Ne, nebudu vám vyprávět obsah nádherného románu Kořeny, který napsal americký spisovatel Alex Haley. Dochovaná pověst o životě otroka jménem Kunta Kinte a jeho rodu přiměla Alexe Haleyho k úmorné práci při hledání v archivech, procestoval statisíce kilometrů a výsledkem jeho snahy je rodinná sága života amerických otroků od černošského chlapce, násilně dovezeného do Ameriky z Gambie, až k jeho potomkům v dnešní době. Rozhodně ale všem doporučuji k přečtení.
Moje, respektive naše, rodina je SPARTA. Také my bychom měli vědět, kdo jsme, jaká byla naše minulost, kam kráčíme a jaká může být naše budoucnost. Mou snahou je osvětlit, proč zrovna SPARTA, kam sahají naše kořeny. Samozřejmě vím, že naše slovanské kořeny zapustil praotec Čech ve střední Evropě, v kotlině, kterou ohraničují okolní pohoří. Čechy a Morava – tady jsme doma. Kde má ale kolébku klub našich srdcí?
Na konci 19. století vznikají v Rakousko-Uhersku různé sportovní kroužky jako houby po dešti. Do života obyčejných lidí přichází i sport. Z dříve zakazované činnosti se stává zábava širokých mas. Původně lehcí atleti a cyklisté z klubu AC Praha se po rozmíškách v tomto klubu rozhodli osamostatnit a založili sportovní klub AC Královské Vinohrady. Tato historická událost se stala 16. listopadu 1893. Ve skupině rebelů měli hlavní slovo bratři Malečkovi. Po krátkém čase se seznámili s bratry Rudlovými a společně založili fotbalový kroužek. Proč AC Královské Vinohrady? Zakládající členové se domnívali, že bohaté město nějakou zlatkou přispěje na chod klubu. Tehdejší radní ale neměli pro sportovce pochopení, a tak na valné hromadě, konané 9. srpna 1894, se členové klubu rozhodli svůj název změnit. Padne mnoho návrhů, vítězí ten, který pronáší Vladimír Horejc. „Nechť se náš klub napříště zove AC SPARTA!“ A vybrali znamenitě. Tehdejší Evropou se nese kult antických dějin a jejich hrdinů. Francouzský pedagog a historik baron Pierre de Coubertin využívá zájmu o starověké olympijské hry a zakládá roku 1894 Mezinárodní olympijský výbor. Tyto hry se konaly ve starověkém Řecku od roku 776 př. n. l. až do roku 394, kdy byly zakázány. Celkem se konalo 293 starověkých olympiád ve čtyřletém cyklu. Hry 1. novodobé olympiády se konaly v roce 1896 v Athénách. Od té doby, opět ve čtyřletém cyklu, vyjma doby světových válek, se setkávají sportovci celého světa. A olympiády se stávají nejdůležitější a nejsledovanější akcí moderní doby. Bohužel dnes už neplatí „ekecheiria“, všeobecně uznávaný posvátný mír vyhlášený v době konání her.
Jak to ale bylo s českými sportovníky? Olympii a Athény „zabral“ baron Coubertin, Řecko mělo naštěstí i mnoho dalších slavných států a hrdinů. V. Horejc vybral SPARTU! Lépe snad vybrat nemohl. Posuďte sami.
První obyvatelé se na území Peloponéského poloostrova objevili asi před 40 000 lety. Byli to členové rodu Homo, živili se lovem a sběrem. Někdy kolem roku 6000 př. n. l. se zde objevili noví přistěhovalci. Byli to Indoevropané z oblastí mezi Karpaty a Uralem. Tyto kmeny, označované jako řecké, převálcovaly domorodé obyvatelstvo a usadily se ve zdejší oblasti. V této době zde vznikají první společenství. Na počátku 2. tisíciletí př. n. l. se objeví první známý kmen – Achájové, zakladatelé slavných Mykén. Dalším příchozím kmenem jsou Iónové, mající jedno ze svých center v Athénách. Třetím slavným rodem řecké minulosti jsou Dórové, pravděpodobně přišedší z blízkého Balkánu. Kromě těchto tří hlavních skupin přišli do oblasti ještě další dobyvatelé: kmeny Aiolů, Aitólců, Makedonců a Epériů. Zhruba takto vznikl nejstarší evropský národ. Přelidnění v této oblasti bylo důvodem k několika vlnám kolonizací do okolních území. Malá Asie, Itálie, Sicílie, Egypt, Makedonie, ostrovy v Egejském moři, ale také dnešní Francie – tam všude vznikají nová řecká města. Dodejme, že většinou mírovou, nenásilnou formou.
Vraťme se však zpět na Peloponés. Vznikají zde mnohé městské státy (Řekové je nazývali Polis), které se stávají základem dalšího ekonomického, sociálního, politického a kulturního rozvoje. Vedle Athén byla nejmocnějším státem SPARTA, která disponovala nejsilnější a nejlepší armádou. V této době vytvořili Řekové vlastní písemný systém, řecká alfabeta je abecedou v plném slova smyslu, umožňuje zaznamenávat samohlásky i souhlásky. Písmo neslouží již jen k běžným obchodním potřebám, ale používají ho věřící pro označení obětních darů bohům, uplatňuje se i v literární formě. Obrovský rozkvět prožívá poezie, vznikají nádherná lyrická díla, rodí se nový žánr – první psané tragédie, popisující osudy mytických hrdinů dávných věků, na světlo světa přicházejí i komedie, které odvádějí prosté obyvatelstvo od běžných starostí. Na obrovském vzestupu je řada vědeckých, sociálních a kulturních oborů. Vznikají nové termíny: matematika, metafyzika, geometrie, astronomie, politika, demokracie, aristokracie, drama, komedie, historie, geografie, teologie, mystika i nové filozofické směry. Dochází až k zázračnému rozmachu kultovních a náboženských staveb. Chrámová architektura patří mezi největší přínosy doby. Olympie, Mykény, Delfy, Athény a mnoho dalších míst nás o tom přesvědčuje i dnes. Úžasné sochy, nádherná keramika, umělecké výrobky z drahých kovů, to obdivuje svět více než 2500 let. Zlaté časy však měly brzy skončit. Na konci 6. století př. n. l. poznává Řecko nový pokrokový proces, demokracii. Složenina dvou řeckých slov démos + kratos = vláda lidu. To znamená konec vlády tyranů. Politické zřízení vzniká ve velké části městských států a značí vládu většiny nad menšinou. To by nebylo nic špatného, naopak. Nebezpečí přišlo z Persie. Obrovská Perská říše expandovala do všech stran. Král Dáreios vyslal poselství do Řecka, kde žádal „vodu a zemi“, tedy bezpodmínečné porobení se. Osudy poslů byly tragické. V Athénách vrhli posly do jámy a vrchol černého humoru projevili Sparťané, kteří hodili posly do studny vyzývajíce je, aby si sami vzali vodu a zemi. Perský velkokrál Dáreios vyslal svá vojska, aby porobil svobodomyslné Řeky, kteří dávali svou politikou špatný příklad ostatním sousedům. Zálusk si dělal přirozeně také na jejich bohatství. Již v první bitvě, k níž došlo v roce 490 př. n. l. u Marathónu, tvrdě narazil. Odhodlaní Athéňané jeho vojsko porazili. Tato bitva je především známa z učebnic dějepisu, kdy vítězství Athéňanů běžel oznámit do svého města voják Feidippidés, který v cíli své cesty se slovy „Zvítězili jsme!“ vyčerpáním zemřel. Běžel více než 42 kilometrů. Porážku u Marathónu považoval Dáreios jen za dílčí neúspěch, který nehodlal tolerovat. Jeho otrok mu musel denně připomínat: „Králi, nezapomeň na Athéňany!“ Ani Dáreiova náhlá smrt nezastavila choutky Peršanů dobýt Řecko. Jeho syn, Xerxés I., pokračoval ve válečném snažení. Peršané si podmanili téměř celé území sousedící s Řeckem a stále častěji se snažili útočit na řecké státy. V roce 480 př. n. l. perská vojska opět vstoupila na řecké území. Zpočátku získali Peršané několik vítězství, především u Thermopyl, ale poté narazili na skvělého a geniálního athénského stratéga Themistokia, který přesvědčil své spoluobčany, aby bojovali proti Peršanům na moři. A v bitvě u Salemíny spojenecká řecká flotila rozdrtila perské loďstvo. Následovala ještě bitva u Platají, kdy byla perská vojska definitivně poražena a vyhnána z řeckého území. Toto vítězství učinilo z Athén nejmocnější řeckou obec.
Jak to bylo u Thermopyl? Úzká soutěska, na jedné straně obrovská perská armáda, na straně druhé několikasetčlenná jednotka sparťanských bojovníků, kterou vedl král Leónidas. První ataky Sparťané odrazili a uštědřili Peršanům těžké rány. Zdálo se, že pár stovek bojujících Sparťanů zastaví celý statisícový perský příval, ale Peršané si druhého dne bojů našli v řeckých řadách zrádce, který vyzradil polohu cesty přes pohoří do týla řeckých vojsk. Perská vojska snadno porazila zabezpečovací oddíly Řeků na horských hřbetech a třetího dne zamířila do údolí, kde chtěla odříznout celou řeckou armádu. Leónidas se o proražení Peršanů dozvěděl právě včas, aby mohl svá vojska stáhnout, ale tento rozkaz dal pouze spojeneckým vojákům. Sám zůstal v Thermopylách, v čele 300 Sparťanů. Zde ho zastihl útok ze dvou stran, kterému nemohl odolávat. On sám i všichni jeho muži padli. Svou hrdinskou smrtí však vytvořili jeden z největších příkladů sebeobětování za dobu existence lidského plemene. Svým hrdinským činem naplnili zásadu, že správný Sparťan se domů vrací buď se štítem, nebo na štítu. Dnes na místě historického bojiště stojí památník spartských hrdinů ve formě kamenného lva s nápisem. V přibližném překladu: „Poutníče, zvěstuj nám, Lakedaimónským, že my mrtvi tu ležíme, jakož zákony kázaly nám.“
Jak to však bylo s vlastním státem SPARTA (Lakedaimón)? Pokusím se to trochu osvětlit.
Klíčovou otázkou počátků spartských dějin je takzvané dórské stěhování. Přesné časové určení příchodu Dórů do jižního Řecka je velmi obtížné. Dórové přišli na Balkánský poloostrov někdy na počátku 2. tisíciletí př. n. l. Pro určení způsobu i rozsahu dórské migrace má velký význam studium rozšíření tří dórských fýl (kmenů): Hylleis, Dymánes a Pamfýloi. Za základní dórský kmen bývají pokládáni Dymánes. Dnes již nelze zjistit nebo rekonstruovat pochod dórských dobyvatelů na Peloponnésos, a tak nám přesný běh dávných událostí zůstane navždy utajen. Sparťané se usídlili v Lakonské kotlině u pohoří Taygetos na břehu řeky Eurotas v jižní části Peloponéského poloostrova, na strategicky položeném místě, protože je ze tří stran chráněno horami. Nově usazené kmeny se živily především zemědělstvím a obchodem. Jednou ze zvláštností nově vzniklého státu je dyarchie, dvojkrálovství. Ano, SPARTA měla ve svém čele dva krále. Jeden pocházel z rodu Agiovců, druhý z dynastie Eurypóntovců. Dosud se historikům nepodařilo věrohodně vysvětlit, proč tomu tak bylo.
Jedním z nejproslulejších rysů antické SPARTY byla výchova mládeže, zejména chlapců, kteří byli od dětství vychováváni ve vojenském duchu ve skupinách podle věkových kategorií. Obecně se uznávalo, že jeden spartský válečník vydá za několik mužů z kteréhokoli jiného státu. Všichni Sparťané byli vojáci. Jakákoliv jiná profese byla spartskému občanu zakázána. Život Sparťana tak patřil státu a jeho zájmům, což platilo už pro novorozence. Každé nově narozené dítě museli rodiče donést úředníkům, kteří rozhodli, je-li zdravé. Pokud ano, bylo vše v pořádku, pokud ne, bylo děcko doneseno na pohřebiště, kde bylo svrženo ze skály. Ve Spartě nebylo místo pro slabé. Vojenská výchova Sparťana začínala již v sedmi letech. Od útlého dětství byli mladí Sparťané cvičeni v tělesné zdatnosti, disciplíně a odolnosti. Spartská armáda byla organizována podle věkových skupin, mladí muži žili a cvičili společně. Dokonce i poté, co se muž oženil, stále spal a jedl se svými druhy v kasárnách. I proto mezi těmito muži docházelo často k homosexuálním vztahům. Za největší ctnost byla považována statečnost, naopak ta nejhorší vlastnost ze všech byla zbabělost. Nejlépe to dokazuje známá věta, se kterou matky vysílaly své syny do války: „Vrať se buď se štítem, nebo na štítu.“ Vítězství, nebo smrt – to bylo motto SPARTY. Vojenská služba byla ve SPARTĚ povinná pro všechny dospělé muže. Také ženy byly vychovávány v podobném duchu; jen zdatné matky totiž mohly rodit zdravé děti. Typickým znakem spartského vojáka byl červený plášť, na němž nebyla vidět krev při zraněních, a tak se protivníci často domnívali, že spartští vojáci jsou nezranitelní. Vlastní rodina zde byla potlačována, ale občané měli právo i povinnost se zúčastňovat například společných obědů. Příslovečné bylo postavení spartských žen, jejichž volnost byla v této době výjimečná. Ženy mohly se souhlasem manžela cizoložit, ovšem jen v případě snahy získat dědice v bezdětném manželství. Jsou známy i případy takzvané polyandrie, kdy několik bratrů mělo společnou manželku i děti. Největším bohatstvím antických obcí byla půda. Ve SPARTĚ byla rozdělena mezi jednotlivé občany, bohužel není známo, kdy přesně k tomuto přerozdělení došlo. Vlastnické vztahy k půdě dávají vzniknout i určité změně řádu. Na jedné straně jsou vlastníci půdy, na druhé straně porobené obyvatelstvo – heilóti, poddaní otroci. Jejich vzájemný vztah byl velmi napjatý. Zajímavostí je, že nebyli majetkem jednotlivých občanů, nýbrž celého společenství. Další skupinou byli perioikové. Stáli uprostřed mezi svobodnými Sparťany a porobenými heilóty. Pravděpodobně to byli potomci původního obyvatelstva a cizinci.
Jakýmsi zákonem, dohodou, smlouvou či usnesením o spolužití byla Rétra, spartská ústava. Z této doby jsou známy první územní části SPARTY zvané Limnai, Kynosúra, Mesoa a Pitana. Zvlášť zajímavé jsou nápisy o zápasech mužstev, jež se utkávala v míčové hře, přičemž mužstva reprezentovala vždy jednotlivé spartské čtvrti.
Kromě dvou králů vládla SPARTĚ rada starších – gerusie. Některé zdroje hovoří o třicetičlenné, některé o osmadvacetičlenné radě zvolených gerontů, kteří svůj úřad zastávali doživotně. Voleni byli zřejmě podle rodového principu. Králové současně vykonávali náboženské úkony a k jejich nejdůležitějším úkolům patřilo vrchní velení vojska. Další spartskou institucí byl Eforát, vzniklý někdy kolem roku 753 př. n. l. Efoři byli dohlížitelé, strážci, kteří kontrolovali i činnost králů. Jednalo se o pětičlenný sbor.
Teprve ovládnutím sousední Messénie se SPARTA stává jedním z nejmocnějších řeckých států. Takzvané messénské války se odehrály pravděpodobně v polovině 8. stol. př. n. l. a dodnes se historici přou, kolik jich ve skutečnosti bylo. Patrně rozhodujícím aspektem těchto válek byl boj o půdu. Zajímavé jsou podmínky, které byly uloženy poraženým Messéňanům. Ti museli přísahat, že nikdy neodpadnou od Sparťanů, budou odvádět jako daň polovinu úrody a zúčastní se smutečních obřadů při úmrtí spartských králů či dalších hodnostářů. Pánem messénské půdy se tedy stal spartský stát a porobení rolníci se stali heilóty. Ti se však se svou situací nechtěli smířit a bojovali o svou svobodu v dalších mnohaletých bojích. Obava z toho, že dojde k povstání porobených Messéňanů, donutila spartské k posílení bojové připravenosti občanské armády. Museli přizpůsobit svůj způsob života neustálému budování svého skvělého vojska. Archeologické výzkumy odhalily velké množství památek hmotné kultury z přelomu 7. a 6. stol. př. n. l. Koncem poloviny 6. stol. př. n. l. se již spartské území nerozšiřovalo, vzniká peloponéský spolek, kde má SPARTA dominantní postavení.
V roce 464 př. n. l. došlo ve SPARTĚ k silnému zemětřesení. Podle některých zdrojů zahynulo asi 20 000 Sparťanů. Zemětřesení bylo považováno za boží trest za provinění, kterých se dopustili Sparťané v uplynulých letech. SPARTA byla těžce postižena a toho se snažili využít heilóti k útoku na ni. Králi Archidámovi II. se podařilo shromáždit jádro spartského vojska a povstalci se je neodvážili ani napadnout. I z oslabené spartské armády šel strach. Podrobností o průběhu povstání heilótů je velmi málo. Prameny se shodují v tom, že se povstalci uchýlili na opevněné místo v Messénii, na horu zvanou Ithómé. K dobytí pevnosti požádali Sparťané o pomoc i jiné řecké obce. Athéňané vyslali vojsko čítající 4000 mužů. Vzájemná nedůvěra mezi SPARTOU a Athénami vedla k odvolání athénských vojsk a obléhání Ithómé se velmi protáhlo – padlo asi po pěti letech bojů. Spartské vítězství nebylo nijak přesvědčivé, poražení si vymohli slušné podmínky kapitulace: volný odchod svých rodin do Athén. Toto povstání bylo největším sociálním otřesem nejen v klasické SPARTĚ, ale v antickém Řecku vůbec. 3. messénská válka citelně oslabila spartský stát. Stále častěji se Sparťané musejí bránit útokům na své území. Jejich majetek byl pustošen, heilóti stále častěji přebíhají na stranu Athéňanů. Sparťané se snaží dosáhnout zvratu expedicí na Chalkidiki, aby ohrozili athénské pozice. Vojsko, které vedl zkušený velitel Brásidás, se skládalo vedle peloponéských žoldáků i z oddílu asi 700 heilótů. Sparťané verbovali heilóty pod slibem propuštění na svobodu po splnění vojenských úkolů. Ne vždy ale své sliby splnili. Traduje se, že asi 2000 těchto vojáků pod záminkou propuštění odvedli do chrámů a tam je nezjištěným způsobem zahubili. Tímto způsobem se Sparťané zbavili části těchto nebezpečných ozbrojenců. Mnozí heilóti však byli opravdu propuštěni na svobodu. SPARTA se stala vůdčí silou v celém Řecku. Svou vojenskou moc opírala především o dobře vycvičené těžkooděnce, zatímco loďstvo nebylo příliš početné.
Na přelomu 5. a 4. stol. př. n. l. dochází ve SPARTĚ k historické události. Podstatou Epitadeova zákona bylo, že spartští občané mohou napříště disponovat svým údělem, který byl do té doby majetkem obce.
V prvních desetiletích 4. stol. př. n. l. udržuje SPARTA svou hegemonii především vojenskou silou. Jejím nejnebezpečnějším soupeřem v této době byli Thébané. Roztržka mezi SPARTOU a Thébami skončila katastrofální porážkou SPARTY v boji u Leukter. Ze sedmi set spartských bojovníků jich padlo v této bitvě 400. Porážka u Leukter znamenala nejen konec spartské hegemonie v Řecku, ale otřásla do základů i postavením SPARTY na Peloponésu. V roce 370 před n. l. vniká cizí vojsko poprvé v historii SPARTY na její území a pustoší majetek spartských občanů. Ve SPARTĚ zavládlo zděšení. Od úplné porážky zachránilo Sparťany zimní počasí a rozvodněné řeky. O obsazené messénské území ale Sparťané definitivně přišli, což byl pro SPARTU vážný problém. Vliv SPARTY slábne.
SPARTA však bojuje dál. Je jediným státem, který nepřistoupí k mírové smlouvě s Makedonií a udržuje si svou autonomii i po vytvoření všeřeckého spolku, vedeného nejprve Filipem a později jeho synem, Alexandrem Makedonským. V době Alexandrova tažení proti Perské říši oslabuje SPARTA makedonský vliv na Peloponésu. Alexandr posílá mohutnou armádu na potlačení tohoto povstání a v bitvě u Megalopole Sparťany poráží, přičemž v boji umírá i spartský král Ágis III. SPARTA musí uznat samostatnost Messénie. Drží si sice svou samostatnost, ale na Makedoňany se zaútočit neodváží ani po smrti slavného Alexandra.
V dalších letech zůstává SPARTA stranou pohnutých událostí. V této době vzniká první opevnění SPARTY, jež dosud díky své obrovské vojenské síle nepotřebovala. I nadále si Sparťané udržují pověst skvělých a zdatných válečníků. O jejich služby je v okolních státech stále velký zájem. Jako žoldáci bojují nejen v Řecku, ale například i v Itálii. Teprve v první polovině 3. stol. př. n. l. se ve SPARTĚ razí první mince, bez kterých se v mezinárodním obchodě nelze obejít. Stříbrné tetradrachmy, napodobující ražby Alexandra Velikého, byly označeny jménem krále Area. Spartský stát ale již nikdy nedosáhl bývalé slávy. Dlouholeté války přispěly ke zkáze řeckých států. Sociální rozpory se projevují i ve SPARTĚ. Tradiční centra řecké slávy jsou téměř rozložena a velký vliv získávají nově vzniklá města v Egyptě a zejména v Přední Asii. Spartský stát vysilují a oslabují boje o půdu, o majetek, o nové uspořádání poměrů.
Počátkem léta roku 222 před naším letopočtem je svedena bitva mezi Helénským spolkem, vedeným Antigonem, a SPARTOU. Spartský král Kleomenés se svými muži bojoval urputně, ale nakonec musel ustoupit. Tak se SPARTA poprvé ve svých dějinách octla v rukou nepřítele. Do čela spartského vojska se dostává Lykúrgos, který se vrací zpět do SPARTY, a spartská vojska znovu ohrožují své okolí. K rozhodující bitvě došlo v roce 207 před n. l. u Mantineie. Achajští těžkooděnci zasadili Sparťanům drtivý úder. Na bojišti zůstalo na 4000 padlých spartských bojovníků a údajně ještě více jich bylo zajato. I hmotné ztráty byly obrovské. Bitva u Mantineie přispěla k ukončení bojů na řecké půdě. Ani tato krutá porážka neznamenala konečné rozhodnutí v dlouholetém zápase o hegemonii na Peloponésu. Netrvá dlouho a SPARTA stojí opět ve válce proti tradičnímu rivalovi. Pod vedením krále Nabida se SPARTA připravuje na odvetu. Nepřátelé povolali do boje i římské vojsko. Proti Nabidovi stála armáda čítající asi 50 000 mužů. Jeho vlastní armáda nepřekračovala počet 15 000 vojáků. V nerovném boji spojenci zvítězili. O urputnosti Sparťanů svědčí i to, že když jeden ze dvou velitelů začal vyjednávat s nepřítelem, dal jej jeho kolega jako zrádce popravit a sám vedl boj ještě s větším úsilím!
Kruté byly i podmínky, které vítězové stanovili poraženým. Ti přišli téměř o všechno. Výsledek střetnutí nepřinesl jen porážku Nabidova režimu a sociálního hnutí na Peloponésu, nýbrž byl i významným přelomem ve vývoji spartského státu. Ani v této těžké době se však Sparťané nevzdali. Opět expandovali do svého okolí a podmanili si znovu některé obce. Přestože byl Nabid zákeřně zavražděn, pokus o ovládnutí SPARTY ztroskotal. Pádem Nabida ovšem ztroskotaly snahy o obnovu politického významu SPARTY na Peloponésu. Rok 192 před n. l. znamená konec samostatné spartské historie. SPARTA se stává členem Achajského spolku. Při několika konfliktech jsou Sparťané tvrdě potlačeni a v roce 188 před naším letopočtem je porážka SPARTY definitivně potvrzena. Později se stala součástí Římské říše. I v těchto nedobrých dobách si ale SPARTA udržovala svou vnitřní specifiku a opírala se o starobylé tradice. Ovšem královský úřad, jenž v celé historii symbolizoval nezávislost spartského státu, už nebyl nikdy obnoven. S velkou pietou a okázalostí byla zachována tradiční výchova spartské mládeže. Sparťané již dávno netvořili kolektiv bojovníků, kteří žili ze svých klérů obdělávaných heilóty. Zabývali se nadále nejen zemědělstvím, nýbrž měli i jiná povolání jako obyvatelé jiných řeckých obcí. Tradiční formy ztratily svůj původní obsah a smysl. Starobylý vnější ráz byl jen umělou kulisou, které se obdivovali návštěvníci, zejména bohatí Římané, kteří sem přicházeli, aby zhlédli jedno z nejslavnějších míst řecké historie. Současné město Sparta bylo založeno teprve v roce 1836 a žije zde necelých 20 000 obyvatel.
Sparťané vždy vynikali jako skvělí a odvážní bojovníci a těšili se všeobecné úctě okolního světa. Jedním z nejproslulejších znaků je duch k příslušnosti ke SPARTĚ. A tak by to mělo být i v budoucnu. SPARTA nebyla jen obyčejný řecký stát, byla výjimečná a výjimečný je i klub, který hrdě nese její jméno. Dovolím si tvrdit, že je i jejím novodobým pokračovatelem.
Tento článek je jen letmým a velmi zjednodušeným průřezem historií státu SPARTA. Ve skutečnosti byla historie mnohem a mnohem složitější a není možné v tomto příspěvku objasnit všechny podrobnosti tehdejšího života. Nakonec i historici a odborníci zabývající se tehdejším životem se dodnes neshodli na mnoha důležitých aspektech historie SPARTY. Jen jsem chtěl těm, které světové dějiny moc nezajímají, touto cestou přiblížit kořeny, ke kterým se váže jméno našeho milovaného klubu. Teď už možná víte, že máme být na co hrdí a pyšní, ale také se podle toho chovat a jednat. My jsme totiž SPARTA! A to by si ostatní měli uvědomit.
Krásná i krutá je historie antické SPARTY. Krásná i krutá je i historie našeho klubu. Slavná vítězství, kdy se před jedenáctkou v rudých dresech třásl celý svět, ale i kruté porážky provázejí naši historii. I my jsme ale byli, jsme a určitě i v budoucnu budeme vždy hrdí na naši historii. Správný Sparťan se nikdy nevzdá a vždy bojuje za své barvy do posledního dechu. Udělejme proto všechno, aby i naše budoucnost byla stejně krásná jako naše minulost. SPARTA si to zaslouží!
BOMBITO
