Sparta má od příští sezony znovu obnovit svůj B tým. Konečně skončí ten Svobodův nesmysl s juniorskou ligou a opět se tak vrátíme k věcem, které fungovaly a byly prospěšné. Shodou okolností jsem při listování starými ročníky Spartaklubu, občasníku velké rodiny přátel slavného klubu, narazil na článek v prázdninovém čísle roku 1968 s reportáží o celkem raritním, zajímavém a trochu zapomenutém zájezdu právě "béčka" Sparty do tehdejší Německé spolkové republiky a Francie v srpnu 1968. Tak snad bude i naše současná/budoucí rezerva jednou šířit slávu Sparty stejně, jak to popisuje ve své reportáži František Sedláček, v těch letech šéfredaktor Spartaklubu. Tak příjemné čtení.

Naše "béčko" se vytáhlo

Již od lonského podzimu jsme slýchávali I četli v programu oddílu kopané narážky, že se o naše naděje – o naše “béčko” nikdo nestará především v tom směru, aby jim otevřel brány do zahraničí, ač si to za své slušné výkony zaslouží. Byť se někomu zdálo, že jde o hlas volajícího na poušti, pokusili jsme se v tichu a bez zbytečného vzrušování o navázání určitých kontaktů a nakonec připravili zájezd, jaký by mohl být chloubou I pro naše “Áčko”.

Ve čtvrtek 25. července 1968 v 6 hodin ráno nasedlo před sportovní halou Sparty do nového autobusu, který pro ČKD vyrobili v nadplánu členové Spartaklubu a ostatní fandové v Karose ve Vysokém Mýtě, 15 hráčů: Bartoušek, Dyk, Gögh, Gůra, Hudcovský, Kučera, Migas, Rosický, Schubert, Sykyta, Ulihrach, Urban, Vejvoda, Veninger a Voborník, trenér Zdeněk Roček, lékař MUDr. Rudolf Kliment a příslušní funkcionáři, aby se vydali přes cheb do NSR a Francie.

Prvním cílem byl Plaidt, utkání bylo plánováno na sobotu 27. července. Celá výprava byla ubytována v hotelu u nádraží v Andrnachu. Přivítání bylo oficiální. Vrchní starosta, místní starosta, místní honorace správní I sportovní, předseda klubu – vše v gala nás přijali v salonku radnice, aby nám sdělili, že jsme hosty kraje na Rýně a jako takoví budeme všude uvítáni. Stalo se dokonce se všemi poctami. Projížďka nürenbergským okruhem skončila v největším zábavním podniku, kde bylo k sezení 1370 míst – a všechna místa byla obsazena. Majitel podniku připravil obecenstvu I nám milé překvapení. Místní benjamínci nastoupili ve sparťanských dresech a předali všem členům výpravy kytice a umělecky provedený kameninový džbánek na víno. Zástupci různých klubů z okolí přišli pozdravit Spartu a dokonce majitel firemní jedenáctky z Kolína nad Rýnem, pan Preuhs, přijel dojednat reciproční zájezd jedenáctky internacionálů Sparty. Přitom neopomněl s celým kádrem hráčů a rodinnými příslušníky vzdát hold slavné minulosti neméně slavného klubu. Jako bonbonek na rozloučenou bylo dopolední seznámení s výletním a poutním centrem Mariia Laach, kde se nám benediktinští výzkumníci pochlubili žlutými bodláky a modrými karafiáty I gladiolami.

Celodenní jízda na dálnici byla zakončena ve Štrasburku. Již na hranici u Khelu nás čekali francouzští přátelé spolu se sparťanským přeborníkem v judu Wolfem, aby nás doprovodili do přepychového zámečku – dnes domu ADIDAS v Landersheimu. Stal se nám na deset dní nezapomenutelným domovem.

Ve Franci platí letos snad naposled zákaz kopané před 1. srpnem. Proto jsme zajeli ještě v červenci do Lahru, kde jsme trénink nahradili utkáním.První zápas ve Francii byl velmi těžký, Soupeřem byli Pierots ze Štrasburku. Hráli jsme 2. srpna. Hned druhý den na to jsme se recipročně utkali s F.C. de Saarebourg. Slavnostní rámec tvořila mimo jiné vojenská hudba, hymny, vztyčování vlajek, představení hráčů místním osobnostem (starosta, který předtím udělil vypravě medaili města, hrál v mladých létech za krajský výběr kopanou), předávání darů. 5. srpna se zase změnil trénink v zápas v Bischwilleru a 6. srpna jsme uzavřeli sportovní část zájezdu v Epinalu, v jehož blízkosti je v Darney památník československé samostatnosti (zde 20. června 1918 za přítomnosti dr. Edvarda Beneše vyhlásil Poicaré samostatné Československo – tedy o více než 4 měsíce dříve, než došlo k oficiálnímu znání ČSR). 7. srpna jsme nastoupili 14 hodinovou jízdu domů – do vlasti, s níž jsme prožívali všechno dobré I zlé sice v prostředí, které nám fandilo, ale dalo intenzívněji už proto, že jsme byli odkázáni jen na tisk, rozhlas a televizi. A tyto prostředky někdy neváží nějaké to slůvko, po kterém nám naskakovala husí kůže.

Zájem o Spartu se nedá vůbec popsat. Nikdo nechtěl věřit, že nejde o “Áčko”. Dokonce jsme museli na tiskových zprávách o turnajích v Bratislavě a v Banské Bystrici dokazovat, že ani ve století techniky a raket není možné být v tak krátkém časovém rozmezí tu I tam. Jméno Vejvodovo hned po prvém zápase, v němž předvedl několik ukázkových trestních kopů, I s jeho desítkou na zádech nás předcházelo jako nejpůsobivější forma propagace - “šeptanda” úředně doložená, respektive odborníky záměrně šířená. A trenéři soupeřů právě na zajištění Vejvody stavěli svůj taktický plán. Stejně jim nebyl nic platný. Ba ani vypůjčování profesionálů, sestavování takzvaných výběrů, případně dovezení čtyřicetinásobného reprezentanta – brankáře až ze vzdálenosti cca 300 km. Funkcionáři všech klubů projevili spontánní zájem našeho Vejvodu koupit. A nenabízeli málo.

Vrátili jsme se se štítem. Prohráli jsme jen prvý zápas. Vlastně jsme jej ani nemuseli hrát. Prudká průtrž mračen, která skončila asi 10 minut před zahájením utkání, změnila totiž hřiště Plaidtu v menší, lépe řečeno plytší, bazén. Měli jsme 80 minut převahu. A nakonec jsme odcházeli poražení 2:1 a se zmrzačeným hráčem. Ostatní zápasy byly tvrdé. Soupeř cítil příležitost vytáhnout se na světoznámou Spartu. Tisk, funkcionáři, trenéři opakovali svým svěřencům, že máme ve svých řadách 6, 7 ba I více reprezentantů, že Migas je ve výběru olympijského mužstva, které nás bude obhajovat v Mexiku, že Gůra je mistr sportu atd., atd. Přitom neopomněli zdůraznit, že právě dnes oni mají šanci nás porazit též proto, že jsme již řadu dní na cestách (k některému tkání jsme jeli I 160 km), že jsme naměkko vzhledem k situaci doma a podobně.

Byly to nervy. Bylo to napětí mnohdy až příliš dramatické. Byla to mimořádná zátěž, když uvážíme, že proti unavenému mužstvu, které pro zranění takřka nemohlo střídat, nastupovalo v každém zápase 13 čerstvých borců, navíc “dopovaných” možností porazit Spartu (kdo se bude jednou namáhat v análech, aby zjistil, že to bylo “Béčko”?!)

Vydrželi jsme. Šli jsme ve stopách “Železné Sparty”. 27. července jsme prohráli v Plaidtu 1:2, 31. července jsme porazili Lahr 3:0, 2. srpna jsme zvítězili nad Pierots Štrasburk 3:1, 3. srpna jsme to opět byli my, kdo odcházel jako vítěz z hřiště F.C. Saarebourg 2:1, 5. srpna jsme remizovali s Bischwillerem 2:2 a 6. srpna jsme porazili Epinal 1:0.

Výsledek sportovní byl umocněn výsledkem společenským. Celá výprava si byla vědoma, že nereprezentuje jen československou kopanou, ale celé, obrozené Československo, které mělo právě v zahraničí tak vysoký kurz.

Náš druhý domov – dům ADIDAS – nám připomínal pohádku “Oslíčku otřes se”. Pětičlenný personál měl za úkol vytvořit nám ráj na zemi. A plně se mu to podařilo. Nebudu hovořit o komfortním bydlení, nebudu se zmiňovat o bohaté paletě každodenního jídelníčku, ani o tom, že každý měl možnost vzít co chtěl, kdy chtěl a jakékoli množství z přebohatých zásob místní spižírny a sklepů – od širokého rejstříku sýrů, všech druhů ovoce od banánů a pomerančů až po broskve a hrušky, od Coca – col přes Pepsi-coly, minerálky Vichy, pivo, víno, aperitivy až po tvrdé alkoholy a cigára. Chci jen podotknout, že “Béčku” nemusel nikdo připomínat, jak se má I za těchto okolností chovat. Všechno bylo volně přístupné a prakticky nekontrolovatelné. A přesto – nebo snad právě proto? - si nikdo nebral “na pak”. Dobrovolně se dodržoval přísný režim v jídle I pití. A nejen u ADIDASů. I na všech hostinách a banketech. I v těch nejluxusnějších podnicích, kdy se nám hostitelem či majitelem co nejširší konzumace přímo vnucovala.

To není poklona. To je fakt, když nám hostitelé s překvapením vyslovovali uznání a svým svěřencům dávali Spartu za vzor, jak se mají chovat správní sportovci na zájezdu. Současně pak podotýkali, že jsme první sportovní skupina, která měla tak společenské vystoupení. Toto hodnocení, které nezůstalo jen za zavřenými dveřmi, se nakonec klukům rentovalo v pozornostech, které si odváželi. Budiž popravdě řečeno, že s tím nikdo nepočítal a kluci by se chovali stejně vzorně I bez těch dárků.

Zájezd do NSR a Francie byl jen částečně odměnou za výkon. Jeho posláním bylo vytvořit nový kolektiv, který by se stal základnou jakýchsi nadějí Sparty. Teprve budoucnost ukáže, nakolik tento předpoklad vyšel. Ať tak, či onak. Jisté je, že se naše “Béčko” vytáhlo. Je proto jen spravedlivé, když všem – hráčům, trenérovi, lékaři I funkcionářům poděkuji za sportovní úspěchy I za vzornou reprezentaci. Když jim popřeju, aby nezklamali důvěru svých věrných ve II. Lize a na své další cestě za sportovním a životním cílem nezapomněli, že v rudém dresu prožili chvíle nejkrásnější. Snad I oni jednou ve vzpomínkách vysloví větu stejně krásnou, jako náš veliký Jaroslav Burger: “Kdykoli jsme oblékal sparťanský dres – vždycky jsem prožíval pocity svátečního dne!” Prožívejte jich hodně – milí přítelé – upřímní kluci – sympatičtí kamarádi našeho “Béčka”!

Pořadí střelců: Vejvoda 5, Ulihrach 2, Hudcovský, Gögh a Kučera po jednom.

František Sedláček








Tak snad to bylo poutavé čtení a i zajímavé svědectví doby.

taborita1