V srpnu 2008 z Letné po více než třech letech odešel, v červenci 2016 se na ní vrátil. Přesně 2866 dní zahraniční štace v Německu a Turecku dělilo Michala Kadlece od toho, aby se stal oficiálně opět sparťanem. Nyní již jednatřicetiletý zkušený reprezentant a syn kapitána vicemistrů Evropy z roku 1996 Miroslava Kadlece obléká rudý dres a měl by se stát oporou letenské defenzivy.
Díky exkluzivnímu rozhovoru pro Sparta Forever, který proběhl před ligovým zápasem s Bohemians 1905, si nyní můžete přečíst, jak Michal Kadlec vnímá sparťanský vstup do sezóny 2016/17 nebo jak vzpomíná na své pětileté působení v Bayeru Leverkusen, v jehož dresu odehrál více než stovku bundesligových zápasů a tři roky strávené ve Fenerbahce Istanbul, s nímž slavil titul v turecké lize.
Jak vnímáte svůj návrat na Letnou po osmi letech?
Prostředí tady znám, kluci mě přijali bez problému a všechno zatím proběhlo v pořádku. Na nějaké hodnocení je ale brzo, protože jsme odehráli jen dva zápasy v lize a dva v kvalifikaci o Ligu mistrů.
Všiml jste si nějakých zásadních změn tady na Letné?
To je dobrá otázka... (chvíli přemýšlí) Sice je to osm let, ale kabina se nijak nezměnila, stadion taky ne, až na ty nové VIP prostory a skyboxy. Samozřejmě nějaké změny jsou ve vedení a hlavně v týmu. Některé kluky jsem znal z nároďáku, ale nikdo tady před těmi osmi lety kromě Davida Bičíka nebyl. Jinak tady moc změn neproběhlo a téměř všechno je tu podobné.
Co způsobuje to, že Sparta je v posledních letech méně úspěšná?
Je pravda, že Liga mistrů se tu naposledy hrála v době, kdy jsem sem přišel ze Synotu. Nevím, čím to je. Tehdy se do Ligy mistrů postupovalo přímo, teď se musíme probojovávat těžkou kvalifikací, která byla bohužel pro Spartu vždycky neúspěšná. Fotbal celkově se vyrovnává, jak v Evropě, tak ve světě. Kvalitní fotbalové týmy máte dneska všude a i zápasy s týmy z Ázerbájdžánu, Kazachstánu, Bulharska nebo Rumunska mají vysokou úroveň a rozhodují v nich maličkosti. Ve fotbale je dneska ještě více peněz, než dřív - lákají kvalitní hráče i do takových destinací. A pak to je na těch soupeřích vidět...
Jak hodnotíte začátek sezóny?
Máme za sebou přípravu, která nebyla ideální. Byla ovlivněna i zraněními, pozdějšími návraty z Eura a odchody Krejdy a Schicka do zahraničí. Bohužel, nejdůležitější zápas o Ligu mistrů nás čekal hned na začátku a neměli jsme pořádně šanci se dostat do pohody a zápasového rytmu. V takových chvílích musí být tým na podobné zápasy připravený. Ligu jsme začali důležitou domácí výhrou se Slováckem. V Teplicích je to vždycky těžké, herně to tam už bylo lepší, jen nám chyběla lepší kvalita kolem vápna. Potřebujeme teď víc zápasů a víc výher, abychom se dostali do pohody. Musíme začít už teď na Bohemce, pak zvládnout dvojzápas s dánským SønderjyskE a porazit doma Jablonec. Určitě chceme, abychom na tom byli lépe než teď.
Jak vzpomínáte na svoje první angažmá tady na Spartě?
Jenom v dobrém. Já jsem sem tenkrát přišel na poslední chvíli zimního přestupového období na konci ledna 2005 z tehdejšího Synotu. Dostat se z regionálního klubu na Moravě hned do největšího klubu u nás byl veliký skok. Tehdy nás trénoval pan Hřebík, v mančaftu byla spoustu zkušených a výborných fotbalistů. Jako každý mladý hráč, který sem na Letnou přijde, jsem se chvíli rozkoukával, odehrál jsem pár zápasů za béčko, párkrát seděl na tribuně, ale věřil jsem, že šance přijde. A pak když přišla, tak jsem ji uchopil a za tři a půl roku jsme tady vyhráli dvakrát ligový titul a dvakrát pohár, k tomu jsme si zahráli Ligu mistrů, takže to bylo určitě úspěšné období. Nakoukl jsem zde do velkého fotbalu, do evropských soutěží, a pak už následoval přestup do zahraničí.
Hrál nějakou roli při přestupu do Leverkusenu fakt, že jste v Německu vyrůstal?
Ano. Když jsem jako kluk sledoval tátu, který hrál v Kaiserslauternu, tak jsem zažil tu perfektní atmosféru zaplněných německých stadionů, viděl jsem, jak probíhalo vše okolo fotbalu, hráči měli maximální komfort a perfektní zázemí. Navíc jsem uměl německy, takže mým snem bylo zahrát si jednou Bundesligu. To se mi přestupem do Leverkusenu podařilo splnit. Vydržel jsem tam pět let, bylo to mé nejúspěšnější období v kariéře. Hráli jsme Ligu mistrů, o titul v Bundeslize, spoluhráči byli výborní a zázemí klubu taky.
Jak jste vnímal svůj přestup do Fenerbahce?
Byla to veliká změna. Z Německa, kde bylo všechno přesné, nalajnované, jak říkají Němci „pünktlich“, tak ve Fenerbahce, byť je to velkoklub, bylo několik okének a lidé je brali na lehkou váhu. Člověk si na to musel zvyknout. A přestože s Leverkusenem jsme byli v pohárové Evropě úspěšnější, tak Fenerbahce je opravdu velkoklub, má 25 milionů fanoušků a kamkoliv přijedete, tak je blázinec, lidi bouří a dokáží být i nepříjemní. Byla to změna i kulturní, Turci jsou jiní a i to, co se dělo na stadionech, by se ani v Česku, natožpak v Německu nestalo. Člověk si zvykal, první dva tři měsíce jsem se rozkoukával a pak už to bylo v pohodě. A když jsem tam byl třetím rokem, tak mě ani nic nepřekvapilo.
Jak jste si užíval fanatické atmosféry na tureckých tribunách?
Ta byla výborná. Co se týče atmosféry, tak to bych každému přál, aby něco takového zažil, to bylo opravdu nevídané. Tady u nás zpívá a fandí převážně jen kotel, ale tam řval a skákal celý stadión. Třeba při derby tam teď platí vyhláška, že na něj nesmí fanoušci hostujícího celku, takže v tomto směru byl jednoznačně nejlepší zápas o Superpohár, který se hrál na neutrální půdě a směli na něj fanoušci obou táborů. My jsme tenkrát Superpohár hráli s Fenerbahce proti Galatasaray, stadion byl kvůli fanouškům rozdělen na poloviny a utkání mělo opravdu náboj.
Zvlášť když Fenerbahce vyhrálo a vy jste proměnil rozhodující penaltu... Jak jste si to užil?
Jo, to bylo krásný, super pocit. My jsme udělali ligový titul a navázali jsme na to právě tím Superpohárem, atmosféra byla v tom zápase výborná a kvůli takovým chvílím se ten fotbal hraje. Bylo to super, ta radost z toho, kterou si užívali i fanoušci...
(pozn. red. video z tohoto okamžiku: Fenerbahçe 3-2 Galatasaray (Penaltılar))
Čím to, že si na penalty tolik věříte?
Těžko říct, nevím. Je pravda, že jsem dost penalt kopal i v reprezentaci, ve Spartě jsem zase rozhodl rozstřel v Poháru UEFA proti Odense. Ve Skotsku s nároďákem na tu rozhodující penaltu nikdo nechtěl jít, tak jsem tam šel já a proměnil. Nevím, jak přesně to vzniklo, ale dokážu se na to soustředit, vyberu si, kam poslat míč a pak už nic zbytečného nevymýšlím. Zatím se to drží, penalty proměňuji, ale asi někdy přijde i ta neproměněná. Naštěstí to zatím vychází.
Jaký je váš největší fotbalový zážitek?
Je to složitý, protože ke každému klubu mám nějaký velký fotbalový zážitek a dát něco do popředí je strašně těžké. Tituly se Spartou, titul s Fenerbahce, druhé místo v Bundeslize s Leverkusenem nebo třeba výhry nad Bayernem... Kdybych měl ale něco vybrat, tak to je asi ME 2012 v Polsku a zápas, ve kterém jsme vyřadili Poláky výhrou 1:0. Ten pocit, euforie, fanoušci, i Poláci nám tleskali, to byl opravdu zápas, který člověk nezapomene. Ale je toho víc...
Máte ještě nějaký fotbalový sen?
Spíš už to jsou cíle - dostat se se Spartou do Ligy mistrů a vyhrát titul. Už asi nejsem ve věku, že bych snil. Můj sen bylo hrát fotbal, živit se tím, mít to jako hobby i práci zároveň a to se mi splnilo. Hrát v zahraničí, zahrát si za nároďák, všechno tohle jsem si splnil a teď už můžu mluvit jen o cílech.
Jak se odreagováváte od fotbalu? Jaké jsou vaše záliby?
Tak různě. Člověk si sedne s kamarády, dá si dobrou kávu nebo jídlo, pokecá si, odpočine si při golfu, koukne se doma na film, zahraje si play station nebo jedu domů na Moravu, kde relaxuje s rodinou. Takže je toho spoustu, vždycky něco vymyslím. Záleží, jestli potřebuji mentální nebo fyzický odpočinek. Hudbu poslouchám skoro všechnu, jak starou, tak novou, kromě nějakého metalu, hard rocku nebo dechovky. Nějakého oblíbeného interpreta nemám, film vyloženě taky ne, ale mám rád třeba Vykoupení z věznice Shawshank nebo Kurvahošigutntág, naopak nemusím sci-fi nebo pohádky.
Sledujete ostatní sporty nebo nyní Olympiádu v Riu?
Sleduji, samozřejmě. Chci mít přehled o různých sportech. V létě sleduji tenis, cyklistiku, házenou, samozřejmě fotbal nebo teď tu Olympiádu. V zimě zase biatlon, lyžování, skoky, hokej... Takže sport sleduji všeobecně, jako sportovec vím, co to obnáší a na dálku ostatním fandím.
Co byste vzkázal na závěr fanouškům a čtenářům?
Podporujte nás jak v dobrých, tak i v těch horších časech. Můžu slíbit, že na hřišti se vždycky snažíme odevzdat maximum a nikdo nic nepodceňuje, i když to možná někdy tak nevypadá. Potřebujeme vaši podporu. Choďte na Spartu v hojném počtu. Rodičům vzkazuji, aby vedli děti ke sportu, aby nás měl v budoucnu kdo nahradit. A každému hodně zdraví a štěstí, to je v životě nejdůležitější.
Děkuji za rozhovor!
Bonyos
Zdroj foto: sparta.cz; SpartaForever.cz,
