Nejen Spartičkou živ je člověk, a tak nastal čas vyrazit na místo, kde fotbal dělají nejlépe – do anglické Premier League. Od kamarádů jsem k narozeninám dostal lístek na Arsenal proti West Hamu, což byl pro mě splněný sen, protože na Emirates Stadium jsem ještě nikdy nebyl. Navíc se jednalo o prestižní londýnské derby, které slibovalo skvělou atmosféru. Nakonec ale nezůstalo jen u toho. S kamarádem jsme stihli tři zápasy Premier League, dvě prohlídky stadionu, vykoupit fanshopy, podívat se na nějaké památky, cestovat mezi Manchesterem a Londýnem tam i zpět a pořádné zmatky na letišti, kde jsme nakonec museli přenocovat. Byly to vysilující čtyři dny, které neměly blahodárný vliv na naše bankovní konta, ale stálo to za to!

Ale pěkně popořádku. Po příletu do Manchesteru a absolvování povinné karantény do výsledku místního PCR testu jsme jako první vyrazili k Old Trafford, stadionu Manchesteru United, který byl postaven už před více než sto lety. Zvenku nevypadá úplně moderně a neřekl bych do něj, že se jedná o jeden z nejvelkolepějších svatostánků na světě. Ale následná prohlídka mě vyvedla z omylu. Už od první chvíle na člověka dýchne atmosféra historicky nejúspěšnějšího klubu v Anglii.

K United jsem vždy měl neutrální postoj. Nikdy nepatřili mezi mé oblíbené ani neoblíbené kluby, ale jejich stadion mě fakt bavil. Asi největším zážitkem pro mě byl vstup do hráčské šatny, kde jsem si sedl na místo Cristiana Ronalda (pro mě nejlepšího hráče fotbalové historie). Musel jsem si na to ale vyčekat frontu, protože zde se chtěl vyfotit úplně každý, kdo na prohlídku dorazil, a nejednalo se zdaleka jen o fanoušky Rudých ďáblů.

Další věcí, která mě překvapila (a dost možná hodně z vás ne), že hráči při domácích zápasech Manchesteru United nastupují z rohu hřiště. Vždycky jsem měl za to, že vstup na hrací plochu je jen zprostředka a nikdy jsem si nevšiml, že by tomu bylo jinak. Asi budu muset na tyhle drobnosti začít dávat větší pozor, protože kamarád mě následně ujistil, že to není nic netradičního. Při pohledu na tribuny uvnitř stadionu bych ale rozhodně neřekl, že se sem vejde 76 tisíc lidí, což je oficiální kapacita stadionu. Alespoň při porovnání s ostatními stadiony, které jsme následující dny navštívili, ale zdání klame. Nicméně zevnitř to vypadá opravdu moc pěkně a mrzí mě, že nám náš výlet nevyšel na žádný z domácích zápasů tohoto klubu. Nicméně v této době byli hráči United stejně v covidové karanténě, tak by to nevyšlo tak jako tak.

Na zápas Manchesteru jsme se ale nakonec dostali, ale jednalo se o jejich hlavního konkurenta – City. Tento tým opravdu nemám rád od doby, co jej koupili miliardáři se Spojených arabských emirátů a udělali z něj úspěšný klub jen díky penězům. Navíc zpočátku na peníze „utáhli“ hned několik hráčů z Arsenalu, čímž můj oblíbený klub výrazně oslabili. O tomto klubu „bez tradice“ kolují zvěsti, že nemají mnoho opravdových fanoušků, takže jsem měl trochu obavy, jaká při zápase bude atmosféra a zajímalo mě, kolik na utkání proti Leedsu, což není zrovna atraktivní soupeř, dorazí lidí.

Manchester City - pro fanoušky maximum

A řeknu vám, je to úplně jiný svět, než na který jsme zvyklí v České republice. Určitě tím neobjevuji Ameriku, ale když to člověk vidí na vlastní oči, je ten zážitek ještě daleko intenzivnější. Ke stadionu jsme dorazili asi hodinu a půl před zápasem a odehrávala se tam show. Stánky s jídlem, naživo hrála nějaká místní kapela. Pobíhaly tam usměvavé slečny, které byly velmi ochotné, když někdo chtěl vyfotit, a především se mi nejvíce líbil místní fanshop. Když nepočítám obchod pro fanoušky Arsenalu, kde prostě nedokážu být objektivní, tak žádný lepší než ten u Etihad Stadium jsem nikdy neviděl. Být jejich příznivcem, tak jsem si jist, že tam nechám hodně moc peněz. Takhle jsem si musel naštěstí vystačit jen s magnetem na lednici, protože nic s jejich logem bych v životě nevzal na sebe :)

Možná ještě více jsem byl nadšený po samotném vstupu na stadion. V životě jsem na fotbale neseděl na pohodlnější sedačce než při utkání Manchesteru City. A to jsme rozhodně nebyli v žádné VIP zóně. Připadal jsem si jak v kině. Navíc jsem měl před sebou spoustu prostoru na nohy, takže opravdový luxus. Skvělou podívanou bylo i samotné utkání, kdy domácí nasázeli do sítě Leedsu hned sedm kousků, ale je pravdou, že jim to soupeř velmi usnadnil svým děsuplným bráněním. Ale sledovat lehkost a milimetrovou přesnost, s jakou svěřenci trenéra Guardioly kombinují, bylo pastvou pro oči. Velmi příjemně mě také překvapilo, že i přes velmi nepříznivý vývoj zápasu vydrželi fanoušci Leedsu fandit až do samého konce. A že jich dorazilo opravdu hodně. Manchester City žádný svůj kotel fanoušků neměl, nebo jsem si alespoň nevšiml, kde by měl být. Fandění se střídavě ozývalo z různých částí stadionu.

Na druhý den jsme už měli naplánovaný přesun do Londýna. Z Manchesteru to trvá autobusem skoro šest hodin, takže žádná sranda. Po příjezdu do hlavního města Anglie jsme už jen stihli check-in na hotelu a pak hurá na Emirates Stadium, což byl pro mě pochopitelně hlavní vrchol našeho výletu. Arsenal jsem naživo viděl hrát pouze dvakrát. Poprvé v roce 2005 proti Spartě, kdy díky dvěma gólům Thierryho Henryho vyhrál 2:0. Tenkrát jsem k tomuto klubu neměl ještě vůbec žádný vztah, ale jeho hra se mi líbila, tak možná zde se začala má láska k Arsenalu probouzet. Podruhé jsem na vlastní oči vyrazil na zápas The Gunners do Mnichova proti Bayernu v osmifinálové odvetě Ligy mistrů před sedmi lety. Remíza 1:1 na postup sice nestačila, ale cenný výsledek proti silnému soupeři, který v soutěži vypadl až v semifinále.

Výhra Arsenalu s červeným bonusem

Při mých účastech tak byl Arsenal neporažený a doufal jsem, že se tato série prodlouží. Soupeř nebyl nejsnadnější. West Ham hraje poslední dva roky velmi dobře a v letošní sezoně už dokázal porazit oba Manchestery, Chelsea a Liverpool. V případě výhry se ale Arsenal mohl dostat na čtvrté místo, které by na konci sezony zaručovalo vytouženou Ligu mistrů, kterou už klub mnoho let nehrál. Ještě dvacet minut před zápasem bylo na tribunách spoustu volných míst a nebyl jsem si úplně jist, jestli se stadion zaplní, ale nakonec se ukázalo, že všichni byli ještě v útrobách nebo venku, a tak z toho byla velmi pěkná návštěva.

Seděli jsme ve druhém patře za brankou, na kterou prvním poločase útočil Arsenal. Pod námi byl kotel fanoušků West Hamu, z čehož jsem neměl úplně radost, ale co se dá dělat. V první půli si Arsenal vytvořil několik slušných šancí a závarů ve vápně, ale gól z toho bohužel nebyl. O přestávce jsme dostali pivo, které bylo ke vstupence zdarma, ale to se opravdu nedalo pít. Tomu anglickému zvyku točit tento lahodný nápoj bez pěny vážně nerozumím, ale s chutí piva to nemělo vážně nic společného.

Druhý poločas už byl ze strany Arsenalu podstatně efektivnější, když se už po třech minutách dostal do vedení. Musím se ale přiznat, že jsem tento gól skoro prošvihl, protože jsem se zcela výjimečně věnoval něčemu jinému, ale naštěstí jsem včas stihl kouknout správným směrem :) Za West Ham do utkání nastoupili dvě čeští hráči, Tomáš Souček a Vladimír Coufal, ale pro druhého jmenovaného utkání předčasně skončilo po sedmdesáti minutách po faulu na Lacazetta. K dočasnému vedení bylo vyloučení mého neoblíbence Coufala velmi příjemným bonusem. Arsenal na konci zápasu přidal ještě druhý gól, a tak se po velmi dobrém výkonu radoval ze zasloužené výhry 2:0. A já s ním.

Fanshop Arsenalu - ráj na zemi

Jedinou kaňkou na tomto zápase bylo pro mě nepříliš pochopitelné chování pořadatelské služby na naší tribuně. Přímo před námi seděl fanoušek, který měl na kšiltovce miniaturní nápis v podobě jména soupeře. Jeden ze stewardů za ním přišel a poprosil ho, aby si čepici sundal, protože kdekoli mimo sektor hostí ji mít nemůže. To mi přišlo zvláštní, ale zase se tím asi dá předcházet rozbrojům mezi fanoušky a před utkáním to nikoho neruší. Ale ti dva blázni ve vestách tam běhali soustavně celý zápas a neustále něco s někým řešili. Jelikož jsme seděli hned v uličce, tak nám neustále clonili ve výhledu a nebylo to vůbec příjemné. Zajímalo by mě, jestli to takhle funguje všude, nebo jsme měli jen smůlu na špatný sektor. Každopádně fantastický zážitek mi to ani náhodou nezkazilo a už se nemůžu dočkat, až vyrazím na zápas Arsenalu znovu.

Po utkání jsme měli v plánu odjíždět metrem z Holloway Road, což je nejbližší zastávka od stadionu, ale po příchodu k ní jsme zjistili, že dočasně asi na dvě hodiny uzavřena. Vydedukovali jsme, že to je z důvodu, aby se tam po utkání najednou nenacpalo všech 60 tisíc lidí, kteří na stadionu byli, protože by se tam zcela jistě ušlapali. O metru v Londýně na chvíli zůstanu. Na některých linkách a zastávkách jsou velmi úzké chodby, taktéž je šíleně málo místa v soupravách metra. Hrubým odhadem jsou tak o třetinu užší než pražské metro, takže lidé tam jsou namačkaní jak sardinky. Když k tomu připočtu, že spoustu lidí zde kašle na respirátory v MHD (hlavně teda v Manchesteru, v Londýně to tak hrozné nebylo), nelze se divit, že počty nakažených mají takové, jaké mají. Pro omikron úplný ráj. A v ranní špičce bych do práce v těchto úzkých prostorách taky spěchat nechtěl.

Ale pryč od tématu koronaviru, toho si dostatečně užijeme na jiných serverech. Zápasem pro mě Arsenal pochopitelně neskončil. Druhý den jsme vyrazili k Emirates Stadium znovu. Tentokrát nás čekal nákup ve fashopu a prohlídka stadion. V klubovém obchodě jsem si připadal jak hladový u švédských stolů pětihvězdičkového hotelu. Všechno jsem musel mít. Když jsem byl v Londýně před devíti lety, odvezl jsem si pouze mikinu, ale nyní jsem to vzal pořádně zhurta a myslím, že jsem klubu pěkně přispěl na nějakou hráčskou posilu v zimním přestupovém období :)

Následná prohlídka stadionu také stála za to. Podívali jsme se do Diamond Clubu, což jsou prostory, kde utkání sledují ty největší celebrity ze světa showbussinesu, majitelé klubu a další vysoce postavené osobnosti. Z těchto míst je údajně nejlepší výhled na hřiště během zápasu a z toho, co jsem viděl, musím dát za pravdu. Dále jsme se podívali do hráčských šaten, regeneračních místností a možný jsme měli i vstup i do kanceláře Mikela Artety, která je přímo naproti šatny domácích. Na konci prohlídky pak bylo možno se vyfotit i s trofejí pro vítěze FA Cupu před zelenou stěnou. Co z toho vznikne, jsem se dozvěděl o chvíli později. Je možno si zakoupit pět listů „klubových novin“, kde vás představí jako novou posilu Arsenalu. Za těchto pár papírů plus desky, do kterých jsou zabalené, si účtují 35 liber. Celkem pálka, ale bylo to fantasticky zpracované a super nápad a kdo jsem já, abych takové parádě odolal :)

Výhodněji na Chelsea

S taškou narvanou suvenýry a hlavou plnou zážitků jsme se přesunuli na hotel a pomalu se začali přesouvat na večerní program, kterým měl být zápas Chelsea proti Evertonu. Lístky na toto utkání jsme nakoupili až během autobusové cesty z Manchesteru do Londýna přes jednu společnost, která organizuje fotbalové zájezdy. Původně nám nabídli lístky s předzápasovým rautem a programem k utkání za 5 200 Kč, na což jsme jim odepsali, že tolik vážně k dispozici nemáme a můžeme si dovolit nějaký lístek za maximálně 3 000 Kč, tak kdyby se něco našlo, byli bychom rádi. Ani ne za půl hodiny přišla odpověď, že nám teda ty stejné lístky za tuto cenu prodají. Tím jsme ušetřili poměrně dost peněz a litovali, že jsme tu cenovou laťku nestlačili ještě o kousek níže.

Ještě před utkáním jsme měli sraz s kamarádkou, která žije v Londýně. Prošli se pro Trafalgarském náměstí, povečeřeli pancaky s nutellou na vánočních trzích, které se v Čechách pomalu stávají cizím slovem a vyrazili na Stanford Bridge. Těšili jsme se na to tříchodové menu, ale až po průchodu turniketem jsme zjistili, že jej dostaneme v hotelu, který je vedle stadionu. Jelikož bychom se už se stejným lístkem na tribunu znovu nedostali, museli jsme si vykomunikovat, aby nám vytiskli nové lístky, což se nakonec podařilo a my si mohli dát druhou večeři. V jídelní místnosti byla také hlava na hlavě, aby také ne, když zde bylo na výběr zdarma nepřeberné množství jídla. Pouze za pivo se muselo platit. Nutno podotknout, že chmelový mok zde byl podstatně chutnější než na Arsenalu.

S plnými žaludky jsme se přesunuli na místo utkání, kde Chelsea měla v prvním poločase velký tlak, ale ani jednu z vyložených šancí nedokázala využít. Smůlu prolomila až dvacet minut před koncem, ale Evertonu se podařilo o chvíli později z ojedinělé standardky vyrovnat a remízou 1:1 utkání také skončilo. Seděli jsme kousek od kotle Evertonu a zaujalo mě, jací to jsou fanatici. I přesto, že jejich tým hrál vyloženě tužku, nepřetržitě fandili a když vstřelili gól, což bylo u branky, kde se nacházeli, strhlo se mezi nimi vyloženě šílenství. Při současné formě Evertonu nakonec museli být s bodem na Stanford Bridge jistě spokojeni.

Šílenství na letišti

V pátek už nastal čas odjezdu. Jelikož nás čekala zase několikahodinová cesta do Manchesteru, museli jsme vyrazit z anglické metropole už v 11:30. Autobus se ale zasekl v zácpě na dálnici, a tak jsme vystoupili už ve Warringtonu a k letišti dojeli vlakem. Tam se ale začaly dít věci!
Šokovaně jsme sledovali, jak ke vstupu do odletové haly vede fronta, která se táhne přes celé letiště a vůbec se nehýbe. Nám do odletu zbývala asi hodina a půl, takže jsme věděli, že pokud se nestane zázrak, tak prostě neodletíme. Nicméně jsme časem zjistili, že stejný problém jako my mají i všichni ostatní, kteří v tom obrovském balíku lidí stojí. Balíku lidí, který se ani trochu nehýbe.

Postupem času jsme zjišťovali, že ta fronta je ještě delší, než jsme si původně mysleli. Průběžně nás hystericky předbíhali lidé, kterým na letišti hlásili, že mají poslední možnost, aby nastoupili do letadla. O našem letu za celou dobu nepadlo ani slovo. Před námi i za námi jsme slyšeli češtinu, takže nám bylo jasné, že v tom ani zdaleka nejsme sami. Do toho stewardi všechny uklidňovali, že skutečně nemá cenu předbíhat, protože letadla čekají. To nás uklidnilo. Už nám bylo jedno, jestli odletíme s dvouhodinovým zpožděním. Hlavně, abychom odletěli. Když jsme se asi po dvou a půl hodinách konečně dostali k rentgenu, kterým jsme úspěšně prošli, zamířili jsme na místo odletu.

Tam nás čekalo velmi nepříjemné překvapení. Letadlo sice pořád stálo na svém místě, ale již nebylo možné se do něj dostat. V okolí nebyl vůbec nikdo, kdo by nám mohl sdělit nějaké informace. Postupně nás tam čekalo asi dvacet ze stejného letu. Nikdo nic nevěděl. Místní security a stewardi nás odkazovali na někoho z Ryan Air, ale bylo nemožné kohokoli kontaktovat. Mezitím, co jsem pobíhal po hale a hledal někoho kompetentního, kdo by mi řekl víc, letadlo odletělo. Bez všech těch desítek lidí, které čekaly několik hodin ve frontě.

Následně jsme čekali více než hodinu, aby k nám přišel někdo z Ryan Air a řekl, co s námi bude dál. Nakonec jsme se dočkali a vyvedli nás pryč z odletového prostoru, protože pro příští let bylo potřeba, abychom ten kolotoč absolvovali znovu. Z počáteční frustrace a rozčílení jsme se začali celé situaci smát, jak bizarní to je. Jelikož do Prahy napřímo nic neletělo ani následující den, koupili jsme si na šestou ránu letenky do Bratislavy, odkud jsme jeli do Prahy vlakem. Celou noc jsme tak strávili na letišti. Naštěstí jsme se tam skamarádili i s dalšími Čechy, kteří měli stejný osud jako my a čekání na nový spoj tak uteklo velmi rychle a příjemně.

I přes nepříjemnosti na letišti ale celý výlet hodnotím velmi kladně a moc jsem si ho užil. Navíc jsme měli kliku, že za celou dobu vůbec nepršelo, což je pro Anglii netypické. Pokud jste ještě nebyli na fotbale v Premier League, tak vřele doporučuji. Já si to rád zase někdy zopakuji, ale asi s jiným kamarádem, protože ten prohlásil, že po těchto mimofotbalových zkušenostech už do Anglie nikdy nepáchne :)

Martas007