Je okurková sezona, a já sedím u webu a procházím rubriky Sparta Forever. Před časem jsem se dostal k nějakým starým výstřižkům novin, které zbyly z pozůstalosti pradědečka mého kamaráda, který býval sportovním novinářem, a na vlastní oči měl možnost vídat borce jako Pilát, Káďa, Braine, Plánička, Alcantara, Zamora, Andrade a další.

A na půdě, v kufru s ústřižky, které si onen starý pán schovával, a po jeho smrti zůstaly léta nedotčeny, se našlo i pár informací o zápasech Sparty. A tak mě napadl nápad. Máme rubriky o legendách minulosti, rubriku Fotbalová horečka, kam se píší zajímavé zápasy jiných klubů než Sparty. Já měl vždycky rád historii, tak mě napadlo, že bych mohl s využitím materiálů od kamaráda zkusit vždy v okurkové sezoně pospat nějaký ten zápas Sparty, odehravší se v minulosti. Onen kamarád zanedlouho jede za prací mimo republiku, a navíc ho psaní nebaví, takže mi to rád přenechá. Začnu zápasem, o kterém bylo napsáno mnoho. Po právu patří mezi neslavnější zápasy Sparty v její 120ti leté historii. Je to odveta finále středoevropského poháru v roce 1935 mezi Spartou a Ferencvárosem, tehdy zřejmě dvěma nejlepšími kluby Evropy - minimálně té kontinentální. Stručný report ze zápasu vyšel i v magazínu Sparta do toho!, já se nicméně přesto pokusím onomu časopisu konkurovat, a popsat zápas také, s využitím informací, které mám k dispozici.

Nejdříve si ale připomeňme, cože to vlastně byl Středoevropský pohár. Na vzniku soutěže se dohodli koncem roku 1926 předseda československého a rakouského fotbalového svazu spolu s Maďary. Jako čtvrtá země se přidala Jugoslávie, a tak hned v roce 1927 mohl být odehrán první ročník soutěže, později zvané také Mitropa cup. Onen první ročník vyhrála stylově Sparta, které v té době prožívala jedno z nejlepších období své historie. V dalších letech v soutěži účinkovaly i týmy z Itálie, Rumunska a Švýcarska. V dobách největší slávy poháru ho hrála čtyři mužstva z každé země. Hrálo se systémem doma venku, ovšem zpočátku bez pravidla o výhodě gólů venku, při stejném skóre ze dvou zápasů se hrál rozhodující zápas. Pohár byl přerušen v letech 1939-1950, a od roku 1955 byl v pozadí nově založeného PMEZ, předchůdce dnešní Ligy mistrů. Historicky nejúspěšnějším účastníkem byl Vasas Budapest, který ho vyhrál celkem šestkrát, Sparta se ovšem neztratila, a se třemi vítězstvími - 1927, 1935, 1964 se v žebříčku počtu vítězství drží výrazně v popředí. Pohár definitivně ztratil na významu v roce 1980, kdy byla účast omezena na vítěze druhé ligy daného státu, a v roce 1992 zanikl definitivně.

Ale nechme už statistik a čísel, a pojďme se na chvíli vrátit o téměř 80 let zpátky. První zápas finále se hrál 8. září v Budapešti, a Sparta v něm prohrála pouze 2:1. Ano, pouze. Ferencváros byl doma neporazitelný, jen v tomto ročníku Středoevropského poháru dal doma v předchozích třech zápasech soupeřům 18 gólů, navíc jeho hřiště bylo směs škváry, bláta a písku, tráva žádná, a za třetí byl tehdy stejně dobrý jako Sparta. Zápas tehdy sledovalo 40000 lidí, z toho ale 8000 Čechoslováků, což byl na tehdejší dobu úctyhodný výjezdový počet, a to i přes fakt, že zápasy tehdy byly brány jako národní otázka, takže do Maďarska vyrazilo i dost lidí, kteří by na Spartu jinak nešli. Klenovec dostal sice dva laciné góly (z toho jeden po neodpískané ruce), několik jich ale chytil, a výhra doma o dva góly by se podařit mohla. Týden utekl jako voda, a už je tu časné ráno, neděle, 15. září 1935. Nad Prahou pomalu vychází slunce, a ozařuje tisíce lidí, zdolávajících strahovský kopec. Proč strahovský? O zápas byl totiž takový zájem, že bylo jasné, že 36000 míst na Letné nebude stačit, Vedení klubu proto rozhodlo, že se zápas odehraje na nedávno postaveném Masarykově státním stadionu (pozdější spartakiádní) na Strahově. Ten měl oficiální kapacitu 55000 míst, bylo ale jasné, že nebude stačit ani ona. Nicméně pořád to bylo 20000 míst navíc, a to není málo. Fotbal byl v té době velice populární, navíc šlo de facto o utkání o nejlepší mužstvo Evropy.

Předprodeje tehdy neexistovaly, takže stovky fanoušků neváhaly čekat před Strahovem celou no, někteří mimopražští dorazili brzo ráno, existují informace o údajných sparťanech-turistech, kteří dorazili na utkání pěšky z Kladna. Ta Sparta bude zřejmě slušný oddíl :-). Díky národním rozměrům takovýchto zápasů (v tehdejší neklidné předválečné době) jsou zde k vidění i skupiny fanoušků z východního Slovenska, a dokonce z podkarpatské Rusi. To už je slušná vzdálenost, a v tehdejší době i hodně dlouhá cesta. Zápas má začít až v 16:00, přesto už kolem páté hodiny ranní jsou před stadionem stovky lidí, kolem deváté hodiny se jejich počet pohybuje mezi 10 - 15 tisíci (údaje se různí). Pokladny se díky tomu otevřely o několik hodin dříve, než bylo původně plánováno, a úderem jedné hodiny po poledni má všech 55000 vstupenek svého majitele. To už je ovšem kolem stadionu cca pětasedmdesátitisícový dav a lidé pořád přibývají. Nakonec dav dosáhl neuvěřitelného čísla, hodinu před zápasem je na už dávno otevřeném stadionu a kolem něj přes devadesát tisíc lidí, a to ještě někteří čekání vzdali. Toho dne by se byl býval vyprodal stotisícový stadion, kdybychom ho měli. Pořadatelé narychlo prodávají zhruba dva tisíce vstupenek navíc, a dalších několik tisíc lidí prostě zdi stadionu přelezlo. O pořádek se nicméně staralo cca 400 policistů a 300 pořadatelů, takže se skutečně dostal přes zdi jen pár tisíc lidí. Celková návštěva ale mohla být klidně někde u čísla 65000, bezpochyby se jednalo o jednu z nejvyšších návštěv na fotbale v Československu za celou dobu jeho existence. Nakonec zůstalo před branami zhruba třicet tisíc lidí. Ti sice nic neviděli, ale mohli alespoň z reproduktorů poslouchat reportáž Josefa Laufera, tehdy velice populárního rozhlasového komentátora, který byl samozřejmě přítomen.

A pozor, novináři už jsou namačkáni na svých místech, pan Laufer se sluchátky za mikrofonem, a stadionem letí zdvořilostní potlesk, a skandování několika tisíc Maďarů, nastupují hosté v zelenobílých barvách. Následně jsou hromovým potleskem a řevem vítáni sparťané pod vedením kapitána Burgra (vítěz Středoevropského poháru 1927), následují státní hymny, československou zpívá sborově celý stadion, musí běhat mráz po zádech. Hlavním rozhodčím je Angličan Fogg. Ano, je to tentýž Fogg, který pískal rozhodující třetí zápas semifinále tohoto ročníku mezi Spartou a Juventusem. Mimochodem, to utkání se hrálo v Basileji, z Prahy dorazila tři auta s osmi fanoušky, a Sparta postoupila poté, co smetla Juventus 5:1. Díky tomu teď rudí stojí před narvaným strahovským stadionem v souboji o vítězství a druhý pohár.

První čtvrthodina mohla působit vlažně, tím spíše, že Maďaři dvakrát přestřelili bránu, pak chytil tutovku Klenovec. Na rozdíl od zápasu v Maďarsku tentokrát chytal jistě a klidně a držel už tak velmi dobrý sparťanský tým. Po dvaceti minutách Sparta převzala otěže zápasu, trefila tyč, a ve 25. minutě mohl strahovský kotel spolu s davem venku mohl poprvé explodovat nadšením. Braine přihrál Faczinkovi, ten udělal pár kroků do vápna, a napálil balon přesně pod břevno - 1:0. Náskok Fradi tedy Sparta po čtvrtině zápasu smazala a začíná se znovu. Diváci se postupně probouzí, stadion hučí: „Sparta, tempo, Sparta tempo“…za dalších šest minut byla radost ještě větší. Braine dostal krásnou uličku od Nejedlého, obešel dva beky a brankáře, a balo umístil na opačnou stranu brány než u které stál. Josef Laufer mohl oznámit divákům durhý gól Sparty a připomenout, že za tohoto stavu by se pohár předával na Strahově

Ve druhé půli nejprvě měla navrch Sparta, Braine minul, Kalocsay rovněž. Mimochodem, ten hrál proti svým, celé jeho jméno bylo Géza Kalocsay, národností Maďar. Hostující brankář pak sebral tutovku z nohy smolaři zápasu Zajíčkovi, a poté se probrali i hostující útočníci a Sparťané se ocitli v kleštích. Tlak byl ale jalový, a když navíc čtvrthodinu před koncem udělal hostující záložník chybu, ukázalo se to jako osudné pro hosty. Braine přihrávku vystihl, udělal kličku brankáři, a i když byl v hodně těžkém úhlu, napálil balon směrem k bráně. Balon an chvíli zmizel z dohledu, navíc u tyče stál obránce, a ležel vrátivší se brankář, ale znenadání se ozvala píšťalka sudího Fogga, který ukázal do středu hřiště. Jak se míč tehdy do té brány dostal, neví asi nikdo, ale gól platil - 3:0.

Zápas se pak už jen dohrál ve svkělé atmosféře, a po závěrečném hvizdu se celá lidská masa nahrnula na hřiště oslavit s hráči úspěch. Sparťané dostávají zlaté medaile, a kapitán Burgr zvedl nad hlavu pohár pro vítěze, v jeho případě již podruhé, neboť, jak jsem se již zmínil výše, je to pamětník vítězství v roce 1927 (Sparta tehdy doma smetla Rapid Vídeň 6:2). Při zvedání poháru dav začal skandovat: „Ať žije Sparta!“ Na tribuně stál i nenápadný pán těsně před padesátkou. Tleskal a skandoval s ostatními ze všech sil. Najednou někdo v davu vykřikl: „Ať žije železná Sparta“! Všichni se postupně přidali a chorál burácel stadionem. V tu chvíli onen pán zmlkl, a na tváři se mu objevil lehký úsměv. Možná měl i přivřené oči, a hlavou mu proběhlo těch patnáct let, které ve Spartě strávil a těch 443 zápasů, které za ní sehrál a 323 gólů, které soupeřům nasázel. Věděl, že tím pokřikem byl oslavovaný nejen on, ale i ti, se kterými běhal po trávníku: Janda - Očko, Káďa, Peyr, Hojer, Kolenatý a další. Možná byl i trochu dojatý, a domů šel ten den s dobrým pocitem unvitř. A kdože byl onen pán? Václav Pilát, jedna z největších hvězd Sparty před vznikem profesionálních soutěží (1925), a patrně i jedna z nevětších hvězd československého fotbalu první čtvrtiny 20. století.







Ať žije železná Sparta!


Jumbo1


AC Sparta Praha - Ferencvárosi TC 3:0 (2:0)

Hráno na Masarykově státním stadionu na Strahově

Branky: 25. Faczinek, 31. a 74. Braine

Diváci: asi 60 000 (oficiální údaj)

Rozhodčí: Fogg (V. Británie)

Sparta: Klenovec - Burgr, Čtyřoký - Košťálek, Bouček, Srbek - Faczinek, Zajíček, Braine, Nejedlý, Kalocsay. Trenér Sedlacsek

Ferencvárosi: Hada - Polgár, Koranyi - Mikes, Moore, Bán - Tancsos, Kiss, Sárosi, Toldi, Kemenyi. Trenér Zoltán Blum