Úterní odpoledne jsem se rozhodla strávit opět fotbalem, Spartička mi zvedla náladu den předtím, teď byl na řadě hanspaulský tým Anton aus Tirol. Proč jsem se rozhodla (nebo se spíše nechala ukecat) report z tohoto zápasu sepsat do fotbalové horečky? Jednak za tento tým hraje zdejší SF hvězda, druhak byl soupeřem tým Tučňáků, na jehož soupisce je velký oblíbenec všech objektivních a fotbaluchtivých fanoušků – Pavel Hartman. Po ufňukancích z Edenu („nechci brečet, ale ten gól byl z ofsajdu…“) tedy přišel na řadu další soubor oblíbených.. Tučňáci mají dlouholetou historii, kterou nedávno na nějaký čas přerušili, aby se opět vrátili do slavné pražské fotbalové soutěže.. tým býval převážně složen novináři, nyní je to slabší, víceméně za veterány hraje pouze zmiňovaný novinář (vzhledem k jeho výplodům v novinách to bohatě stačí)..

Byl to šlágr jak hrom, však se také do domácího sektoru dostavili dva fanoušci. Kromě mé maličkosti se utkání po delším bloudění zúčastnil i slavný reportér SF – Bombito! Vyhráli jsme tedy již na začátku v hledišti, všemi oblíbení „novináři“ měli ve svém sektoru jedinou fanynku. Hvězdné manýry, kdy soupeř přišel po oficiálním začátku zápasu, nejspíš můžeme omluvit psaním mnoha článků rozebírající údajné Řepovo zvracení či odplivnutí (nebo co z toho pánové nakonec udělají..). Tak či tak, mezi dorazivšími byl i Pavel Hartman, hlavní důvod mé návštěvy. Jelikož píše o duchu fair play, o tom, jak se mají hráči chovat na hřišti, či kdo a jak má zahrávat přímé kopy, bylo velmi zajímavé se podívat, jak sám jde příkladem ostatním.

Tento report nebude takový ten klasický Bombitovský.. po vzoru mediálního světa jsem se zaměřila (objektivně, žádné úmysly v tom nebyly..) na jednoho hráče (stejně jako oni se zaměřují na našeho kapitána) a vybrala jsem si právě Hartmana. Ten nastoupil s číslem 7 do útoku, kde byl až po zbytek zápasu. Nutno podotknout, že fotbalově na tom byl stále dobře, však hrával dorosteneckou ligu, hru Tučňáků dělal hlavně on. Zřejmě však trochu pozapomněl na základní rysy a znaky fotbalových zápasů.. již chápu, že se mu nelíbí zákroky Tomáše Řepky, jelikož pan Hartman je velice háklivý na jakýkoliv fyzický kontakt.. u všech faulů (hrálo se slušně, jednalo se především o držení, tahání za dres apd.) rozmachoval rukama a otravně pohlížel na své protihráče. V tomto směru ho sice ještě převyšovali spoluhráči, ovšem kvůli nim zde nejsme, že jo..

Pak přešel na vyšší level – začal se hádat. Někteří jeho soukmenovci chtěli po těchto faulech dokonce červené karty.. Běda, když šli domácí do souboje tělem.., to si pak vyslechnuli své.. po jednom ataku právě na naší mediální hvězdu se dotyčný zvedl, začal nadávat, až mu muselo být trefně odpovězeno, že „jestli se mu nelíbí kontaktní sport, tak ať ten fotbal nehraje“. Nedá mi to a připomenu jeho povzdech nad Kadlecem v přípravných zápasech, kde se pozastavoval nad „neustálým padáním“ Vaška na zem.. i já si tedy povzdechnu, ovšem tentokráte v případě Hartmana a jeho spoluhráčů. Pravda, občas místo upadnutí řešili situaci s nadhledem.. – po souboji o míč zůstali stát a vytýkavým pohledem si měřili rozhodčího, který ač kolikrát pískat ani nechtěl, situaci posoudil jako faul, protože Tučňáci jaksi nejevili zájem o hru, nýbrž o toho chudáka, který byl lehce přidržen (někdy ani to ne) a nemohl dál pokračovat, natož chodit…

Asi nečtou pořádně články svého slavného spoluhráče, jinak by věděli, že hrát se má, dokud rozhodčí nepřeruší hru („Po přestávce Brabce trefuje střela, padá na zem a leží, i když to nebylo až tak hrozné, protože po chvíli vstal a i rozhodčí mu ukazoval, že vše viděl zblízka a nebyl důvod na přerušení hry! Do Brabcova prostoru pak spadl centr, následovalo nedorozumění a gól v letenské síti.“ – zdroj: Deník Sport, autor P. Hartman)

Rozdíl byl v tomto případě takový, že rozhodčí raději zapískal, aby se vyhnul dalším výtkám hráčů a také v tom, že na rozdíl od Brabce, který míč schytal do choulostivých míst, Tučňáci byli lehce odstaveni tělem - což je zajisté větší důvod k přerušení hry a poskakování na místě… nabízí se další citace jednoho z článků o Spartě a to sice: – „Navrch si přidejte kupu nasimulovaných pádů, které se pískají jen v české lize.“ Autor zkrátka káže vodu a pije víno.. jak jinak si vysvětlit chování své a svých spoluhráčů? Možná však pouze očekává, že správný přístup ke hře a správné vnímání této krásné hry, mají mít pouze ligoví fotbalisté (a kdyby to jen trošku šlo, tak nejlépe ti, kteří na svých prsou nosí Sparťanský znak).

Konec prvního poločasu Anton aus Tirol vyšperkoval vedoucím gólem, na který se Tučňákům do konce prvního poločasu nepodařilo zareagovat.

Ve druhém poločase se situace na hřišti poněkud přiostřila, nedotknutelnost Tučňáků se začala řešit hádkami nejen s rozhodčím. Zkrátka nervy tekly, a to především na jedné straně.

Zdá se být téměř neuvěřitelné, že svá moudra do hlav občanů téhle republiky vkládá někdo, kdo si pod pojmem fotbal představí uhýbání ze soubojů (aby nedošlo k jakémukoliv kontaktu, nepocuchal se účes atd.), někdo, kdo donekonečna rozebírá chování hráčů, ačkoliv sám (a to na daleko nižší úrovni, kde o NIC nejde, pouze o to udělat si žízeň) má chování stejné. Vždyť hráč má přece držet pusu a krok, ne?

Vrcholem večera byly dvě situace. První – domácí zahrávali přímý volný kop, Hartman se postavil do zdi. Střela šla těsně kolem zdi, nejen viditelně, ale i „slyšitelně“ redaktor deníku Sport líznul balon hlavou a míč skončil v zámezí. Anton aus Tirol se dožadoval rohového kopu, rozhodčí kontroloval: „já si taky myslím, že to byl roh“, ovšem pan Fair play Hartman to nejen že nepřiznal, ale dokonce to zapřel… Naštěstí rozhodčí trval na svém a kopal se za podpory Hartmanových pohledů roh.

Situace druhá – Tučňáci se často dostávali do šancí, tu zřejmě největší měl útočník, který nejdříve vykopl míč z rukou brankaře ležícího na zemi, aby přes něj následně vlastní vinou přepadl a zcela zřetelně dopravil míč do sítě rukou. Gól neplatil a Tučňáci se dožadovali červené karty pro brankáře za údajný faul a následného pokutového kopu. K údivu všech přihlížejících nejprve rozhodčí opravdu ukázal kartu (avšak žluté barvy) brankáři, ovšem pak na pokyn asistenta rozhodčího, který byl od souboje pár metrů, svůj verdikt změnil. Žlutou dostal útočník za úmyslnou hru rukou a kopal se nepřímý kop proti Tučňákům. To zapříčinilo další vlnu urážek směrem k rozhodčímu a klucí už v duchu začali vymýšlet sáhodlouhý protest, který sepíšou do zápisu..

To také po skončení utkání (které Anton aus Tirol díky jediné brance vyhráli) udělali. Ovšem trošku si upravili verzi. Protest se vztahoval k !!odvolanému gólu!! a fňukání bylo zakončeno tím, že nebyl vyloučen hráč s číslem 2. Coby nezávislý, objektivní (jak jinak) divák mám k tomu několik poznámek.

Jednak je třeba se pozastavit nad tím, že Tučňáci chtějí uznat gól po dopravení balonu do sítě rukou. Boží?






Druhá a ještě zásadnější věc je, že rozhodčí gól neodvolal, protože branku ani neuznal.. Zprvu ukázal k pomyslnému puntíku pokutového kopu, načež po konzultaci s asistentem svůj verdikt opravil (čili NIC proti pravidlům) a zprvu udělenou žlutou kartu pro brankáře změnil v žlutý kartonek pro hostujícího útočníka. Do zahájení hry hlavní rozhodčí MŮŽE dle PRAVIDEL změnit své rozhodnutí. Po zahrání hry již nikoliv. Ovšem tady byla hra stále přerušená. Jak je možné, že novinář, který je zaměstnancem nejčtenějšího SPORTOVNÍHO deníku, novinář, který se SPECIALIZUJE na fotbal a je vlastníkem nejvyšší trenérské licence, nezná pravidla? V Hanspaulské soutěži platí v zásadě stejná jako pro velký fotbal, samozřejmě jsou tam určité odlišnosti, ale týká se to především střídání (které paradoxně Tučňáci také neznají, jak jinak si vysvětlit jejich nářky kvůli střídání „Antonů“ v přerušené hře, navíc řádně a nahlas oznámené), zahrávání přímých kopů (vzdálenost protivníka od míče) atd.

Další stížnost se vztahovala na hráče č.2, který (dle názoru hráčů Tučňáků) neměl dohrát zápas. Nejspíš je to takový menší zvyk z Gambrinus ligy, kde dvojku nosí nejmenovaný hráč, pro kterého se žádá červená snad v každém zápase, někteří by ji nejraději uplatňovali i na tréninku.. Pravdou zůstává, že náš hráč (Anton č. 2) se provinil leda tak tím, že si přišel zahrát fotbal a ne se koukat, jak kolem něj pobíhají hráči s balonem…

Byl to vskutku zajímavý mač Veteránské ligy, ve kterém se radovalo šťastnější mužstvo. Ačkoliv nejen opticky, ale i počtem vyložených brankových příležitostí, byl lepší tým Tučňáků, přijmu náročnost bodování Sportu a hostujícímu týmu jako celku uděluji známku 4, přičemž Pavel Hartman ode mě schytává 2. Proč tato známka? Důvod je prostý! Tento novinář je hráč, který v minulosti působil na vysoké úrovni, hráč, od kterého se čekají rozhodující góly. No a protože žádný nedal a má potenciál předvádět daleko lepší výkony, nic jiného než dvojku čekat nemůže. Ostatně tuto definici udělování známek mají i v nejčtenějším sportovním deníku. Alespoň takto to bylo vysvětleno pisateli v Dopisu týdne, proč například Zeman měl v zápase horší známku, než ve stejném zápase Trousil, který se přimotal do dvou gólů. Zkrátka od Zemana se čeká víc a i když zahrál dobře, bylo to pod jeho úroveň, tím pádem si vyšší známku nezaslouží. Jasný jak facka, logika nechybí.


Jana Rejžková
autorka je odborník