Čas občas zplodí genia. A jestliže bych měl někdy mezi těmi fotbalovými vybrat nejtalentovanějšího a nazvat ho sparťanským Mozartem (přísahám, že tuto přezdívku jsem zde uvedl dříve, než mu ji dali jeho obdivovatelé v Dortmundu), pak by to byl jednoznačně Tomášek.

Měl jsem celé roky příležitost sledovat ve Spartě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jeho tatíka Jiřího, dobrého obránce a poctivého dříče. Když jsem pak o mnoho let později - začátkem devadesátých let, zaregistroval, že za Spartu hraje i jeho stejnojmenný synek, šel jsem se na něho na jeden ze zápasů sparťanského Béčka podívat a zjistil, že se potatil. Jeho vzrůst, pohyby a herní styl mi opravdu po letech vybavily tátu. Odchod mladého Jirky do rakouské ligy jsem pak ani nezaregistroval, protože jméno Rosický jsem v sestavě Béčka nacházel v tisku i nadále. Teprve časem mě kdosi poučil, že už nejde o Jiřího, ale o jeho mladšího bratra Tomáše, který přišel do Sparty už jako žáček z pražských Kompresorů.

A pak jsem ho poprvé uviděl nastupovat za Haškovo Áčko a musel se jeho zjevu pousmát. Byl samá ruka a samá noha, do očí mu padala patka vlasů tak, že zpod ní téměř nic nemohl vidět a jeho muší váha jistě nepřesahovala hranici 60 kg. Z plachého pohledu pak šel dojem, že by se nejraději hned sebral a utekl. Bylo to 16. května 1999 na Letné v zápase s Jabloncem. Vyhráli jsme dvěma Sigiho góly 2 : 0 a Tomáš přišel na hřiště za zraněného Soviče už ve 22.minutě. Ničím zvláštním mě a asi ani nikoho jiného neoslnil, i když nic nezkazil a vydržel se silami až do konce.
Ani Haška asi moc nepřesvědčil a tak podzimní ligu začala Sparta bez Tomáše v sestavě. Jenže pak přišlo zářijové utkání s Budějovicemi, ve kterém Tomáš nastoupil už od začátku…

Byla to hra kočky s myší a Sparta v poločase vedla už 5 : 0. Do druhé půle pak už Tomáš nenastoupil - byl vystřídán Liborem Sionkem. Rozhodně však ne proto, že by snad hrál špatně! Subtilní Tomáš totiž během první půle vstřelil dva góly a na zbylých třech se výrazně podílel! Přišlo to jako blesk z čistého nebe a my jsme zírali na plac jako v Jiříkově vidění. Tomáš hrál náhle uvolněně, se vztyčenou hlavou, a všechno, co na hřišti prováděl, bylo líbivé, účelné a oduševnělé. Bylo nám jasné, že se zrodil nový gigant. Asi se toho lekl i sám velký Ivan Hašek a aby se snad hned na začátku Tomáškovi nic zlého nestalo, stáhl ho raději ze hřiště a poslal k mámě domů.
Pak už to všechno šlo jako když hrom bije. Rosického bylo náhle ve všech zápasech plné hřiště a po něm pravidelně i plné noviny. Mluvilo se o něm v ochozech stadionů, v hospodách i v parlamentu. Uchvátil nejprve Čechy a Česko a pak i Evropu. Bylo to krásné, pak nádherné, a nakonec, bohužel, pro nás fanoušky, díky jeho předčasnému odchodu… smutné.

Tomáš získal se Spartou svůj první titul mistra ligy vlastně již na jaře r.1999. V tom ročníku si ovšem zahrál jen třikrát, na hřišti byl všehovšudy celkem nějaké tři hodinky, a tak jeho zásluhy byly opravdu jen malinké. Další ročník - 1999-2000 - odehrál ovšem už od začátku do konce a nechyběl snad v jediném zápase. A ročník poté ? Na podzim nechyběl na hřišti ani minutu, zářil doslova jako meteor a my jsme se těšili, jak krásně rozehraný ročník na jaře dotáhneme pod jeho taktovkou do vítězného cíle. Jenže už před Vánocemi r.2000 přijel do Prahy trenér Borussie Dortmund Sammer…

A tak se stalo, že na jaře r.2001 už Tomáš na letenský stadion nevyběhl a jeho bilance v tuzemské lize a rudém dresu se zastavila na hodnotách – 40 zápasů a 8 gólů, což jsou ve srovnání s bilancí jiných sparťanských legend žalostně nízká čísla. Co naplat, když pro Tomáška byl už tak brzy sparťanský svět malý… Sparta za jeho přestup inkasovala neuvěřitelný balík peněz - dělalo to málem půl miliardy korun a pro klub to znamenalo úplné oddlužení a výmaz všech červených čísel, které do sparťanského účetního deníku zapsali pánové Mach a Rezeš.

Na oslavy dalšího titulu, který pak Sparta na jaře příštího roku získala, ovšem Tomáš rád přijel. Svůj třetí sparťanský pohár mistra ligy pak držel nad hlavou hrdě a svorně s bývalými spoluhráči - vždyť se na jeho zisku svými výkony z předešlého podzimu tak výrazně podílel.
Zajímavá jsou ovšem i čísla o brankách a bodech, kterých Sparta s Tomášem v sestavě v naší lize dosáhla :

Na podzim 1999 - 10 vítězství, 3 remízy a 2 prohry, tedy 33 bodů a skóre 37 : 13, na jaře 2000 – 14 výher a 1 remíza (!!!), tedy 43 bodů a skóre 44 : 10 a na podzim 2000 – 14 výher a 2 prohry (jedna předehrávka), tedy 42 bodů a skóre 41 : 13. Celkem tedy v 46 zápasech 38 výher, 4 remízy a 4 prohry se skóre 122 : 36. Nu, a v kalendářním roce (jediném, který Tomášek odehrál ve Spartě od Nového roku do Silvestra celý) to obnášelo ze 30 zápasů 27 výher, 1 remízu a 2 prohry se skóre 85 : 23 !!!

Co dodat? (Snad jen to, že vedle něho se o to zasloužili i ostatní - to jen aby všechnu smetanu neslízl sám Tomášek…)

V Tomáškově éře ovšem hrávala Sparta také pravidelně Ligu mistrů. A také zde, se svým čerstvým klenotem v sestavě, proklouzla poprvé v historii (v nultém ročníku 91-2, kdy jsem hráli dokonce semifinále, byl totiž zcela jiný hrací systém) ze základní skupiny do osmifinálové! Tu základní skupinu dokonce vyhrála před Girondians Bordeaux a Tomáš v ní doslova exceloval, zejména v zápase proti Spartaku Moskva na Letné (5 : 2). V osmifinálové skupině pak už to bylo horší a zejména debakl 0 : 5 na Nou Camp v Barceloně se asi nikomu ze Sparťanů, včetně Tomáše, nelíbil.

Příštím rokem se už Spartě podobný husarský kousek nepovedl, soupeři v základní skupině byli na její síly (Arsenal Londýn, Lazio Řím a Šachťor Doněck), ale nebyl by to ani Tomášek, aby se přece jen v jednom zápase Evropě nepředvedl. Bylo to v londýnské odvetě s Arsenalem, kdy jsme asi čtvrt hodinky před koncem prohrávali 1 : 4 a obě mužstva už se s tak jednoznačným skóre smířila, myslela na časy budoucí a šetřila se. To se asi Tomáškovi nelíbilo a řekl si, že s tím něco udělá. Vyškrábl anglickému obránci balon, obešel ve vápně tři beky soupeře a slavnému gólmanovi Seamanovi šoupnul míč do protipohybu ke vzdálenější tyči. Byl to šourák, který se sotva dokutálel do sítě. Nejprve bylo ticho převeliké, ale pak tleskali diváci i hráči obou mužstev.

Toto zviditelnění ovšem bylo osudové, jak už bylo výše uvedeno, pro Tomáše, klub i nás – fandy. Pro Tomáše, který tím postoupil do nejvyšších pater evropské společnosti i klub, který za něho vyinkasoval obrovskou částku, to byl osud příjemný. Pro nás fandy to ovšem bylo jen smutné – vždyť naší hvězdičku a miláčka teď vídáme už jenom v televizi při zápasech v bundeslize, evropských pohárech a reprezentaci.

Jak vlastně charakterizovat herní projev Tomáše Rosického? V principu je stále stejný, i když se od doby, kdy poprvé vyběhl na zelený ligový pažit, samozřejmě, výrazně zdokonalil a vytříbil. Tomáš je špičkový špílmachr moderní doby se všemi dovednostmi, které k tomu patří. Je svou hrou podoben stejnou měrou svým dávným bájným předchůdcům (Cruyiff, R.Charlton, Kvašňák, Platini, Scifo aj.) jako svým současníkům (Zidane, Verón, Mendieta, Juninho, Déco aj.). Při srovnání s těmito legendami světového fotbalu i přes svoje mládí obstojí, zatím je asi jen poněkud více nenápadný než oni a chybí mu dosud jejich výsostná vůdcovská autorita.

Míčovou techniku má báječnou, nechybí mu rychlost ani střelba, ale jeho parádními dovednostmi jsou herní přehled a invence. Jestliže se o jiných špílmachrech říká, že se při vedení míče na něj téměř nepotřebují dívat, pak u Tomáše mám pocit, že míč u své nohy ještě nikdy ani nespatřil. On totiž přebírá a zpracovává i velice složité míče se vztyčenou hlavou a po hřišti slídícím zrakem a již dávno před tím, než k němu míč doletí, plánuje budoucí události. Následné nečekané přihrávky pak startují úžasné děje, které by jinak nemohly vzniknout. To už není jen režie hry, ale vymýšlení jejích nových variant - umění a tvorba. Měli bychom si hráče tohoto typu hýčkat, protože ti se ze všech nejvíce podílejí na nepomíjivé přitažlivosti fotbalu a posunují vývoj hry samé stále vpřed.

Tomášek nám, fotbalovým labužníkům, už daroval přehršel nádherných a nezapomenutelných fotbalových chvil. Pro ilustraci vybírám za všechny jen jednu, která se stala v utkání kvalifikace pro MS 2006 proti Finsku. Tomášek dostal od Karla Poborského hezkou přihrávku do běhu, rozhlédl se kolem sebe a náhle vyrazil, až se jeho čupřinatá hlavička natřásala. Když přebíral přihrávku, bylo před ním několik protihráčů i spoluhráčů, ale jeho start a trysk byly tak náhlé a překvapivé, že prošel, aniž by udělal kličku, valem obránců soupeře jako nůž máslem a vzápětí se už k všeobecnému překvapení řítil úplně sám na branku soupeře. Bylo to všechno tak bleskurychlé, neobvyklé a nepochopitelné, že se všem zdálo, že přihlížejí ději z jiného fotbalového světa. A aby toho nebylo dost, Tomášek, který, asi jako jediný z přítomných, měl v tu chvíli situaci pod kontrolou, zahlédl lépe postaveného spoluhráče a poslal mu míč před prázdnotou zející soupeřovu branku. A dlužno říci, že kdyby nebyla na milimetr přesná, asi by autor následující branky (jindy bleskurychle reagující Jan Polák) o míč spíš zakopl než dal gól – vždyť i on prostě musel být v ochromujícím šoku z té božské akce našeho Malého Mozarta.

Dříve mi Tomáš svou fotbalovou genialitou hodně připomínal svého předchůdce v rudém dresu – Pepíčka Jurkanina. Toto srovnávání bylo motivováno stejným mládím, smělými prognózami i obrovskou vlnou popularity, které se jim oběma na začátku kariéry dostalo. Pak jsem si tu ale uvědomil dva velké rozdíly:

Ten první: Pepíček byl možná technicky dokonalejší a dával i více gólů – byl prostě údernou pěstí mužstva, ale Tomášek pro mužstvo znamená víc – je jeho srdcem a mozkem současně.
A ten druhý: Úžasná Pepíčkova forma trvala jen krátký čas, zatímco Tomášek nám, naštěstí, už šestý rok ve všech směrech roste a sílí (i když teď, bohužel, už daleko za našimi humny…).
Pořád mě to nutí psát o něm ve zdrobnělinách, jakoby byl děcko (Tomášek, hvězdička…). Je to tím, že on pořád jako chlapec vypadá, mluví a culí se. V Borussii měl sice krátké období, kdy se nechal ostříhat na ježka a začal se také maličko chovat jako mediální hvězda, ale velice brzy se ke svému původnímu účesu i chování vrátil (k mé velké spokojenosti). Dodnes nevím, komu za to mám poděkovat? Jeho trenéru Sammerovi, který ho udělal kapitánem mužstva a tím ho vlastně k dobrému chování a vystupování přímo vyzval nebo… jeho mamince, která mu pořádně vyčinila… ? Nakonec je to jedno, hlavně, že to dobře dopadlo.

Tomáš žil v Dortmundu nejprve s maminkou a pak i se svou krásnou přítelkyní. Kromě nich tam ale měl a má i velkého kamaráda, také bývalého Sparťana - Honzu Kollera a jde jim to spolu na hřišti a asi i v soukromí báječně. Dokonce už spolu (a s ostatními spoluhráči, kteří k tomu také trochu přispěli) jednou vyhráli celou bundesligu!

Jde jim to tam tak dobře, že si trenér Brückner bez nich hru národního mužstva už ani neumí představit, pozorně je sleduje a zve k utkáním. A tak měl Tomášek na konci r.2005, kdy mu bylo pouhých 25 let, za sebou již pěkných 52 zápasů, ve kterých vstřelil 15 krásných gólů. Doma má i bronz za skvělé představení naší reprezentace na ME 2004 v Portugalsku.

A v letech 2002 a 2003, jen tak mimochodem, získal také titul Nejlepší fotbalista ČR.Jestli mu to půjde stále tak, jako dosud, a dlouho mu to vydrží, pak překoná všechny rekordy ve všech statistikách fotbalu a bude se o něm zpívat po celá desetiletí v písních trubadúrů a minesengrů. Sám mám chuť už nyní takovou nějakou složit…

+++++