Andrej byl králem komiků naší fotbalové scény a od doby Pepiho Bicana suverénně největší legendou celé poválečné fotbalové éry. Snad jen Tonda Panenka se později těm dvěma přiblížil. Když se onoho jarního odpoledne roku 1960 Andrej poprvé objevil ve sparťanském dresu na letenském trávníku, obecenstvo nevycházelo z údivu. Fotbalistu s tak podivným, ale na první pohled účelným herním projevem, žádný z nás do té doby nikde neviděl. Těm, kteří ho nepamatují, se to jen těžko popisuje.

Andrej byl vysoké, podivně ohnuté postavy s neméně podivnou klátivou chůzí, která si i při větším zrychlení zachovávala svůj charakteristický neobvyklý styl a jen těžko se dala nazvat během (však si pro tuto svou vlastnost vysloužil u sparťanského publika přezdívku Hajaja). Na jeho tváři vynikal dlouhý cyranovský nos, který jakoby neustále slídil po hřišti a cosi hledal. Pozorný pozorovatel by si všiml i dopředu bojovně vytrčené brady. Nejvíc ze všeho ovšem Kvašňáka charakterizoval jeho věčný šibalský úsměv, čertovský plamínek v očích a potom gesta - rozmáchlá gesta údivu, nechápavosti, ublíženosti, pohoršení, křivdy... Andrej byl herec světového formátu - klaun moliérovského typu, Cid, Cyrano i Don Quijote fotbalové scény. Přivřu-li oči, dodnes ho vidím před sebou v jeho snad nejtypičtějším postoji jako aktéra typické scény:

Stojí na hranici trestného území soupeře se široce rozpaženýma dlouhatánskýma rukama, jeho silueta připomíná ukřižovaného Krista na hoře Olivetské, a tázavým pohledem se dívá na rozhodčího. Jeho tvář má dotčený až ublížený výraz, koutkem oka však již věcně sleduje míč, který bude za chvíli sám rozehrávat po právě odpískaném faulu. Tato scéna je často opakovaným vyústěním děje, pro který on sám psal scénář, sám ho režíroval i hrál a byl mu i maskérem a choreografem...

Andrej měl ve Spartě také roli, kterou prozrazovala jedna z jeho mnoha přezdívek - Šéf. Ano, Andrej byl na Spartě šéfem se vším, co k tomu patří - jeho přirozená autorita ho k tomu prostě předurčovala. Respektovali ho spoluhráči, funkcionáři i trenér. Jeho slovo platilo všude a k jeho cti lze říci, že toho nezneužíval, ba naopak - často využíval k podpoře dobré věci. Dílčí výhody, které mu z této neoficiální funkce plynuly, nebyly zas až tak velké, aby mu je někdo záviděl. Vědělo se, že je finančně lépe ohodnocen než ostatní, ale to by si bezpochyby zasloužil i bez šéfování - jako klíčový a nepostradatelný hráč Sparty. Vědělo se, že on jediný může před trenérem veřejně kouřit a popíjet pivo, což bylo ostatním zakázáno. Ostatní hráči to prý ale bez výjimky brali jako přiměřenou a spravedlivou výsadu svého stařešiny a šéfa. (Výše uvedené informace mi poskytoval přítel, který měl možnost dlouhodobě pozorovat život ve sparťanském "depu" během tehdejších pravidelných soustředění Sparty ve Kbelích. Věrohodnost a pravdivost těchto informací je, doufám, zaručena vážností postavení přítele, který byl po sametovce dlouho v Kbelích starostou.)

Všechny zmíněné Andrejovy vlastnosti však stále nevystihují jádro jeho osobnosti a nejsou zdaleka jeho hlavní charakteristikou. Jeho mimořádnost byla totiž dána něčím jiným - uměním ovlivnit a podmanit si okolí. Spoluhráče i protihráče, diváky i rozhodčí. Upadl jak dlouhý tak široký dva metry před velkým vápnem, letěl vzduchem jako obrovský netopýr hlavou napřed a dopadl někam mezi malé vápno a branku soupeře. Ihned po dopadu zvedl hlavu a jeho tázavý a vyčítavý pohled se obrátil směrem k rozhodčímu. Ten většinou téměř bez přemýšlení odpískal desítku. Teprve když se očekáváním na chvíli ztichlé tribuny rozesmály a protihráči začali zoufale protestovat, uvědomil si, že naletěl. Na odvolání pochybného verdiktu už ale bylo pozdě. O pár měsíců později pak v úplně jiném utkání tentýž soudce zbaštil Andreji Kvašňákovi tutéž fintu znovu... Kvašňák jako velký mág ovládal myšlenky a city všech účastníků fotbalového dramatu. Stačilo mu málo k tomu, aby rozesmál publikum, znervóznil soupeře, zmátl rozhodčí a vyhecoval spoluhráče. To bylo to hlavní, bez čeho by nebyl Kvašňák Kvašňákem v těch krásných dobách, kdy na Letné v pomyslné roli impresária dělal hru, divadlo i ... Spartu.

Kromě výše uvedených dovedností byl, jaksi mimoděk, také výborným fotbalistou (konečně jsme se k tomu dostali!) - typickým představitelem hráče, kterému se v pozdějších dobách začalo říkal špílmachr. Měl nenapodobitelné vedení míče, při němž jakoby celý míč svým dlouhým tělem zavalil a obtočil. Soupeř se mu k tělu přes jeho dlouhatánské nohy a umně vytrčený zadek jednoduše a prostě dostat nemohl. Měl neuvěřitelně přesné krátké i dlouhé přihrávky, při kterých navíc uděloval míči takovou rotaci, která napomáhala spoluhráči a vadila protihráči. V oboru střelby ovládal jak táhlé "jedovky" z dálky, tak i šikovné technické dorážečky z blízka. Hlavou přihrával i střílel branky. Penalty proměňoval neomylnou placírkou, zeď obstřeloval zrádnou šajtlí, brankáře přehazoval neomylným obloučkem hlavou či nohou (nártem nebo jemným bodlem). Největší z jeho fotbalových dovedností však byla schopnost improvizace. Tehdy se tomu říkalo jednoduše - "fotbalový vtip". Kdosi z novinářů o Andrejovi napsal, že kdyby měla herní situace devět možných řešení, Andrej by vymyslel desáté a ... nejlepší. Souhlasím s tou paralelou nadšeně a bezvýhradně. Je trefná a pravdivá. Andrej zaháněl z fotbalových hřišť stereotyp a nudu. Způsoboval to jeho talent, fotbalová inteligence i osobní šarm a humor. Byl prostě fotbalový génius, kterých se narodí jen pár za celé století. Nenapadá mě nic, co by snad Andrej, jistěže výhradně ve své osobité interpretaci, neuměl. Uměl všechno, ale v jeho provedení to vypadalo strašně. Bylo to nevídaně účinné, ale napohled jaksi neohrabané a nefotbalové. Lidé se jeho kouskům smáli a současně z nich byli u vytržení a jásali obdivem.

Jeho nejoblíbenějším spoluhráčem byl Mašek. Ten totiž rozuměl všem jeho neobvyklým nápadům a běžel vždy tam, kde ho Kvašňák potřeboval mít. Z Andrejových nahrávek dával Venca fůru gólů. Sparťanský národ je oba za to miloval. Vydrželo jim to téměř deset společných krásných nezapomenutelných let... Andrejem nejčastěji zesměšňovaným a ponižovaným soupeřem byl sám velký slavný internacionál a sympaťák Sváťa Pluskal. Měl hned dvě smůly - jednak byl symbolem všemi námi nenáviděné Dukly a jednak mu na Andreje vůbec nevycházely jeho pověstné skluzy, které sám objevil a které ho proslavily po celém světě. Na Andreje si s nimi prostě nepřišel. Andrej si vždy počkal, až Sváťa sklouzne tam, kde si myslel, že se potká s míčem, a bleskurychle mu ho vždy chytře o kousíček dál ukopl. Přitom se nikdy za ním nezapomněl otočit s jízlivým udiveným úsměvem, kterým jakoby se ptal: " Co se děje? Proč se tady, Sváťo, válíš a nehraješ? Vstávaj a hrej! Vždyť fotbal je tak krásný!"

Andrej začal v roce 1960 zářit současně ve Spartě i v národním mužstvu. Sehrál za ně sedmačtyřicet zápasů a vstřelil třináct branek (více než Bican, Vízek, Masopust a jiní). Hned první rok své reprezentační kariéry pomohl k bronzové medaili na ME ve Francii a o další dva roky později ke stříbru na MS v Chile. Všiml si ho tam celý svět a angličtí experti ho zařadili v žebříčku nejlepších hráčů mistrovství dokonce na druhé místo, hned za fenomenálního Garrinchu. Vždycky jsem tvrdil, že Angličané rozumějí fotbalu nejvíc. Andrej, který byl do Chile nominován vlastně až dodatečně, se stal jedním z klíčových hráčů mužstva a jako mladík tam zažil svůj, svým způsobem předčasný absolutní vrchol reprezentační kariéry. Ne však, samozřejmě, její konec. Vydržel v nároďáku ještě dalších osm let (celkově tedy deset) a působil v něm i "na stará kolena", kdy již byl legionářem v zahraničí. V té době se dokonce ještě stal hlavním hrdinou kvalifikace pro MS v Mexiku 1970. Zápas s našimi největšími rivaly – Maďary na Letné doslova a do písmene sám „otočil“, ve slavném dodatečném utkání na neutrální půdě v Marseille jim vstřelil chladnokrevně a neomylně rozhodující gól z penalty a stihl je i hecovat a dráždit v jejich rodném jazyce, který jako rodilý Košičan plynule ovládal. Teprve po našem neúspěšném vystoupení v Mexiku Andrejova reprezentační kariéra definitivně skončila. Cizí hřiště byla Andrejovou doménou, neznámé prostředí ho neděsilo, ale spíše inspirovalo. Exceloval v zahraničí v barvách ČSSR i Sparty. Stal se nejlepším hráčem památného jihoamerického Hexagonalu, na kterém zazářila i celá Sparta, ale i oblíbencem místního publika, stejně jako předtím v Chile 1962 personálu hotelu ve Viňa del Mar, kde byli naši během MS ubytováni. Získal si srdce našich amerických a australských krajanů, které svou hrou i zjevem doslova fascinoval.

Fotbalový národ ho prostě zbožňoval. Sparťané ho milovali, Slávisté a fandové ostatních klubů ho ctili. Nenáviděli ho snad jen někteří z jeho rodáků z Košic, kteří mu dlouho jinak neřekli než "Judáš", neboť mu nemohli odpustit, že opustil rodné Slovensko a zamířil na cizáckou Letnou. Za téměř deset sparťanských ligových let sehrál Andrej 202 zápasů a vstřelil 65 gólů (celkem v lize však 84!). Vzpomíná-li se mezi staršími fandy na sparťanskou historii, je jeho jméno suverénně nejfrekventovanější. Hráči přicházejí a odcházejí. Když však v létě 1969 Andrej odcházel ze Sparty do belgického Mechelenu, bylo nám, jakoby se s jeho odchodem měl zhroutit celý svět. Po posledním zápase oběhl hřiště a posbíral květiny, které jsme mu přinesli. Pak s nimi v náručí ještě dlouho stál a mával před hlavní tribunou. Nejdřív jsme každý potají utíral slzy, ale pak už jsme brečeli nahlas a bez okolků, protože se s tím prostě nedalo nic jiného dělat.

Andrej nám naposledy zamával a zmizel v tunelu před tribunou. Když si na to vzpomenu, brečel bych hned zas. Ještěže ho dodnes na téměř každém ligovém zápase Sparty vídám. Místo rudého dresu nosí sako a není již hráčem, ale jen divákem. Ale věřte mi, vůbec se nezměnil. Je to stále stejný šibal, liška podšitá a všemi mastmi mazaná, klaun, diskutér, bavič a veselá kopa. Člověk, který nemá nepřátel, neboť hrál a žil pro lidi.

Náš Andrej Kvašňák...