A máme tady po delší době další díl listování na stránkách Spartaklubu, „Občasníku velké rodiny přátel slavného klubu“. Dříve narození jistě ví, o čem je řeč, pro mladší snad jen to, že ho vydával stejnojmenný spolek přátel Sparty, později nucený změnit jméno na Odbor přátel Sparty, jehož prvním předsedou byl režisér Martin Frič a který přinášel fanouškům Sparty informace z klubu, rozhovory s hráči, funkcionáři, legendami klubu, příznivci atd., byly v něm reportáže ze zápasů, nejen ligových a pohárových, novinky, vzpomínky, tabulky, statistiky, fotografie a spousta dalšího materiálu. A to vše nejen z oddílu fotbalu, ale i z hokejové Sparty, z házené, cyklistiky, atletiky a dalších sportů z rodiny Association Club Sparta Praha.

Nejvíce prostoru bylo i tak jasně věnováno fotbalu a poté hokeji. Samozřejmě se obsah občasníku postupně času trochu měnil, stával se také poplatnějším své době, avšak to podstatné v něm zůstalo, láska ke Spartě.

























Hodně fanouškům tento časopis moc neříká, další by si v něm rádi prolistovali, někteří ho třeba měli doma a někam se jim zatoulal atd, tak mne napadlo v této okurkové době, že bychom vám z něj mohli občas, nepravidelně, přinést přepsané některé zajímavé články, rozhovory, zajímavosti atd. Vzhledem ke stáří a ne moc dobré kvalitě tehdejšího tisku, či materiálu by bylo dost obtížné to třeba skenovat, tak snad vezmete zavděk aspoň tímto. Budeme se snažit to prokládat i nějakými zajímavými fotografiemi z časopisu, čistě jen pro ilustraci, ne pro nějaké podrobné "zkoumání" :-) i když kvalita je též nic moc.

V dnešním pokračování vám přinášíme rovnou dva články, abyste se v těchto "prázdných" týdnech tolik nenudili, z let 1969 a 1972. Jsou to vlastně dva rozhovory. První je z čísla 6-/69 s trenérskou legendou Václavem Ježkem, uskutečněný po konci jeho prvního sparťanského angažmá a před odchodem do Holandska a druhý je vánoční rozhovor z čísla 1-2/72 s hráčskou legendou Sparty, panem Janem Říhou. Tak příjemné čtení....














NEŽ JSME ZAMÁVALI NA CESTU DO HOLANDSKA TRENÉRU VÁCLAVU JEŽKOVI, ANEB…..O SMUTNÝCH FOTBALOVÝCH PODZIMECH

Trenér Václav Ježek oblékal kdysi dresy Dvora Králové, Sparty Úpice, Hradce Králové i Slavie Liberec, jako trenér začal u mládeže Tatranu Liberec, později vedl ve II. lize Jiskru Liberec, divizní Lokomotivu Č. Lípa i ligový dorost pražské Dukly. Až v den svých 40. Narozenin přišel 1.10. 1963 na Letnou. Fotbalisté Sparty se potom brzy začali drát opět mezi špičku naší kopané. V roce 1964 získali Středoevropský a Československá pohár, v sezoně 1964-65 sáhli po řadě hubených po titulu mistrů ligy, v následujícím ročníku skončili v lize druzí, jen proto, že rozhodčí neuznal v posledním zápase v Košicích proti Lokomotivě regulérní Kollárovu branku, v sezoně 1966-67 si opět nenechali titul uniknout a teprve léta 1967-69 byla opět jakýmsi ústupem ze slávy – pokud samozřejmě neskromně nepovažujeme současné třetí místo v ligovém žebříčku za úspěch! I na mezinárodním poli opět stoupla prestiž Sparty a letenský tým si dokázal získat vážnost při svých zájezdech do fotbalových zemí Jižní a Střední Ameriky.

Nyní se trenér Ježek s mužstvem Sparty rozloučil. Začátkem července odcestoval do nového působiště v holandském Haagu, kde povede místní tým ADO den Haag. Ještě před tím jsme si popovídali o poslední fotbalové pětiletce Sparty, ale především o smutných fotbalových podzimech….

Jaké jste se dočkal ve Spartě největší odměny?

Jsou to zkušenosti, které bych asi získal v málokterém jiném klubu. Tím myslím samozřejmě ty dobré, ale i ty „ostatní“. Byla to možnost poznat fotbalový svět, nakouknout mezi evropskou i světovou elitu. Vidět hrát slavná evropská mužstva, vést proti nim Spartu, poznat fotbalové zákulisí. To všechno bylo tím cennější, že jsem nikdy něměl možnost být v cizuně na studijní cestě, nebo jako pozorovatel. A odměnou nakonec byla i nynější možnost angažmá v zahraničí.

Nejlépe se vzpomíná na chvíle radostné. Jaké byly?

Pro trenéra je radostný každý úspěch. Získání dvou titulů mistra, vítězství v zápasech Poháru mistrů, z nichž nejraději vzpomínám na překonání Gorniku Zabrze a Anderlechtu a v živé paměti mám letošní dvojnásobné vítězství nad Peňarolem. Radostný byl pro mne každý dobrý výkon mužstva, nejradostnější však byly návraty z dlouhých zahraničních zájezdů Přijetí, jakého se nám vždy dostalo od věrných příznivců, bylo až šokující. Nakonec bylo i radostné i to rozloučení při posledním ligovém utkání s Baníkem Ostrava. Tak se přece loučí u nás trenér málokdy….

Byly však jistě i okamžiky zklamání. Pamatuješ se?

V první řadě to bylo nechvalně známé utkání v Bělehradě. Mám čisté svědomí, přesto o drtivé porážce 0:5 od Partizanu nepřestanu snad nikdy přemýšlet. Hodně jsem se samozřejmě už napřemýšlel i nad tím, proč se mužstvu nedařilo v podzimních sezonách 1967 a 1968. Ty pro mne byly rovněž velkým zklamáním.

Příznivce Sparty by jistě zajímalo, k jakým závěrům se při takovém přemýšlení dojde?

V roce 1967 přišla podzimní krize po vítězství v lize, které jsme si zajistili po návratu z Austrálie výbornými jarními výkony. Celkem jsme tehdy na jaře vyhráli 30 zápasů a jedinou porážku jsme inkasovali v Trnavě. Mužstvo tehdy dosáhlo vrcholu, začal jsem vidět blížící se generační problém. Pilíři byli Kvašňák, Tichý, Vojta, Pospíchal, Kos apod. Bylo jasné, že právě k udržení vzestupné křivky výkonnosti těchto starších hráču bude potřeba zlepšit životosprávu. Tím jsem samozřejmě nemyslel jen na hospodu, ale na celý režim dne, na vhodnou stravu apod. Začal jsem být náročnější. Možná, že jsem při této snaze z psychologického hlediska dopustil nedopatření, ale jako celek to nakonec nebylo pochopeno nikde a nikým. Došlo ke zhoršení vzájemných vztahů mezi hráči a mnou. Tehdejší funkcionáři proti mně sice nevystoupili, ale také mi nepomohli. Mohly snad být i jiné příčiny poklesu výkonnosti, jako třeba krátká letní dovolená, přehranost, náročná příprava – ale hlavní důvod vidím v zostření vzájemných vztahů. Na podzim 1968 už za prvé vrcholil generační problém a příchod mladých hráčů, získávajících teprve zkušenosti, přinesl pochopitelně kolísavé výkony celku. Za druhé jsem pracoval s pocitem, že nemám plnou podporu vedení oddílu ani vedoucího mužstva. Sami hráči mi později potvrdili, že hráli pod tímto dojmem také a někdy si mysleli, že příčinou všeho je moje osoba. Chyběla vzájemná důvěra. Tyto věci se uvedly do pořádku až na letošním jihoamerickém zájezdu a projevilo se to kladně na jarních výsledcích omlazeného mužstva. Nelze ovšem opomíjet ani ten fakt, že jsme hráli dlouhou cizím hřišti a připravovali jsme se v těžkých podmínkách.

A co říci o perspektivách současného mužstva Sparty?

Generační problém je v základě vyřešen, ovšem aby Sparta mohla hrát v evropské špičce úloho, která by jí patřila, bude třeba zvláště po Kvašňákově odchodu získat dvě fotbalové osobnosti. Jednu pro útok a jednu pro zadní řady. Myslím tím hráče typu Plass, Stratil apod. Pozitivní úlohu jistě sehraje brzy i skutečnost, že Mašek bude hotov se studiem a bude se moci věnovat plně fotbalu. Přesto si však myslím, že už v příštím ročníku jsou reálné šance bojovat o titul. Rozlosování ligy se zdá být příznivější, než tomu bylo v minulých letech.















VÁNOČNÍ A JINÉ VZPOMÍNKY JANA ŘÍHY

Zase jednou listovat novinami starými třicet a více let a zase se shledávat s těmi slavnými jmény….Plánička, Burgr, Puč, Nejedlý, Bican, Kopecký, Říha – idoly našeho mládí…Jan Říha, kouzelník fotbalového míče, který ho poslouchá jako snad nikoho jiného. Nohy žonglérovy se kolem něho proplétají a přivádějí k zoufalství soupeřovy obránce. A pak se měkký, jakoby načechraný centr snáší někam před branku na hlavu spoluhráče, nebo k jeho nohám. Ale to už je dávno, moc dávno…i když tak docela zase ne. V jedenáctce internacionálů Sparty lze ještě dnes vidět některé z fotbalových kouzel Jana Říhy, už řadu let taxikáře Dopravního podniku.

Pane Řího, jaké to bylo když jste přišel do Sparty?

Spartě jsem fandil už jako malý kluk, ale o rok dřív, než jsem oblékl rudý dres, jsem trénoval se Slavií a dokonce byl i na zájezdu s její silnou rezervou, ve které byli i Puč a Sobotka. Nějak jsem se však neuvedl, a tak moje cesta vedla zpátky do Písku, kde jsem už od 15ti let kopal za prbní mužstvo tamního S.K. Nejdřív na křídle, postupně, jak výkonnost mužstva klesala, na spojce a v centrforvardu. A potom, v létě roku 1937 se splnil můj Bukovský sen – byl jsem ve Spartě! Na její hráče jsem se před tím díval jako na polobohy. Znal jsem je jen z novin a nejvýš z fotografií a teď jsem s nimi byl v jednom mužstvu. Přišlo to tak najednou. Jednu neděli jsem hrál ještě za S.K. Písek, druhou už přátelský zápas za Spartu. Za další týden jsem nastoupil v lize proti Židenicím a hned potom přišlo první derby Sparta – Slavia. Za šest neděl potom, co jsem svlékl dres Písku, jsem hrál v Budapešti za národní mužstvo. To bylo tolik vzrušení, že jsem to vůbec nemohl vstřebat. Připadal jsem si, jako bych z Písecké lokálky přestoupil rovnou do mezinárodního rychlíku. Do konce roku jsem sehrál sedm mezistátních zápasů. V londýnské mlze jsem nastoupil 1. Listopadu v onom památném utkání proti mužstvu Anglie. První reprezentační branku jsem vstřelil Rakousku. Prohrávali jsme 0:1 a v jedné minutě to bylo 2:1. Nejdřív se trefil Franta Kloz a pak já.

Měl jste také svůj fotbalový vzor?

Měl. V Bukovských zápasech to byl Silný. Znal jsem ho ovšem jen z novin, rozhlasu a nejvýš z fotografie. Hanák Jožka Silný byl tehdy velmi populární a takových kluků, jako já, bylo jistě stovky. Zajímavé ale je, že mi poletech někteří lidé říkali, že jsme měli něco společného, prý kolébavý běh a klamání tělem. Já to bohužel posoudit nemohu. Dnes vidí mladí své vzory na televizní obrazovce a i špičkoví hráči mají možnost zhlédnout záznamy z utkání a přesvědčit se, jaké dělají chyby. To jsme my neměli a pokud se dostal nějaký krátký záznam z mezistátního utkání nebo z derby do filmového žurnálu, tak měl člověk třeba tu smůlu, že se vůbec nedostal do záběru.

Prožil jste nějaké vánoce se Spartou?

Za všechna ta léta jen jediné. Dnešní hráči mají na fotbalové vánoce víc vzpomínek. Za nás se ještě zaoceánské zájezdy nekonaly. Tenkrát, to bylo v osmatřicátém roce, jsme byli ve Švýcarsku. To už byla v celé Evropě taková tísnivá situace. Den před Štědrým dnem jsme vyhráli nad F.C. Basilej 4:2 a pak odjeli do Curychu. Štedrý večer jsme trávili společně na hotelu. Po večeři jsme si rozdali dárky, nějaké ty čokolády a jiné drobnosti, aby se nám vánoce daleko od domova nezdály tak smutné. Pak jsme se pak šli podívat do hotelové haly na stromeček a trochu se projít po zasněžených curyšských ulicích. Všude vládla taková ta nenapodobitelná vánoční nálada. Po návratu jsme ještě chvíli poseděli, popovídali si, vzpomínali, co asi dělají naši doma a šli spát. Na Štěpána nás čekal další zápas s Grasshoppers. Vyhráli jsme 5:3 a já dal jeden gól. Za války se pochopitelně nikam nejezdilo, brzy po ní také ne a pak už jsem pomalu končil.

Na který zápas v dresu Sparty nejraději vzpomínáte?

Na své první derby v srpnu roku 1937. Ještě jsem se ani nestačil vymotat z těch venkovských sfér a měl jsem hrát proti Pláničkovi. Byl to takový divný pocit. Myslel jsem si, že bych se mu snad styděl dál gól. Vyhrálo se tehdy 2:1 brankami Seneckého a Radó. Ale nejen na své první derby, rád vzpomínám na celý první rok ve Spartě. Všechno se mi dařilo, ve Spartě i v reprezentačním mužstvu, vyhráli jsme suverénně ligu. Kdo mohl být šťastnější než já?

Jistě jsou však i zážitky méně příjemné, zápasy, na které vzpomínáte nerad?

Snad nejhorší ze všech byl poslední zápas podzimního ligového kola v roce 1941. Na to nedělní odpoledne asi nezapomenu. Prohráli jsme na Letné s mužstvem Bati 2:3 a přezimovali beznadějně poslední s pouhými třemi body, o čtyři body za předposledním Polabanem Nymburk. Mužstvo bylo úplně rozklížené. Odešli Nejedlý a Bouček, řada hráčů byla zraněna, jiní z formy. Stále se hledala vhodná sestava, v mužstvu se vystřídala celá řada nových hráčů, ale uvedl se málokterý. Teprve na jaře přišly opravdové posily, Šmejkal, Zmatlík, Koubek a Vojta Bradáč, půjčený na půl roku ze Slavie. Ale první jarní zápas přinesl další rozčarování. Po podzimní porážce od Slavie 0:7 jsme zase vysoko prohráli, tentokrát 1:8. Pak jsme sice rozdrtili Bohemians 6:0, ale ve třetím kole opět prohráli s Prostějovem 0:3 a bylo po náladě. Už nám skoro nikdo nevěřil. Jenže pak jsme se chytli, začali vyhrávat zápas za zápasem a nakonec s 20ti body skončili na sedmém místě. Kdybych však poslední zápas ve Zlíně prohráli, mohli jsme ještě spadnout.

A s kým se vám nejlépe hrálo?

S Karlem Seneckým. Spolu jsme začínali na pravé straně útoku, výborně jsme se sehráli. Pak sice Karel přešel do obrany, ale v jednom mužstvu jsme byli stále. Vlastně to spolu táhneme v jedenáctce internacionálů dodnes. To je asi světová rarita. Jsme zřejmě nejstarší dvojice. Člověk by ani nevěřil, že už je tomu 34 let.

Který z vašich nástupců se vám nejlíp líbil?

Arnošt Pazdera a Tomáš Pospíchal. Zejména Pospíchal, když se mu dařilom předvádět typickou křídelní hru.

Co byste přál Spartě do nového roku?

Aby se jí na jaře dařilo víc než na podzim, aby hráči přivezli z venku ne jediný, ale deset bodů, aby se nikdo nezranil a aby měla víc válečnického štěstí. To při současné vyrovnanosti naší nejvyšší soutěže často rozhoduje. Až na první čtyři mužstva, která se chytla, není mezi dalšími velký výkonnostní rozdíl. Je třeba jen lehčeji střílet branky. Co je to platné když doma se vydře vítězství, ale pak venku se prohraje. To je potom stále jen průměr. Snad nejsem neskromný, ale přál bych si, aby Sparta skončila na jaře třetí. Tak nemožné to zase není, ještě se bude hrát o třicet bodů a prohrávat budou všichni. A věřím, že to nebude trvat dlouho a Sparta zase vyhraje mistrovský titul.

















Tak to je pro dnešek zatím vše. Snad vás to trochu zaujalo. Už se pomalu pracuje na dalším pokračování tohoto "vzpomínání na minulost" ta snad zase někdy....:-)

Střípky z minulosti, aneb se Spartaklubem do historie I.

Střípky z minulosti, aneb se Spartaklubem do historie II.

Střípky z minulosti, aneb se Spartaklubem do historie III.










taborita1