Sparta má za sebou velmi vydařené oslavy svých 120. narozenin. Při výstavě na Letné „Dotkni se sparťanské historie“ jsem si uvědomil, jak velkolepou a úžasnou historii Sparta má. Napadlo mě však, že, ti, kteří sparťanskou historii tvořili, jsou dosti opomíjeni.

Není pochyb o tom, že Sparta jako klub si těchto hráčů velmi váží a pečuje o ně, nicméně veřejnost o většině z nich téměř nic neví. Proto jsem se rozhodl udělat s jednou z legend Sparty rozhovor – s Josefem Vojtou.

Na začátek pár informací o Josefu Vojtovi. Hrál za Spartu v 60. letech minulého století a byl součástí „Železné Sparty“ vedené Andrejem Kvašňákem. Do Sparty přišel ve věku 25 let z Ústí nad Labem a na Letné odehrál osm sezón, 351 ligových zápasů a vstřelil 77 gólů. Josef Vojta byl pověstný především díky své univerzálnosti, protože dovedl skvěle hrát na jakékoliv pozici. Byl také proslulý svou tvrdostí, ale nikdy nehrál zákeřně. Výrazně pomohl k záchraně Sparty v Československé lize, k zisku Středoevropského poháru roku 1964, Československého poháru téhož roku a především k zisku dvou titulů v sezónách 1964/65 a 1966/67.

Byl i členem širšího kádru československé reprezentace, má bronz z ME 1960 a stříbrnou medaili z LOH 1964 v Tokiu. Na pověstné MS v Chile roku 1962, kde se Československo probojovalo až do finále, se ovšem kvůli veliké konkurenci nepodíval. V roce 1968 Josef Vojta ze Sparty odešel a po tříletém působení v druholigovém Chomutově a dalších působeních v Meteoru Praha, Mělníku a Nespekách ukončil na konci 70. let kariéru. Od té doby hraje dnes 78-letý Josef Vojta více jak 30 let za starou gardu Sparty.


Jaké byly Vaše fotbalové začátky?

Narodil jsem se v Plzni, ale když mi bylo 10 let, tak jsme se přestěhovali do Ústí nad Labem a právě tam začala moje fotbalová éra.

Jako malý kluk jsem se chodil na Viktorku Plzeň a moc jsem obdivoval útočníka Vladimíra Bínu. Na Plzeň mám dobré vzpomínky a výhru proti CSKA jsem jim přál, zvlášť protože hráli proti Rusákům. Pořád sleduji všechny možné zápasy a nejraději se dívám na fotbal na chatě.

Jak se změnila Sparta a fotbal od doby, co jste hrál Vy?

Je jiná doba. Fotbal je náročnější a jde pořád nahoru, jak po finanční, tak i po herní stránce. Já jsem byl rád, když jsem na Spartě bral 1400 korun měsíčně. Hráčům peníze, které dnes dostávají, nezávidím, ale někdy si říkám, že v zápasech dost nebojují a nedělají pro výhru všechno. Například když měl na jaře Víťa Lavička padesátiny a Sparta hrála doma s Jihlavou. To za nás bych spoluhráče vyhecoval, aby kvůli trenérovi bojovali a vyhráli, když má narozeniny. Sparta ale v tom zápase po nebojovném a nepřesvědčivém výkonu remizovala a ztracené body jí pak chyběly na konci sezony k získání titulu.

Další veliká změna je, že dříve jste mohl odejít do ciziny až po třicítce, což je opakem dneška, kdy hráči odcházejí do ciziny mladí a domů se po třicítce vracejí.

A jak se změnilo podle Vás trénování?

V životě se tolik netrénovalo. Tady na Spartě má áčko tréninky každý den, to dříve nebylo. My jsme museli chodit do práce a až potom hrát fotbal. Až Václav Ježek zavedl, že se chodilo do práce jen do 12 hodin a od 14 hodin se trénovalo. Ani s mládeží se takhle často netrénovalo. Já jsem měl jako kluk 2x nebo 3x týdně trénink, dnes i děti trénují téměř každý den.

Další změna je, že dnes jsou v realizačních týmech dva nebo tři asistenti, hlavní trenér, kondiční trenéři, trenéři brankářů... Za nás tady byl jen jeden trenér, který musel obstarat všechno. Jelikož je fotbal v dnešní době mnohem náročnější, tak holt musí být více lidu.

Co Vy a trenérství po konci Vaší aktivní kariéry?

Trénoval jsem jen Brandýs nad Labem, kde jsem vypomáhal Jendovi Bergerovi. Poté jsem ještě trénoval a zároveň hrál ve vesnici, kde mám chatu.

Se Spartou jste hrál i v takových exotických a dalekých místech jako Nový Zéland, Kambodža, Čína, Chile, Mexiko, Argentina, Austrálie, Singapur.... Jak na tyto zájezdy vzpomínáte?

Byl to zážitek, ale mě to především přinášelo těžkosti kvůli cestování. Například jsme museli několikrát nouzově přistát. Když jsme letěli do Chicaga, tak byly velmi špatné podmínky a letiště vůbec nepřijímalo letadla. Všichni jsme se báli a náš pilot musel při přistání hodně riskovat. Také se stalo, že našemu letadlu začal hořet motor, takže jsme museli nouzově přistát v Brně. Mě tyhle zájezdy přinesly především to, že od té doby zásadně nelítám letadlem. Pokaždé, když jsme hráli mistrák v Košicích nebo Prešově, kam se lítalo, tak já jsem tam jezdil vlakem sám, den předem, abych nemusel lítat. To byl jeden z důvodů, proč jsem ze Sparty v 33 letech odešel, protože jsem nechtěl mít nějaký výjimky.

Na co vzpomínáte z Vašeho působení na Spartě nejraději?

Já jsem sem na Spartu přišel společně s Andrejem Kvašňákem v zimě roku 1959 a Sparta měla v polovině sezóny na kontě jenom 7 bodů a byla poslední. Já a Andrej jsme mužstvu dost pomohli a nakonec jsme to dotáhli až na páté místo (pozn. Liga měla v té době 14 mužstev). V další sezóně jsme na tom byli taky špatně a na konci ligy jsme hráli rozhodující baráž o sestup proti Žilině na neutrální půdě v Brně. Tam jsme vyhráli 2:0 a na ten zápas jsou nádherné vzpomínky. Já jsem nechtěl do Prahy letět letadlem, tak mě vzali z Brna kamarádi autem. Ta cesta z Brna byla krásná. To byla jenom Sparta, nic jinýho.

Poté přišel trenér Ježek a my jsme po deseti letech vydobyli titul. To bylo taky úžasný. O rok později nám titul nešťastně utekl, protože v tom taky byla nějaká lumpárna. Na konci ligy jsme hráli s Lokomotivou Košice, a tam rozhodčí neuznal naší regulérní vyrovnávací branku, kterou vstřelil Milan Kollár. Nakonec jsme prohráli 3:1 a titul jsme nezískali. To se ale bohužel se stává. Lumpárny byly, jsou a budou....

Na jakého Vašeho spoluhráče vzpomínáte nejraději?

Snažil jsem se vycházet dobře s každým spoluhráčem. Pokud mám ale jednoho vyzdvihnout, tak to je Jirka Tichý, který přišel do Sparty trochu později než já. Jirka byl opravdu vzor pravého sportovce. Ve srovnání s ním jsem byl já lajdák.









Jaký byl Váš vztah k fanouškům?

S fanoušky jsem vždy vycházel výborně. Většina z nich byli tenkrát študáci. Při zápasech fanoušci na Spartě vždycky skvěle fandili, zároveň se ale všichni chovali decentně. Mezi hráči a fanoušky byl soulad. Dříve když jsem hrál, se nikdo nechoval tak, jak se někteří fanoušci chovají dnes. Co Sparta už zaplatila za některé incidenty je hrozný. Hrát zápasy před uzavřeným stadionem bez diváků je obrovská škoda hlavně pro ty věrné sparťanské fanoušky.

Byl jste známý také Vaší tvrdostí.

Ano, to o mě kolovalo, jak jsem hrál tvrdě. Já nejsem beránek, ale když jsem udělal faul, tak vždycky zepředu, nikdy zezadu. Nikdy jsem nehrál zákeřně. Zato když jsme třeba hráli zápas na Kladně, tak to si nedovedete představit, to bylo hrozný, tam používali hráči Kladna špendlíky a podobně... Na hřišti neznám bratra, ale po zápase jsme všichni kamarádi, a tak by to mělo být.

Jak se Vám líbí aktuální hra Sparty?

V poslední době se mi moc líbí. Když se ale hraje doma na Letné, tak je hra na jednoho útočníka, podle mého názoru, málo. Doma by měly hrát dva útočníci. Dříve se soupeř, který jel na Spartu, bál už v Průhonicích, a tak by to mělo být i dnes. To si myslím, že dnes trochu Spartě chybí. Moc mě potěšili hlavně ke konci podzimu při zápasech s Mladou Boleslaví, Teplicemi a především s Duklou. To byly nádherný zápasy. Mě osobně se Sparta v poslední době z 80% líbila a z 20% nelíbila.

Co pro Vás Sparta znamená?

Hodně. Prožil jsem tu osm skvělých let mé fotbalové kariéry a dodnes stále hrají za starou gardu Sparty. Klobouk dolů před Spartou i co se týče toho, jak se teď o nás starají (Nadační Fond ACS). Sparta mi dala to nejlepší co mohla.

Na Spartu chodím dodnes, mám dokonce permanentku. Skvěle vycházím s Víťou Lavičkou, je to výborný trenér. Přeji Spartě všechno nejlepší, samozřejmě zisk titulu a vůbec by mi nevadilo kdyby se vyhrál i pohár, ať je double.

Děkuji za rozhovor.


Rozhovor s panem Vojtou byl pro mě nesmírně inspirující. Bylo úžasné sledovat jeho životní elán, vitalitu a nadšení pro fotbal i jiné sporty. Povídat si s člověkem s tak ohromným sparťanským srdcem byl pro mě nezapomenutelný zážitek.

Mé veliké díky za to, že tento rozhovor vznikl, patří panu Josefu Vojtovi a panu Ondřeji Kasíkovi.

Bonyos

zdroj fotek: www.sparta.cz, kniha Železná Sparta.