A máme tady další díl listování na stránkách Spartaklubu, „Občasníku velké rodiny přátel slavného klubu“. Dříve narození jistě ví, o čem je řeč, pro mladší snad jen to, že ho vydával stejnojmenný spolek přátel Sparty, později nucený změnit jméno na Odbor přátel Sparty, jehož prvním předsedou byl režisér Martin Frič a který přinášel fanouškům Sparty informace z klubu, rozhovory s hráči, funkcionáři, legendami klubu, příznivci atd., byly v něm reportáže ze zápasů, nejen ligových a pohárových, novinky, vzpomínky, tabulky, statistiky, fotografie a spousta dalšího materiálu. A to vše nejen z oddílu fotbalu, ale i z hokejové Sparty, z házené, cyklistiky, atletiky a dalších sportů z rodiny Association Club Sparta Praha.
Nejvíce prostoru bylo i tak jasně věnováno fotbalu a poté hokeji. Samozřejmě se obsah občasníku postupně času trochu měnil, stával se také poplatnějším své době, avšak to podstatné v něm zůstalo, láska ke Spartě.
Hodně fanouškům tento časopis moc neříká, další by si v něm rádi prolistovali, někteří ho třeba měli doma a někam se jim zatoulal atd, tak mne napadlo v této okurkové době, že bychom vám z něj mohli občas, nepravidelně, přinést přepsané některé zajímavé články, rozhovory, zajímavosti atd. Vzhledem ke stáří a ne moc dobré kvalitě tehdejšího tisku, či materiálu by bylo dost obtížné to třeba skenovat, tak snad vezmete zavděk aspoň tímto. Budeme se snažit to prokládat i nějakými zajímavými fotografiemi, i když kvalita je též nic moc.
Když jsme přemýšleli co by vás mohlo z těchto dobových materiálů zaujmout, rozhodli jsme se zabrousit až do samého počátku zrodu zpravodaje pro členy SPARTAKLUBU a představit vám průřez prvním číslem, které bylo vydáno k zahájení jarní ligy 20. března 1966. V prvních letech byl zpravodaj vydáván jako čtvrtletník formátu většího A2 o rozměrech 69x49 cm! Později jako občasník formátu A5.
Rozhodli jsme se tento průřez rozdělit na dvě části, abyste si to pěkně užili a mohli to lépe vstřebat :-) V prvním díle jsme pro vás vybrali příjemnou zdravici, kterou zaslal v roce 1923 spisovatel Emil Vachek u příležitosti 30. výročí vzniku naší milované SPARTY a dále si můžete přečíst socialistickou agitku, mířenou do vznikajících řad sparťanských vlajkonošů, která jistě vyloudí shovívavý úsměv na tváři nejen pamětníků, ale i současných pokračovatelů těchto rudých průkopníků sparťanské fanouškovské scény.
V druhé části, kterou časem zveřejníme, se pak můžete těšit na reportáž ze slavného návratu našich borců z úspěšného zájezdu do Severní a Jižní Ameriky v roce 1966, včetně dobových fotografií.
Procházka historicky prvním číslem tištěného zpravodaje pro členy SPARTAKLUBU – vydáno v březnu 1966 I. část.
AUTOR DETEKTIVA KLUBÍČKA O SPARTĚ
Když bylo SPARTĚ 30 let, tedy v roce 1923, poslal slavnostní sešlosti pozdravní přípis spisovatel Emil Vachek, který začínal svou literární dráhu jako sportovní redaktor Práva lidu. Vane z těch slov neobyčejně půvabný dech přívrženecké upřímnosti a prožitku a nám se zdá, že si ten starý dopis přečtou s užitkem a požitkem i sparťané našich kosmických časů:
„V mých představách mění se Sparta v postavu člověka, kterým kdosi buší o zem, stále buší, aby z něj život vytřás, a ta postava člověka se stále nicméně udržuje při životě. Měla opravdu po čertech tuhý život ta Sparta. Kdyby ji jednou lidožrouti dostali k obědu, špatně by si asi pochutnali na jejím houževnatém mase. Pokud se pamatuju, měla stále intimní známost s bankrotem. Myslím, že jste nejméně třikrát byli úplně ve psi. Sparťanský elán přešvihl vás z Manin, kde jste vegetovali, na Letnou, kde jste se octli u pramene. Místo druhořadého mužstva měli jste v roce 1905 jedenáctku, před níž se všechno třáslo. Měli jste stále více slávy a stále více dluhů a tehdy, v zimě toho roku, se vám slavné mužstvo neslavně rozešlo. Už vám objednávali funus. A přece jste obživli.
O dnešním klubovém životě slyším vypravovat škaredé věci. Ale málokde bylo tolik pospolitosti, tolik klubového idealismu jako ve Spartě. Váš klub byl prosycen takovým fluidem sbratřovacím, že i kdyby byl mezi vás přišel nějaký Čehona, byl by býval poučen, že u vás není ohrnování nosu v klubových stanovách. Ostatně Čehonové se vám tehdy vyhýbali, a proto se tak pěkně žilo mezi vámi. Člověk tam utratil kus mládí a ani mu nenapadlo nad tím hekat. Dnes mám od těch věcí odstup, ale myšlenka, že věci světské by se daly snáze urovnat, kdybychom byli schopni tak cítit s ideami společnosti, jako jsme cítili s ideou klubu – nechce mne opustit.
Stará, tuhá, bojovná Sparto!
Učilas mladíky dávat rány a odrážet je. Učilas nebrečet, slízl-li někdo jakou. Učilas neztrácet odvahu a ctít kamarádství. Tohle si myslím, slyším-li o vás tu a tam špatně mluvit. Zbyl-li vám však starý, tuhý sparťanský kořínek, nemám o vás strach. Dovedli jste se už vylízat z horších věcí."
/Emil Vachek (2. února 1889, Hradec Králové — 1. května 1964, Praha) byl český prozaik, dramatik a novinář, společně s Eduardem Fikerem zakladatel české detektivky, tvůrce prvního ryze českého detektiva Klubíčka. /.
SALUT NAŠIM VLAJKONOŠŮM
Stalo se zvykem, že na velkých stadionech při ligových utkáních, se najednou zavlní „moře“ klubových vlajek a stovky hrdel zareagují na vyhraněné situace vtipným sloganem, nebo pohotovým skandem. Zrodili se „vlajkonoši“. Je to zjev jistě sympatický. Je jen třeba, aby sympatickým zůstal trvale. A stejně sympatické je, že naši hráči po skončení zápasu pozdraví a současně poděkují těmto nadšeným „fandům“ zamáváním zvednutou paží. Na jiném místě se dočtete o barvách a vlajce Sparty. Přejeme si, aby příští generace stejně pozorně pročítala řádky o našich vlajkonoších. Jste, přátelé svým způsobem průkopníky nových forem „fandění“. Proto je třeba, aby tyto formy byly důstojné v tom směru, že nevyvolají animositu, ale sympatie ke Spartě. Všimněte si, kdo nosí obvykle vlajku a jak se přitom chová. Vlajka je symbol takřka posvátný. Ten, komu je svěřena, musí používat plné důvěry. Aby neurazil barvy a poslání tohoto symbolu. Proto by měl být upraven a ukázněný. Domníváte se, že chlapcům sluší dlouhé, případně i naondulované vlasy? Tím nechceme podvazovat přirozený projev radosti – typický projev mládí. Je jen třeba dobře vážit některé ty výstřelky, které by mohly být zneužity lidmi, nebo i živly nám nepřátelsky nakloněnými. „Hec“ je „hec“. Pozor však na hranici, za níž vidíme jiná označení, například hrubost, surovost, neslušnost, obtěžování náhodných chodců a podobně.
Jsme rádi, že jsme nedostali žádnou hlášku ani stížnost právě na naše vlajkonoše. Přejeme si, aby tomu tak bylo i nadále. Mít radost z vítězství je požitek i prožitek, který stěží dnes už plně vychutná starší generace, natož pak lidé, kteří o sportu a kopané nehovoří jinak, než o „bláznech“, kteří by raději měli jít něco poctivého dělat a ne honit se za tím „kulatým nesmyslem“. A do téže kategorie zařazují všechny, kdo sportovní utkání a především fotbalová navštěvují. My pochopitelně jejich názor nezměníme. Neměli bychom jim však dávat příležitost, aby se o nás otírali. Je to někdy dost těžké, ale ne zase tak těžké, abychom se o to nepokusili. Promítněme si jeden konkrétní případ – je konec zápasu, lidé spěchají domu – je špička v dopravě – jiní lidé, „sportovně nezatížení „ se snaží dostat do kina, divadla atd. A do toho všeho se najednou vrazí klín organizovaného útvaru s vlajkami, s pokřiky, se snahou co nejrychleji projít populárním „ Václavákem“. To by museli ti vlajkonoši být andělé, aby se někomu „nešláplo na kuří oko“. A pak už záleží na těch druhých, jak zareagují. Někdo se usměje, jiný mávne rukou – ale je dost i takových, kteří začnou hlasitě uzavírat už odpapouškované úvahy o scestnosti a nevychovanosti naší mládeže.
SPARTA volila svůj název po zralé úvaze. Bylo by dobré, kdybyste, milí vlajkonoši, se poučili trochu z historie. Naši vlajkonoši patří ke SPARTĚ už jako samozřejmost. Jejich spontánnost na východní tribuně je dokreslením dění na hřišti. A na hřišti se někdy děje něco, co se zdá tisícům na tribunách ne dost pochopitelným. A to jsou okamžiky, kdy je třeba naše mužstvo podpořit. Pokřikem „bijte je“ nepovzbuzujete, ale ještě více atmosféru přiostřujete. Je podstatně něco jiného, když Žižka útočil a pokřikem naháněl hrůzu. Útočil na nepřítele, kterého chtěl potřít. My však nemáme v úmyslu nic takového. my chceme čestně vyhrát i když je nám někdy „osud“(= někdy nespravedlivý verdikt – někdy surový zákrok – jindy zase nespravedlivý) Naše povzbuzování má vrátit klid a dodat sebedůvěru sparťanským borcům.
Vzpomínáte si například na West Ham United? Ti jejich fandové žijí s mužstvem, hrají s ním i na tribuně. Dokud se něco děje na vlastní polovině a je to v mezích pravidel – jsou tiše, aby se vlastní mužstvo mohlo soustředit. Když se kope třebas roh na jejich straně – málem nedýchají, aby nerušili. Jakmile však míč překročí půlicí lajnu, jako by do nich vlítly rozdrážděné včely. Řehtačky, zvonce, trubky podtrhují klubový skand (i Sparta jej měla: Sparta-Praha-ra-ra-ra-, žene, střílí, vyhrává) provázený rytmickým potleskem. A když se kope roh, nebo jakýkoliv kop proti nepříteli, z něhož by eventuálně mohla padnout branka, vyvolají takový randál, že se hlava chce rozskočit. Jiná země, jiný mrav. (Angličané prý jsou konzervativní a příliš klidní. Proto jsou tak impulsivní na hřišti? Proto jsou tak vynalézaví v povzbuzování svých „koní“? Proto se z generace na generaci přenáší povinnost znát klubovou píseň a celý ten rituál k podpoře dobře založeného útoku a při vsítěné brance?) Zamyslete se nad tím a hledejte nové, vtipné vyjadřovací formy. Máte už svůj standard, když kladete svým předřečníkem otázky a sborově na ně odpovídáte – čí je Sparta? Naše! Jaká je Sparta? Železná. Kdo bude vítězem ligy? Sparta! Kdo je nejlepší mužstvo na světě? Sparta! A kdo je druhé nejlepší mužstvo světa? Sparta B. Proč tento standard nerozšířit? Lidová tvořivost je zde plně na místě. jak jste byli vtipní při vítání Sparty z Ameriky!!! Napište nám své postřehy, pochlubte se svým veršotepectvím. Všechno, co bude shledáno dobrým, uslyšíte z rozhlasové kabiny na stadionu a najdete publikováno ve Zpravodaji.
Není tak jednoduché vžít se do situace toho druhého. Přihlížíme-li však fotbalovému utkání a chceme povzbudit ve vhodný okamžik vhodnou formou právě to své mužstvo – pak nezbytně se musíme osobně prolnout do postavy toho, kterého hráče a snažit se vycítit, co asi momentálně potřebuje. Věřte, že to není odsudek, pokřik, aby opustil hřiště, nebo některé ze slov, které sice nalezneme ve slovníku jazyka českého, ale nepatří bezprostředně do úst slušného člověka. Daleko více mu prospějeme, když mu připomeneme nějaký krásný okamžik ze sportovní činnosti. A proto, že kopaná je hra kolektivní – třebas vytvořená silnými individualitami, je dobré hodit „bonbónek“, který zachutná všem: „do toho a střílet více – hrajte jako v Americe“, nebo „nad Spartou se nevyhrává – Sparta vede – Spartě sláva!“ Sparta však někdy vede jen o ten jeden jediný gól a naše srdce svírá úzkost nad konečným stavem, zvláště když spálíme vyloženou šanci a protivník se řítí na naší branku. Nenechme naše hráče bez povzbuzení: „ Sparta vede nula k jedné – do toho – ať soupeř zbledne!“ Jsou i situace – že dříve, než se rozkoukáme, máme míč zavěšený v síti za zády našeho brankáře. Ono se pak lehce řekne „to chce klid“. To totiž nechce klid, to chce pomoc hráčům, aby nepropadli depresi, aby neměli dojem, že mezi zeleným trávníkem a ochozy leží bariéra mrazivého nevděku. To chce povzbuzení: „nic si z toho nedělejte – do toho – a vyrovnejte!“
AŤ VÍTĚZÍ DRESY RUDÉ – SPARTA BYLA – JE – A BUDE!
František Sedláček
Tolik další z pokračování v listování ve starých výtiscích Spartaklubu.
Příště přineseme už výše anoncovaný dobový článek o příletu našich borců z amerického turné a můžete se také v budoucnu těšit na jeden bonbónek. Na základě těchto našich článků se nám ozval přímý pamětních tehdejších fanouškovských aktivit, člověk který se podílel i na psaní do samotného Spartaklubu a poskytl nám další, nikdy nezveřejněné vzpomínky a materiály. Máte se opravdu na co těšit!
SPARTA!
Střípky z minulosti, aneb se Spartaklubem do historie I.
Střípky z minulosti, aneb se Spartaklubem do historie II.
recchi, taborita1
