V prosinci jsem pro Sparta Forever udělal první rozhovor s Josefem Vojtou při příležitosti 120. narozenin Sparty. Tentokrát si můžete přečíst rozhovor druhý a to s Václavem Vránou.

Václav Vrána hrál za Spartu v letech 1963 až 1972. Byl součástí památného útoku Veselý (Pospíchal) – Mráz – Kvašňák – Mašek – Vrána. S letenským týmem vyhrál dvakrát ligový titul, Československý pohár i Středoevropský pohár. V lize odehrál 156 zápasů a vstřelil 24 gólů. Přestože sám mnoho branek nedal, veliké množství gólových šancí připravil. Při zápasech běhal hluboko do své obranné poloviny, na půlící čáře se zmocňoval míče, utekl všem soupeřovým obráncům a centroval balóny před bránu, které díky práci dalších sparťanských útočníků většinou končily v soupeřových sítích. Roku 1969 se mu přihodilo ošklivé zranění, dokázal se ale vrátit zpět a dokonce si zahrál i v Československé reprezentaci.

Roku 1973 ze Sparty odešel a po působeních v Ústí nad Labem, Neratovicích a Dolních Počernicích ukončil hráčskou fotbalovou kariéru. U fotbalu ale zůstal a to v pozici dědečka, který vychovával své dva vnuky. Nutno říct, že tato „fotbalová výchova“ byla úspěšná. Pavel Kadeřábek hraje za A-tým Sparty a podzimní část sezóny se mu velice povedla, Jan Kadeřábek hraje Divizi za Úvaly.


Jaké byly Vaše fotbalové začátky?

Až do svých 17 let jsem hrál hokej, takže jako vzory jsem měl spíše hokejisty. Kamarádi a známí mě ale přemlouvali abych začal s fotbalem. Sportovně jsem byl dobře založený a natrénovaný z hokeje. Ve volném čase jsem hrál nohejbal nebo fotbal, takže jsem s míčem také něco uměl, a tak jsem nakonec fotbal hrát začal. Přišla vojna, rok jsem hrál v Dukle, rok v Táboře a odtamtud jsem přišel do Sparty.

Jaký sport sledujete radši, fotbal nebo hokej?

Určitě fotbal. V hokeji se teď hráči pořád perou a strkají, takže jednoznačně fotbal.

Jak jste se cítil po příchodu do Sparty?

Do Sparty jsem přišel roku 1963 a to tu byla spousta výborných hráčů – Kvašňák, Mašek, Kraus, Vojta, Pazdera, Pospíchal, Mráz nebo Táborský. Já jsem byl vždycky v útoku ten, který lítal po stranách jako šílenec. Někam jsem musel běžet, a protože jsem byl celkem rychlý, tak jsem obráncům utekl, Andrej Kvašňák mi to pokaždé šoupnul k lajně a já jsem připravoval šance. Moc gólů jsem sice nedal, ale v tom útoku se mi běhalo velice dobře. Parta na Spartě byla parádní, pokaždé jsme se těšili, až vlezeme na hřiště, to nemělo chybu. Nakonec všechno klaplo a v sezóně 1964/65 jsme po dlouhé době získali titul. Na titulové sezóny 1964/65 a 1966/67 vzpomínám nejraději. Veliký podíl na tom samozřejmě měl také trenér Ježek, který nám dal tu správnou motivaci.

Jak vzpomínáte na zápasy Sparty v PMEZ?

Byl to pokaždé zážitek hrát zápasy v dnešní Lize Mistrů. Navíc se nám celkem dařilo, takže jsme se dvakrát dostali do čtvrtfinále. Škoda, že jsme pokazili Partizan Bělehrad. Měli jsme to dobře rozehrané, ale v Bělehradě se stalo to, co se stalo... Říkalo se, že nám tam dali něco do jídla, nejsem si toho vědomý, ale zklamali jsme. Zápas proti Realu byl také obrovský zážitek, v Madridu jsme hráli před 120 000 diváky, což bylo něco neskutečného. Tady v Praze jsme Real Madrid v odvetě porazili, ale na postup to stejně nestačilo.

Se Spartou jste procestoval celý svět, jak vzpomínáte na tyto výjezdy?

Podívali jsme se na všechny kontinenty. Zaplať pánbůh, že jsme mohli všechna tahle místa poznat. Byl zážitek hrát v takových exotických zemích. Při cestách jsme si také užili svého. Bál jsem se létat letadlem, dneska už bych do něj nevlezl ani za nic. V letadle jsem vždycky seděl s Pepíkem Vojtou a hráli jsme spolu karty. Roku 1965 jsme letěli na Štědrý den do Chicaga, nad kterým jsme chytili strašnou vichřici. Desítky letadel lítaly nad letištěm a nesměly přistát, ale my už jsme neměli téměř žádné palivo, takže to musel pilot risknout. Poprvé se ale pilot netrefil na přistávací dráhu. Báli jsme se, Pepa Vojta povídal: „ Ježíšmarjá, podívej se, už i letušky se modlej,“ a já povídám: „tak to je v pr....“. Naštěstí jsme ale napodruhé přistáli a na tom zájezdu jsme vyhráli turnaj Hexagonal v Mexiku a dařilo se nám.














Na začátku 70. let se přestalo Spartě dařit což vyvrcholilo roku 1975 sestupem z nejvyšší soutěže. Čím to bylo?

V 60. letech se tu sešli výborní hráči a dařilo se. Tato generace ale zestárla, téměř žádní noví hráči nepřišli a mladší generace neměla takovou kvalitu, takže následoval sestup. To jsem už na Letné nehrál. Naštěstí se Sparta hned do 1. ligy vrátila, rozjelo se to a titulů pak bylo hodně.

Pro mě osobně byl hlavně nešťastný rok 1969, kdy jsem měl těžký úraz. Při tréninku tady na Letné jsem si utrhl achillovu šlachu. Říkalo se, že se možná do vrcholového fotbalu nikdy nevrátím, marodil jsem tři čtvrtě roku. Nakonec jsem se uzdravil, vrátil jsem se a dokonce jsem se dostal i do národního týmu. Roku 1972 jsem ze Sparty odešel do Ústí nad Labem, kam mě přemluvil Pepík Vojta, který tam hrál. V Ústí jsem hrál ještě 2 roky ve 2. lize.

Co jste dělal po skončení vrcholové fotbalové kariéry?

Několik let jsem ještě hrál, byl trenérem a správcem v Dolních Počernicích, kde jsem bydlel. Tam jsme postoupili i do Pražského přeboru. Pak jsem se tady na Spartě věnoval oběma vnoučatům, žáčkům Sparty jsem dělal vedoucího. Teď se chodím pravidelně dívat na zápasy Sparty na Letnou, ale na posledních zápasech na podzim jsem nebyl kvůli operaci kolene, jinak chodím pořád.

Jaký máte vztah s Vaším vnukem, Pavlem Kadeřábkem?

Je to můj vnouček, takže máme vztah perfektní. Odmalička jsme ho vozili na dovolenou do Jižních Čech, blbnul jsem s ním v hokeji, fotbale nebo tenise. Dnes už moc blbnout nemůžu kvůli zádům a kolenu, ale pravidelně se vídáme, bydlí ode mě 5 minut autem, takže častokrát přijede, popovídáme si. Mám radost, jak se mu teď ve Spartě daří.

Cítil jste, že by z něho mohl vyrůst fotbalista pro sparťanské áčko?

Pamatuji se, že Pavel byl od malička hodně houževnatý, pořád říkal: „já musím, já musím...“, měl a má obrovskou vůli, elán, chuť se někam dopracovat a dostat se. Dnes je to s ním stejné, maká a snaží se něco dokázat a prosadit se. Občas mu samozřejmě radím a snažím se mu ve fotbale pomoct.

Co říkáte formě, kterou měla Sparta na podzim?

Dařilo se jí a hrála dobře. Teď jde o to, že když je takhle pěkně rozjetá, tak aby se nezabrzdila. Už několikrát se stalo, že po podzimu byla Sparta na prvním místě, a pak titul nezískala. Bylo to i dost kvůli zraněním a odchodů hráčů, ale myslím si, že nyní je kvalita celého týmu hodně veliká a kádr je široký. Doufám, že v létě bude titul tady na Spartě.

Co pro Vás znamená Sparta?

Sparta je pro mě první a poslední. Odmalička jsem byl Sparťanem a fandil jsem jí nejen ve fotbale, ale i v hokeji. Aby byl člověk Sparťanem, tak ji musí mít po celý život v srdci.

Děkuji Vám za rozhovor.

Bonyos

PS: Pokud se Vám rozhovory se sparťanskými legendami líbí, tak budu rád když napíšete do diskuze s jakým hráčem byste si rádi přečetli další rozhovor.


Zdroj: fotoarchiv AC Sparta Praha, fotoarchiv Bonyos,