Jirka Němec je z Budějic, říká se mu Němej a je to strašně ošklivý chlap. To ovšem nic nemění na tom, že je to jeden z největších sympaťáků a Fotbalistů s velkým F, kteří ve Spartě kdy hráli.
Znali jsme ho již jako mladíčka v dresu druholigových Českých Budějovic, se kterými postoupil do I.ligy v létě roku 1985 a za které hrál ligu po dvě sezóny. Když sympatický jihočeský nováček na jaře 1987 opět sestoupil do II.ligy, Jirkovi se tam moc nechtělo. Naštěstí po něm "chňapla" důstojnická equipa pražské Dukly a Jirka se stěhoval na Julisku. Tam vydržel další tři sezóny, aby se na podzim roku 1990 najednou objevil na Letné.

Pět ligových sezón a dokonce již i dva reprezentační starty byly sice dobrou vizitkou, ale tu nejlepší si psal Jirka hned při svých prvních zápasech v rudém dresu sám. Válel již v Budějovicích i Dukle, ale to, co začal od samého začátku předvádět ve Spartě, to byla prostě pohádka. Okamžitě se stal spoludirigentem a duší sparťanské hry. Bůhví jak to dělal, že se přitom vůbec nepletl pod nohy velícímu kapitánovi Václavovi Němečkovi a jeho činnost mu svými nápady nekazil a nenarušoval. Snad to dělala ta jména : Němec a Němeček, ale ti dva se prostě od první minuty svého společného sparťanského účinkování tak báječně shodli, že byla radost pohledět. Vydal-li se Václav vpřed, Jirka to jistil zezadu a naopak - Jirkovy výlety probíhaly pod přísnou záštitou kapitána mužstva. Doplněni štírkem Martinem Frýdkem vytvořili zčistajasna takové záložní seskupení, že se před nimi třásla nejen celá naše liga, ale málem i celá Evropa. (Na ME 1996 v Anglii pak k tomu "třesení" došlo doopravdy.)

Jirkův styl hry byl a je nejen vysoce užitečný a prospěšný, ale i málokdy vídaný. On totiž neustále vyhledává kontakt s míčem a jakmile ho získá, vodí ho po hřišti tak, že se mu nikdo ze soupeřů nemůže dostat na kůži. Dosahuje toho svou technikou, rychlostí i zvláštním držením těla. Vzdáleně mi tím připomíná Andreje Kvašňáka, i když ten prováděl totéž zcela jinými prostředky (a pohyby). Tento svůj pohyb s míčem zakončuje Jirka většinou přesnou přihrávkou výhodně postavenému spoluhráči. Jenom výjimečně také sám střílí. Jeho akční rádius je nevídaný. Je ho vidět tu v obraně, tu v útoku, tu u pravé a vzápětí u levé postranní čáry, je ho jednoduše a prostě plné hřiště. Rejdí po něm jako vodoměrka po kaluži a nikdy nevíte, kde se v příští chvíli objeví. Někdy to vypadá, že se s míčem moc mazlí a takto zdržuje hru. Mnozí "rádobyznalci" mu tento jeho způsob hry také vyčítají. Ti opravdoví však s nimi nemohou souhlasit. Jak jinak by ho také taková trenérská esa, jako byl Václav Ježek a je Dušan Uhrín mohla vytrvale stavět do základní sestavy národního mužstva proti soupeřům rozdílných herních stylů?

Jirkovo zpomalování akcí je totiž ve skutečnosti jen zdánlivé. Pokud vidí volného spoluhráče v pohybu k soupeřově brance, můžete vzít jed na to, že mu okamžitě přihraje. V ostatních případech vede míč sám. Je to vždy, kdy je přesvědčen, že by přihrávkou nic neurychlil, ale naopak riskoval ztrátu míče. Můžete mi věřit, že Jirkův geniální fotbalový cit mu umožňuje tyto dvě herní varianty téměř bezchybně rozlišovat. Budete-li ho pozorně pozorovat, jistě si všimnete, že má věci pod kontrolou.

Jirka vyniká v obou svých základních profesích: ve vedení míče a přihrávkách. Ty jsou v jeho podání vtipné, přesné a dobře promyšlené. Je radost si na ně nabíhat a střílet z nich góly.
Střelba je ovšem Jirkovou osobní slabinou. Vzpomínám si všehovšudy jen na tři góly, které dal. Shodou okolností ale stály všechny za to. První z nich vstřelil svému bývalému klubu - Dukle na Julisce v důležitém ligovém utkání na jaře 1991. Na hranici velkého vápna uprostřed houštiny těl trefil padající a rotující vysoký míč volejem ze vzduchu a navíc z otočky. Byl z toho gól, za který by se nemusel stydět ani Pelé. Mám však takový pocit, že Jirka ani nevěděl jak se to celé semlelo... Druhý dal v Lize mistrů glasgowským Rangerům na Letné. Kopl do míče z pravé strany trestného území téměř od brankové lajny. Zdálo se, že centruje, jenže míč mu nějak divně sklouzl po noze a po dráze "padajícího listu" doplachtil za záda překvapeného brankáře soupeře. Sparta tím gólem vyhrála 1 : 0 a šťastný Jirka se po zápase novinářům přiznal, že to tak kopnout původně vůbec nechtěl... Třetí gól však padl ve shodě s Jirkovým přáním a byl typicky jeho. Dal ho v poslední minutě pohárového utkání s Bohémkou na jejím hřišti v "Dolíčku" za nerozhodného stavu 0 : 0 a jeho obětí se stal starý zkušený harcovník Juraj Šimurka v brance soupeře. Ten měl na kopačce míč a v očekávání závěrečného hvizdu píšťalky rozhodčího a následovného penaltového rozstřelu (na který se asi moc těšil) si s ním pohrával a střádal tak poslední sekundy. Přitom si však nevšiml, že se mu Jirka mezitím rafinovaně vplížil za záda. V nestřežený okamžik pak náhle přiskočil, Jurajovi míč ukopl a šourákem poslal do sítě. Kdyby měl Juraj nějaké vlasy, jistě by si je všechny v tu chvíli vyrval.

Dalším Jirkovým handicapem bývaly nervy. Ba co dím - žalostně pocuchaná nervová soustava. Nebylo snad zápasu, kdy by se nerozčiloval na rozhodčího, neřečnil a nebyl uražený. Není divu, že v lize býval velkým sběratelem žlutých karet. My, fandové, jsme si na to za čas zvykli a přijímali to s úsměvem. Jenže to mělo, bohužel, i svou zápornou stránku. Jirka pro ty žluté karty často v sestavě nuceně chyběl. V době svého zahraničního působení se však tohoto svého neduhu téměř beze zbytku zbavil. Soudím, že to měla na svědomí hlavně velká přísnost jeho zahraničních chlebodárců.

Za národní mužstvo sehrál 84 zápasů a byl téměř u všeho důležitého, co se po MS 1990 (tam byl sice také, ale jen jako nehrající náhradník) v našem fotbale stalo. V utkáních na hřištích silných soupeřů patřil vždy k našim nejlepším a soupeře svým dlouhým voděním míče dováděl k šílenství a k neprozřetelným faulům. Důkazem toho byla např. utkání v Rumunsku v kvalifikaci na MS 1994 a v Norsku v kvalifikaci na ME 1996. Na slavném ME 1996 pak ještě překročil svůj, i tak už dlouhatánský, stín. O jeho tamní hře nelze hovořit jinak než v superlativech. Stal se jedním z hlavních hrdinů skvostného úspěchu našeho "malého českého" fotbalu na hrdé půdě Albionu. Dostal se dokonce i do několika výběrů nejlepších hráčů šampionátu.

I doma bývá Jirka v posledních letech odborníky hodnocen vysoko a pravidelně se umisťuje na nejvyšších místech v anketě o nejlepšího fotbalistu roku. Co se týká jeho tuzemské ligové kariéry, nemůže být pochyb o tom, že ve Spartě zažil (ostatně jako mnoho jiných) své nejlepší roky. Za tři sezóny se s ní stal dvakrát mistrem ligy a zažil tu i onu velkou slávu v Lize mistrů v sezóně 1991-92, o které se dosud mluví jako o největším poválečném úspěchu Sparty. Zdobí ho 83 ligových startů a šest gólů v rudém dresu. Od léta 1993 válčil jako legionář v barvách německého Schalke O4 a spolu se svým krajanem Radoslavem Látalem tam patří k nejlepším. Jenže z každého novinářského interview s ním je zřejmé, jak se mu tam stýská. Po domově, po báječné letenské partě a fotbalové atmosféře a... nejvíc asi po rudém dresu Sparty. Nikdy si neodpustí poznámku, že by se jednou rád do Sparty vrátil. Měli bychom mu vyhovět.

A ještě k té jeho "ošklivosti". Vlastně ho tak zařadila jen moje dcera, která se jinak na fotbal nedívá a zahlédla ho v televizi přes moje záda zcela náhodně. Jirkův zjev ji však úplně ohromil, ba zmrazil a ona se zastavila před obrazovkou, dlouho ho pozorovala a vrtěla hlavou. Pak rozhodně pravila: "To je strašně vošklivej chlap!", otočila se a odešla. Prohlížel jsem si Jirku a nic nechápal. Upocené a slepené vlasy mu visely přes oči a zablácené trenýrky mu plandaly téměř až ke kotníkům. Na křivých nohách měl spuštěné štulpny a na ohnutá záda se mu lepilo propocené triko. Ostrý nos v podivně zkřivené tváři mu dodával zarputilého výrazu. Co chvíli si chraplavě odplivl a vysmrkal se do rukávu.

Podle mně byl v té chvíli krásný.

A tak se mu tímto omlouvám za pokřivený vkus své vlastní dcery.