Věrný své oblíbené činnosti více či méně vtipného glosování příspěvků přátel na Facebooku jsem takhle ve čtvrtek glosoval příspěvek sparťanské fotbalistky Ivy Mocové na téma, jak ji paní v posilovně chválila vypracované nohy a někdo jiný hádal o 10 méně... debata byla zakončena výzvou, abych do oné posilovny zašel taktéž druhý den.

Toto bohužel nešlo z pracovních důvodů, takže jsem navrhl pondělí a netušil, že se právě naplnilo pořekadlo o nakálení si do vlastního hnízda.
Následovala totiž odpověď, že pondělí nejde, protože mají navečer běžecký trénink, ale ať se přijdu přidat...

Na výběr bylo mezi odmítnutím a být za tlachala, nebo přijmout a někde tam chcípnout.
Co jsem si vybral je z článku patrné, bližší info o cca hodině běhání někam do Troji a zpět mě při pohledu na mapku neuklidnilo, ale už se nedalo moc dělat.

Po 5-10 min běháních v rámci rehabilitace na pásu mi bylo jasné, že se o mé natrénovánosti nedá mluvit a že půjde spíš o pokus o absolvování se ctí.

V den D jsem si šel po obědě lehce zacvičit do posilovny a v závěru dal výklus přes 20 min na pásu, což mě trošku uklidnilo. Sice s vědomím, že to bylo klusem, ale utěšoval jsem se, že při současném počasí s náledím se Stromovkou moc rychle běžet nedá... Dá...

Už po cestě na stadion jsem potkával členky kádru.

Na mé sdělení vrátnému, že jdu na trénink s fotbalistkami Sparty na mě sice koukl, jako bych si objednával sushi u Mc Donalds, nicméně jsem byl vpuštěn a čekal před kabinami na Ivu.
Přicházející hráčky mě tam průběžně zdravily jak Štrůdl ve filmu Páni kluci – „Doooooobrýýýý dééééén“, nicméně naštěstí jsem byl brzy vysvobozen a mohl se převléci do úboru. Preventivně jsem si vzal z peněženky kartu pojištěnce, kdybych někde zkolaboval, abych byl saniťáky ošetřen a nepohodili mě někde v křoví.

Výběh od kabin byl od začátku docela dost v tempu, což mě nemile překvapilo.
Přechod pro chodce v Korunovační zpomalením nebyl a v tempu se celá skupina valila do Stromovky. Tam se z kopce dolů roztrhla na 3 skupinky. Prozatím v pohodě se mi dařilo se držet v té prostřední. U Výstaviště byla pauza a strečink, takže jsem se ukolébal myšlenkou, že to bude takhle pořád.

Následný úprk, který už jsem přestával nazývat během, spíš trap sníh nesníh, led neled, byl naštěstí mírně z kopce, takže jsem se zvládl opět držet v 2. skupině na dostřel těm vpředu.
Cestou na most v Troji ale přišla krize a jeho profil do kopce z kopce mě donutil poprvé chvíli jít.

Vzápětí se kolem prohnala L. Martinková se slovy „Jedu,jedu“... Což byla pravda, protože jela a zmizela...
Pokračoval jsem tedy v běhu a u Trojského zámečku byla krátká druhá zastávka...

Těšil jsem se, že se zahne kolem zoo dolů na zpáteční cestu a psychicky se připravoval na běh do kopce Stromovkou, když k mému zděšení všichni zatáčeli doprava a hnali se do kopce k botanické zahradě, část po zledovatělém chodníku, zbytek po silnici za asistence aut...

Za polovinou kopce přišla krize 2 a byla fatální - zbytek cesty nahoru jsem za asistence dvou běžkyň /zkalený zrak – nevím,kdo/ s plícemi v ruce absolvoval indiánským během.. tedy ony běžely pomalu, ale stále, já šel, pak je doběhl ,zase šel a dokola... Cesta vedla až nad skleník Fata Morgana, kde již většina hráček oddechovala a soucitně sledovala mou trosku :-)

Zatímco ty nejrychlejší by stihly kafíčko, když jsem doplazil, už se skoro běželo zpět... Z kopce jsem se krapet chytl, asi mě těch 90 kilo táhlo dolů jako táhnou kreslíře Urbana na saních korytem ve Smržovce, takže další krize přišla opět na mostě v Troji, tu jsem po chvíli ještě rozběhl . Sice se mi nenávratně utrhla i nějaký čas spoluběžící uzdravená Lucka Přibáňová, ale po doběhu na kraj Stromovky mě srazilo na dno zjištění, že se již žádná pauza nekoná.

Objevily se oranžové mžitky před očima a vypadalo to, že sebou někde švihnu... musel jsem přejít na starý známý indiánský běh a holky mizely v dáli... chvíli jsem běžel, ale to už jsem měl nůž v boku, plíce naruby a nohy jak když mě porazilo auto...

Kopec od Výstaviště nahoru byl jak hora a běh byl spíš jak parodie... Nahoře na kopci mě čekalo ještě povzbuzení od trenéra a dotaz, jestli je někdo za mnou... Dvě zraněné naštěstí pro mě ještě ano, rovinku ke stadionu jsem během v rychlosti důchodkyně zvládl.
Poslední zkouškou bylo, když mi nešlo vyjít schody od tréninkového hřiště ke kabinám, nicméně povedlo se.

Holky již byly před kabinama rozesmátý, vyslechl jsem pár vtípků a mohl jsem jít zdechnout do kabiny. Jeden z trenérů a Iva Mocová mi přinesli čajík a pokusil jsem se zchladit sprchou a stihnout to, než tam vtrhnou holky. To se povedlo napůl – zchlazení se nepovedlo a stihnutí před vtrhnutím velmi těsně ano :-)

Pak už jen naštěstí krátká cesta domů, kde jsem vyplenil mísu ovoce, vypil co teklo a naložil se na 40 min do horké vany... bez valného výsledku. Nohy olovo, plíce rozedma a i po 90 min po doběhu tep 96 :-)
Reportáž je psána z gauče s vědomím, že ráno nebude moudřejší večera a s připomenutím si moudra našeho tělocvikáře na střední, že co bolí, to roste :-)

Nakonec bych chtěl i přes svůj „jiný stav“ poděkovat slečnám i trenérům za možnost společného tréninku / no, společný byl jen zčásti :-) / , za shovívavost při pohledu na můj výkon i za následnou večerní smskovou a Facebookovou péči, jak jsem na tom.
Závěrem bych ocenil fyzičku holek, přestože na tento atribut většiny z nich trenéři stejný názor nemají.
Holky, asi si soustředění užijete :-). To já ale budu doma, nebo v práci,heč! :-)


lucifer.pekelny