosféru a hlavně viděli vydařený vstup do sezony!
V neděli jsme byli rozhodnutí, že se mrkneme na Stamford Bridge a zkusíme štěstí u místních překupníků. Chelsea hrála s Portsmouthem od 13.30 a my jsme dorazili před stadion kolem poledne. Normální cena za lístek je kolem 50 liber, byli jsme ochotni dát 100. K našemu překvapení však bylo zájemců o lístky více než překupníků. Právě proto se vstupenky prodávaly od 150 do 200 liber. To na nás bylo opravdu moc, vyčkali jsme až do začátku zápasu, jestli se pak někde neseženou levnější. S úvodním hvizdem však před branami stadionu zůstalo už jen mraky zoufalců bez lupenů, jako jsme byli my, ale po prodávajících už nikde ani vidu, ani slechu! Metrem jsme se přepravili do centra města, kde jsme si sedli do hospůdky a v klidu jsme probrali své londýnské zážitky.
Navečer jsem kamaráda doprovodil na nádraží, on odjel do školy do Brigthonu a já jsem se po večerní procházce londýnskými ulice přepravil zpět na hotel. Ráno jsem se vydal na letiště. Cestou jsem se ještě zastavil v Upton Parku, ve fan shopu jsem utratil ušetřené libry (celý víkend jsem totiž šetřil na lístek na Chelsea) a pak hurá domů! V 15 hodin jsme na letišti ve Stanstedu nabrali kurz směr Česká republika a v 17 hodin už jsem se mohl kochat z okénka letounu krásami Prahy!
Čip
